Nevolejte šerifa! - aneb Čerokézské děti se jen tak neztrácejí. Brum, brum, brum.

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a povila mu děti. Indiánské děti. A jedno z nich, je indiánské trošinku víc, nebojí se ničeho a miluje přírodu. Jednoho teplého, jarního večera, moje dcera Anežka, nepřišla z lesa domů. 

Že děti mají tajnosti, to je známá věc. Jenže indiánské děti těch tajností mají trošinku víc. Jsou celý den venku, v lese, a tak zažívají jiné, zajímavější věci než děti ve městě.

Naše Anežka je jiná hodně. Neštítí se žádných zvířat ani hmyzu, všechno ráda zkoumá a je ochotná vlézt a vylézt kamkoliv. Já vím, že za to může její indiánská krev, ale pro moji povahu je to nepochopitelné. Pavouci a brouci, to není nic pro mě. A od té doby, co mi pod mikroskopem ukázala nádherného motýla, štítím se už i těchto, na pohled překrásných tvorů.

Jedno teplé jaro, začala Anežka smrdět. A to hodně.

Řekla mi, že je to vůně lesa a že jsem hrozná. Pak se doma začala ztrácet zelenina. Ve velkém. 

O tom, že by naše děti začaly víc jíst zeleninu, nemohla být ani řeč. Jenže zelenina se ztrácela v takovém množství, že to začalo být divné i mně.

Naše dcera nikdy nelže. To znamená, že když se jí správně zeptáte, odpoví vám pravdivě. No, a když se jí nezeptáte, tak neřekne nic.

Donutila jsem svého muže, Tammyho, aby se Anežky zeptal, co se děje.

„Ty nosíš zeleninu zvířátkům do lesa, že jo?“ zeptal se jí.

„Nosím.“ Řekla Anežka.

„Tak vidíš, nosí ji do lesa.“

A takhle je to s chlapy vždycky. To mi bylo jasné, že nosí zeleninu do lesa. Ale komu. Jenže Tammyho, už to přestalo zajímat. Mám ji prý nechat na pokoji.

No a pak za pár dní, jsme hráli večer karty, a Anežka nepřišla z venku domů. Trochu jsem znejistěla a podívala se po Tammym. Ten zdvihl obočí a pokrčil rameny. „Přijde.“

Když bylo asi půl 11, řekla jsem mu, že je pitomec a že Anežka už asi nepřijde. A začala jsem lítat kolem domu. Neumíte si představit, jakou hrůzu jsem zažila. Z lesa se ozývaly tlumené zvuky lesních zvířat a byla tma jako v pytli. Tammy konečně vylezl z domu, opřel se o zábradlí terasy a zaposlouchal se do zvuků noci. 

„Přijde.“

Každý prostě dělá, co umí.

Nenáviděla jsem ho tak strašně, že bych ho nejradši zabila. Jeho dcera, je někde v lese, v noci, kdoví s kým, něco se jí mohlo něco stát, a on si tu klidně chodí jakoby nic.

Pokud si myslíte, že pověstný indiánský klid, je zárukou poklidné atmosféry v rodině, jste na velkém omylu. Řvala jsem tak, samozřejmě strachy, že si Tammy, dokonce poposedl v křesle. Pak se na mě podíval s výrazem, jako se díváme na tříleté dítě, které se dloube v nose a jí holuby, a řekl: „Pošlu pro ni Bena.“

A aniž by vzal telefon do ruky, pokračoval ve čtení časopisu, s lesklými stránkami a obrázky aut.

Pošlu pro ni Bena? A jak jako. Když sedí a čte si.

V tu samou chvíli začala u nás doma, hlasitě vyzvánět pevná linka, a za chvilku přestala.

Začala jsem řvát znova. Prostě mi někdy ze strachu, ujedou nervy. Tammy potáhl nosem a řekl: „Přestaň.“

Myslím, že kdybych ho v tu chvíli zabila, musel by mě osvobodit i soud Severní Karolíny, jeden z patnácti států USA, kde se skutečně tresty smrti ukládají a popravy vykonávají.

A protože jsem ho nezabila, ani tehdy, ani později, je vám jasné, že to dopadlo dobře.

Asi za dvě hodiny totiž přišel Ben, spolu s ním špinavá a smradlavá Anežka a Ben měl v náručí…malé medvídě. Překvapeně jsem se tvářila jenom já.

Dneska, když už mám trochu nadhled a jsem klidná, mi to přijde jako roztomilá historka. Když to vyprávím, vypadá to, jako že to bylo veselé, že Tammy byl úžasně rozvážný, Anežka smrděla jen trošku, a já byla hysterická káča.

Pravda je ta, že hysterická jsem byla.

Protože indiáni vám nemůžou na rovinu říct, co se děje. Oni totiž ví vždycky moc dobře, co se děje.

Domlouvají se telepaticky. Telepaticky říkám já, ale oni tvrdí, že jsou napojení na kolektivní vědomí svého lidu a přírody, a prostě se slyší.

Proto Tammy, když já hrůzou lítala kolem baráku a on se klidně opíral o madlo zábradlí, vyslal k Anežce vzkaz:

„Kde jsi?“

A Anežka mu ihned odpověděla. „Přijdu.“

Což mi Tammy samozřejmě hned řekl.

Jenže já zvýšila nátlak a nervozitu. A tak Tammy k Anežce vyslal vzkaz další. A ta mu odpověděla: „Pošli za mnou Bena.“

Tammy mi řekl: „Pošlu pro ni Bena.“ A spojil se indiánským vědomím se svým otcem, Benem, a poslal ho za Anežkou.

Jednoduché, jako facka.

Nechápe, proč jsem vyváděla, přece jsem měla všechny potřebné informace.

Jo, indiáni, to je můj svět.

Věc se měla tak. Anežka na svých toulkách lesem, jednoho dne, narazila na otvor ve skále, ze kterého se ozývalo nešťastné kňučení. A protože ihned pochopila, že ji někdo potřebuje, nezaváhala ani minutu a prolezla dírou dovnitř. Ocitla se v tmavé jeskyni, kde leželo na zemi, hladové a samo, mládě medvěda černého. Díky bohu, býložravce. Matka ho zřejmě opustila, nebo zemřela.

Anežka ho ihned popadla do náruče a odnesla ven. Ukázala mu, kde, co chutného roste a zraje, kde teče potok, a samozřejmě mu nosila čerstvou zeleninu z domova. A mládě prospívalo. Dokonce mu odnesla i svoji peřinu a vystlala mu pelíšek. Mně řekla, že je jí v noci děsný horko, a vezme si na spaní jen slabou deku. Celé dny si v lese, s medvídětem hrála. Tajně.

A protože taky dobře znala písničku Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům? Hlavu, zadek, nohu, schovej do brlohu, brum, brum, brum, zazpíváme medvědům, dobrou noc, vy šelmy, nechrápejte velmi, nebo si zboříte dům, uspávala mládě zpěvem každý večer, a říkala mu Kubo.

Kuba si na ni zvykl rychle. Oblečení jí zapáchalo příšerně, občas měla sem tam nějaký škrábanec, ale v podstatě se nedělo nic zvláštního, co by nám naznačilo, že se stará o medvídě.

Koho by to také napadlo.

Jenže jednoho večera ji Kuba nechtěl pustit domů. Nakrmila ho, zazpívala mu písničku a uložila do pelíšku. Pak se potichounku vykradla ven. Na půli cesty domů si všimla, že mládě jde za ní. Odvedla ho tedy zpátky do jeskyně, lehla si k němu, zazpívala, mládě ji objalo kolem krku, zavrtalo si nos do jejího podpaží, kde to nejvíc voní a sladce usnulo. A Anežka taky.

Pak ji náhle vzbudilo její vědomí. Volal ji její otec. Všimněte si, že ne, že by ji volala její hysterická matka, která vyděšeně běhala ve tmě kolem domu a ječela směrem k lesu jméno svojí dcery. To samozřejmě neslyšela.

Ale volal ji její otec, a tak mu odpověděla.

Opatrně od sebe odtáhla stále ještě dětské tlapky a medvědí čumáček, jemně zastrčila do záhybů deky. A vydala se na zpáteční cestu domů. Po chvilce, za sebou zaslechla křupnutí a když se otočila, uviděla obrys Kubova tělíčka, které se ve svitu měsíce krčilo mezi stromy. Medvídek nešťastně zakňoural.

Anežka věděla, že domů se sama nedostane. A tak vyslala svému otci vzkaz, ať pošle Bena.

Ben mezi tím tvrdě spal ve své posteli. A jeho vědomí zaslechlo volání, které k němu vyslal jeho syn. Zprudka otevřel oči, oblékl se a vydal se do lesa. Indiáni jsou nejvíce napojení na své přímé potomky, nebo na rodiče.

A tak ve stejnou chvíli, kdy se probudil Ben, Tammyho matka, žijící neindiánským způsobem v jiném státě USA, převrhla hrneček kávy, který právě pokládala na bílý talířek. Její syn ji potřebuje. Vyskočila od stolu a běžela k telefonu, aby zavolala k nám domů, co se děje. Vůbec ji nenapadlo, že by mohla použít svoji mysl. Žila totiž už dlouho mimo indiánský svět. Jenže telefon u nás nikdo nezvedal. Protože, já v tu chvíli, právě nelidsky řvala.

Vzpomněla si, že telefon vlastně vůbec nepotřebuje a vyslala ke svému synovi vzkaz. Ten jí odpověděl, že Anežka potřebuje pomoc, a že k ní poslal Bena. A jeho matka začala neindiánsky vyvádět, že Ben nenajde v lese ani psí bobek, a ať okamžitě zavoláme šerifa! A tak se Ben neudržel a nahlas řekl: „Přestaň.“

Takže to vůbec nepatřilo mně.

A protože Ben, v podstatě Anežku porodil, otiskl svoji duši do té její, měl k ní vztah stejný jako její otec. Napojil se na Anežku, aby mu řekla, kde je. Anežka odpověděla, že ve skále, u třetího potoka, za tím velkým keřem Simhanu. Neptejte se mě, co je keř Simhanu.  A tady vidíte, že já bych ji nenašla.

Ben věděl přesně, kde to je. Sem, měly děti, přísný zákaz chodit. Zakroutil hlavou, naše Anežka.

Dělá si, co chce, je svobodná, a neposlouchá vůbec nikoho. Hrdě pokýval bradou. Povedla se.

Za keřem Simhanu, uviděl tmavý otvor a bez zaváhání jím prolezl dovnitř.

Podíval se na Anežku a spící medvídě, a nedivil se vůbec ničemu.

Vzal spícího medvídka tiše do náručí, Anežku za ruku a šli domů.

Medvídek spal s Anežkou v posteli, ještě několik dní.

Než se pro něho našlo místo v Národním parku Great Smoky Mountains, kde medvídka vypiplali a postupně, s láskyplnou péčí dovedli k samostatnosti, aby mohl odejít, sám a hrdý, do divoké a nádherné přírody Appalačského pohoří.

A Anežka, která je dnes jednou ze správkyň Národního parku, jediného zaměstnání, které mohla vykonávat svobodně a v souznění se svou indiánskou duší (což znamená, být celý den venku a v přírodě), trpělivě a spravedlivě dohlíží na to, že nikdo neubližuje zvířatům, ani lesu.

Anežka se našla.

Pod tíhou důkazů se přiznala, že se s Kubou stále vídá.

Důkazy, myslím dva obrovské, krvavě rudé škrábance na krku, a na zádech, láskyplně roztrženou uniformu, v barvě khaki. Kuba ji má rád, a často ji objímá. Tak jak byl zvyklý, když ho uspávala v jeskynním pelíšku. Někdy si říkám, že se asi zblázním.

Anežka se na mě šťastně usměje a rozzáří se jí oči. „Mami, ale písníčku Brum, brum, brum, má pořád stejně rád.“ Oblékne si roztrženou bundu uniformy, a odejde směrem k lesu.

Howgh.