Příběh ryze čerokézský - aneb Jak na mě promluvily stromy

Když žijete mezi inidány, přestanete se divit. Tedy, občas ještě něčemu ano, ale nesmíte to dát najevo. A tak,když moje napůl čerokézská dcera Anežka vyslovila větu, že na ní mluví stromy, napadlo mě, jak se asi léčí schizofrenie.

Život mezi indiány mě naučil, nedivit se vůbec ničemu a pokud se divím, nedat to najevo ani pouhým mrknutím oka. Že se jim nemůžu rovnat, to je jasná věc. My, běžní smrtelníci, totiž podle nich, nevidíme ani neslyšíme. Nebo, já bych spíš řekla, nevnímáme. Myslíme si na svoje věci, touláme se v myšlenkách a jedeme na autopilota.

To se indiánům stát nemůže.

Po dlouhé generace žijí v souladu s přírodou a mají geneticky zakódovanou ostražitost. Ví, že nejdůležitější ze všeho je sluch. Co ještě nevidím, už slyším a co už vidím, o tom už dávno vím. Proto se tak indiáni těžko sžívají se životem ve městě. Je pro ně hlučné a ruší je ta spousta vjemů. Mozek jim automaticky vyhodnocuje zvuky a burcuje jejich ostražitost. Musím říct, že ve městě jich žije jen opravdu málo.

Díky předávaným zkušenostem, ústním podáním a přirozené pozornosti, vědí v přírodě okamžitě a neomylně, co se právě děje.

Že se jedná o genetickou záležitost, jsem pochopila rychle.

Když vyjde z domu moje malá dcera Anežka:

Podívá se na nebe a otočí se dokola, pak natáhne hlasitě vzduch do nosu, zavře oči a zadrží dech. Zhluboka vydechne a podívá se směrem k lesu. Rozhlédne se po korunách stromů a pohledem přejede vrcholky Great Smoky Mountains. Vyhodnotí hustotu a výšku odpařovaných silic, rychlost větru podle pohybu korun stromů, a všimne si v jaké výšce se pohybují ptáci. Tedy ne, že by moje dcera byla nějaký výkonný počítač. Tohle všechno dělá naprosto automaticky a vůbec to nevnímá. V hlavičce se jí seskládá obraz možných rizik, a odnese větrovku zpátky do domu.

Když vyjdu ten samý den, z domu já:

Podívám se na nebe a řeknu: „Další krásný den.“ Pak se podívám na hrozivé vrcholky hor, které vůbec nevypadají přívětivě a otřesu se: „Ale může se to děsně rychle změnit.“ 

Zálibně se podívám směrem k lesu a zasním se: „Všimla sis, že jak se prolínají listy javoru červeného a stříbrného, že to vypadá jako malinový koláč?“.

Moje dcera se zachechtá. „Spíš to vypadá, jako když jsem se tuhle pozvracela po lesních jahodách do postele.“

Přejedu si pohledem fialové gumáky a zapnu si bundu. Ty gumáky jsou prostě boží, nikdy jsem tak hezké ještě neměla.  Moje dcera řekne: „Tu bundu si odnes domů a vezmi si rovnou i kecky.“

„Nebudu si brát kecky, v lese bude vlhko, a měla bych nohy mokrý až na kost.“

Moje dcera se zasměje. „Se klidně pař.“ A zadívá se na můj košíček na houby. „Dneska houby nebudou, košík si sebou neber.“

A proto se celou cestu lesem pařím v gumákách, proklínám sebe, že jsem fakt pitomá a v bundě je mi příšerné horko. Košíček mám prázdný a akorát se s ním zbytečně táhnu.

„Jak jsi mohla vědět, že houby dneska nebudou?“ zeptám se opatrně.

Anežka se na mě podívá udiveně.

„Protože jsou dny, kdy se houbičky schovávají, nechtějí, aby je někdo našel. Potřebují růst a rozmnožovat se. Prostě se udělají neviditelné.“ A pokývá důležitě hlavou.

Jo, tak to jsi mi to opravdu vysvětlila.

Přesto dělám, jakože nic. „Ale jak jsi to mohla vědět dopředu?“

„Khunda mi to pošeptal.“ Řekne Anežka vážně, a podrbe naše vlčí mládě za ušima.

Podívám se na Khundu ostražitě, jako by mohl doopravdy promluvit.

Anežka se rozesměje.

„Mami, dělám si srandu. Khunda ví o houbách samozřejmě úplný prd. Prostě dneska nebyly cítit ve vzduchu. Když rostou, tak krásně voní.“

Uleví se mi.

„Ale nemluví na tebe Khunda, že ne?“ zeptám se a v duchu si probírám, jak se léčí schizofrenie.

„Ježíši, mami, nech toho, jasně, že nemluví.“ Anežka prudce zakývá hlavou a našpulí pusu.

Neunikne mi, že mezi tím stačí mrknout na Khundu a vlk znatelně pohodí hlavou.

Rozhodnu se to ignorovat. Tohle už by bylo opravdu trochu moc. Přesto si všimnu, že vlk se na mě po očku dívá a tváří se potutelně.

Tady by vážně jeden zmagořil.

A protože tady nikdo nechce, abych byla normální a žilo se mi lehce, Anežka tichounce řekne:

„Ale, že stromy mluví, to doufám víš?“ A vykulí na mě zvědavě oči.

Nenechám se vyvést z míry. „Jasně, že stromy mluví, to ví každý. Foukne do nich vítr a listy ševelí.“

„Aha.“ Řekne Anežka a jde od tématu.

„Khundíčku, Khundíčku, kdopak ti dal hlas, kašpárek maličký, nebo děda Mráz.“ Vesele zazpívá a štípne vlka do půlky. Ten nadskočí, okamžitě se na všech čtyřech výskokem otočí a přikrčí se ke hře.

Anežka začne zdrhat mezi stromy a Khunda jí radostně pronásleduje.

V duchu se poplácám po rameni, jak skvěle jsem zvládla situaci, když Anička přifrčí a svalí se do mechu.

Dívá se přímo na mě.

„Maminko, ty nejsi hloupá, že ne?“

Strnu. A je to tady. Holka nám jde zřejmě do puberty, teď to prý přichází brzo.

„Samozřejmě, že nejsem hloupá, mám dobré evropské vzdělání, vždyť víš.“ Řeknu výchovně a tvářím se vznešeně.

Teď na mě zírá Anežka.

„Tak proč neslyšíš, že mluví stromy.“

„Ale já jsem ti říkala, že slyším, že stromy mluví, ale dělá to jen vítr, který se prohání ve větvích a listech.“ Zasměju se.

Anežka má v očích stejně tvrdý výraz, jako má někdy i její čerokézský otec. Vím, že to bude bolet.

„Stromy mluví úplně normálně, akorát ty, je vůbec neposloucháš.“

Přivřu oči. Dobrý, rozdíl mezi námi bude vždycky. A jako já, po ní nemůžu chtít, aby byla stejná jako já, ona nemůže chtít po mně, abych byla stejná jako ona.

„Koukni Anežko, ty jsi dítě, máš velkou fantazii a samozřejmě ti může připadat, že stromy mluví.“ Promluvím hlasem mojí matky a leknu se.

Okamžitě se opravím. „Taky se mi zdá, že někdy mluví. Co říkají tobě?“

Anežce se rozzáří oči.

„Vypráví mi příběhy. Víš o tom, že stromy vůbec neznají čas? Jednou mi vyprávěly o velké bouřce, vítr byl tak silný, že rozkýval stromy až se skláněly k zemi. Pak začaly z nebe padat blesky a zapalovat jejich kmeny. Moc je to bolelo a plakaly nahlas. Zvířátka utíkala ven z lesa a celou cestu křičela strachy. Ale pak se rozednilo, všechno utichlo a spustil se déšť, který všechno uhasil. A stromy zase obrostly, zazelenaly se a zvířátka se vrátila zpátky.“

Uf. Není blázen, jen si vymýšlí, a to je dobře.

„A támhlety duby mi vyprávěly o dni, kdy poprvé spatřily lidi, nikdy dřív je ještě neviděly. Kůži měli porostlou dlouhými chlupy a byli ohnutí. Ale pak se narovnali a ztratili srst. Stromy se na ně dívaly, jak se učí lovit. Někdy se jim to povedlo, ale někdy medvědi ulovili je. Ale tak je to v pořádku.“

„A co říkají tobě?“ podívá se na mě.

„Tak třeba tenhle…/ukážu na strom přede mnou/…říká, že si v jeho kmeni udělala hnízdo veverka a že brzy vyvede mladé.“ A jemně se dotknu hrubé kůry.

Anežka podivně nastaví hlavu, našpicuje ucho a zaposlouchá se.

Pak se na mě podívá a já najednou vím, že mi to neprojde.

„Maminko, proč říkáš blbosti. V tomhle stromě žádná veverka není. Tenhle strom říká, že je dneska opravdu teplo a že má velkou žízeň. A že je šťastný, že aspoň trochu pofukuje a větřík ho ochladí.“

„Tak asi každému říká něco jiného.“ Zasměju se.

Anežka si trvá na svém.

„To není pravda! Zavoláme dědu Bena, ať nám řekne, co slyší. Ty neslyšíš vůbec nic!“ A rozbrečí se.

„Dobře, tak kecám. Tak už se nezlob. Ukážeš mi, jak to mám udělat, abych je také slyšela?“ Řeknu smířlivě.

Anežka jako na povel, vcucne horoucí slzy zpátky do očních jamek a rozzáří se.

„Zeptám se.“ A položí na nejbližší strom obě ruce.

Tak jo, prostě si budeme hrát.

Anežka se na mě otočí. „Prý je uslyšíš taky, ale jenom přese mě.“ A chytne mě za ruku a odvede k velkému javoru.

Klekneme si k jeho úpatí a Anežka položí jednu ruku na kmen stromu a druhou rukou obejme moje zápěstí. Palcem nahmatá zvláštní prohlubeň dole pod palcem, přímo v ohybu zápěstí a pevně ji stiskne. A zavře oči.

„Zavři oči a poslouchej.“ Řekne a začne zhluboka a pravidelně dýchat.

Ta moje holčička je prostě úžasná, celá já, pomyslím si. Má fantazii po mně. A umí si tak úžasně hrát.

V tu chvíli uslyším hluboký hlas a trhnu sebou. Naskočí mi husí kůže.

Anežka palcem pevněji stiskne ten zvláštní bod na mojí ruce, promne ho a já pochopím, že si nehraje.

Protože ten hlas slyším zcela zřetelně a jasně. Vypráví mi o jedné tmavé zimní noci, kdy nebe hořelo a padaly hvězdy. Obloha vypadala skoro jako ve dne. Koruny stromů se kymácely v hrozivém větru a Měsíc na nebi se otáčel nezvykle rychle. A pak vyšla dvě Slunce, zářila a sálala, až se vypařila všechna voda v řekách a ptáci padali v letu mrtví na zem. Zvířata umírala v běhu, shořela na popel a vítr ho rozprášil po šedých skalách a kamenech. Ze stromů a rostlin zbyly hrozivé pahýly a země byla dočista mrtvá. A pak obě Slunce zašla, nastala úplná tma a spustil se prudký déšť. Pršelo a lilo a proudy vody sytily zem. A jednoho dne přestalo pršet a ze země začaly klíčit slabounké a útlé výhonky zeleného života. Země se zazelenala a začala žít.

Hlas utichl.

Otevřu oči a Anežka pustí moji ruku.

Nevěřícně na ni zírám.

„Slyšela jsi to?“ zašeptá.

Chci ji odpovědět, ale z úst mi vyjde jen slabounké zaskřehotání.

Anežka mi podá lahvičku s vodou a já se hltavě napiju.

„Akorát, že nevíme, kdy to asi tak bylo. Stromy neznají čas. A možná, že to teprve bude.“ Řekne mi.

„Ještě jsem nikdy neslyšela, že by byla dvě Slunce.“ Divím se a Anežka souhlasně pokývá hlavou.

„Pojď, ukážu ti ještě něco.“ A chytne mě za ruku a běžíme lesem.

Doběhneme mezi zvláštní prohnuté stromy. Mají kmeny a větve pokroucené, jako století starci postižení artritidou, v předklonu hledající útěchu, od tupé bolesti. Proplétají se a navzájem spojují, ve vášnivém objetí.

Na stromy se dá krásně lézt.

Anežka mi podá ruku a po hrubé kůře lezeme pralesem prolnutých větví, dotýkají se jako milenci, kteří se nemůžou nabažit své tělesné blízkosti. Vylezeme do výšky, ale nebojíme se. Větve nás bezpečně svírají a nenechají spadnout. Kdybych byla dítě, určitě bych si tu udělala bunkr a trávila bych tady celé dny.

Lezu po větvích a směju se jako blázen. Jsem šťastná.

Anežka mi ukáže ať lezu za ní, je vysoko, až mám strach. Usadíme se do větvových křesílek, pevně nám podpírají záda. Anežka mi podá ruku.

„Musíš si ještě poslechnout tohle.“ Řekne a smutně se usměje.

Dotkne se kmene, druhou rukou opět obejme moje zápěstí, palcem nahmatá prohlubeň a pevně ji stiskne. Obě zavřeme oči.

Anežka začne zhluboka a pravidelně dýchat.

Najednou uslyším v hlavě jemný hlas. Vypráví mi o horkých letních dnech, které jsou tak dlouhé a krásné, že si všichni přejí, aby nikdy neskončily. Vše živé roste a prospívá. Vzduch je nádherný a voňavý a ptáci hlasitě zpívají a trylkem blahořečí létu. Děti si hrají v korunách stromů, jsou snědé a opálené. A je tu i dívka s dlouhými tmavými vlasy, je malá a drobná. Je nejhbitější ze všech. Děti prolézají větvemi, honí se a radostně, hlasitě křičí.

A pak se ozve tupý úder a dívka leží na suchých kořenech, na hlíně pod stoletými stromy. Oči má otevřené a dívá se přímo nahoru, do korun stromů, ve snaze zahlédnout alespoň malý útržek modrého nebe. Ptáci strachem zakřičí a dívka vydechne naposledy, má zlomený vaz. Děti ve hrůze slézají ze stromů a snaží se jí oživit. Malý snědý chlapec křičí nejvíc a hlasitě pláče. Ta dívka na zemi je jeho sestra. Všichni v šíleném strachu utíkají domů, u dívky tiše sedí jen její bratr a drží ji za ruku. Cítí obrovskou bolest na hrudi, a srdce mu tluče tak hlasitě, až pomalu nemůže dýchat. Pak zvedne hlavu k nebi a bolestí zakřičí. Ptáci se zvednou ze stromů a rozletí se po okolí, roznést tu nejsmutnější zprávu. Malý lidský život, je navždycky pryč.

Anežka pustí moji ruku a já otevřu oči. Slzy mi stékají po tvářích a nemůžu je zastavit.

Anežka pokývá hlavou, hlasitě potáhne nosem a otře si obě tváře rukávem trička.

Obě se podíváme dolů, na místo pod stromem. Je podivně prázdné. Ale já tam pořád vidím ležet, to křehounké dívčí tělo a jejího bratra, který tak zlomeně svírá sestřinu mrtvou ruku.

„Kdo je ta dívka?“ zeptám se Anežky. Jsem si jistá, že ona to dobře ví.

Už nejsem její matka a ona moje dcera. Naše role se dokonale vyměnily.

Ona je tisíckrát moudřejší než já.

„Je to dcera dědy Bena....Siobhaan….“, vydechne Anežka.

„Tátova sestra?“ Vyvalím na Anežku oči a nemůžu popadnout dech, srdce mi v prsou tluče jako splašené. „Nikdy jsem o ní neslyšela.“

„Kdyby mi to neřekly stromy, děda Ben by mi to taky nikdy neřekl. Ale takhle musel.“ Řekne smutně moje moudrá dcera a začne opatrně slézat ze stromu.

Vydám se pomalu, a teď už se strachem za ní dolů. Moje radost a štěstí je pryč.

Ten malý chlapec, co tolik plakal, byl Tammy. A nikdy mi o tom neřekl.

Anežka pode mnou, ke mně zvedne hlavu. „Mami, ale neříkej to tátovi, on by byl smutný.“

To víš, že neřeknu, kdo by mi taky věřil, že mi to pověděly stromy.

-------------------------