Možná jsou to větry! - aneb Jak indiáni vždycky drží při sobě

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a snažím se být jednou z nich. Nejvíce obdivuhodná je jejich sounáležitost a to, jak vždycky pevně a neochvějně drží při sobě, nechtějí chodit k lékaři, a za každé situace jsou svobodní.

Ať si o Americe říká každý, kdo chce, co chce, jedno se jí upřít nedá.

A to je dokonalá příroda.

Bůh se zřejmě rozhlédl po té obrovské ploše a řekl si: „Dovolím si být trošku kýčovitý, však už na to mám nárok. Stvořím tak dokonalé scenérie, až to i andělům vyrazí dech. Rozpracované malířské plátno právě zrozené planety, pokryji nádhernými lesy v odstínech zelené a tyrkysové, smíchám je s kapkou žluté a hnědé, a jen tak z rozmařilosti přikápnu i tmavě vínovou do širokých listů. Vrcholky stromů natřu stříbřitě lesklou třpytkou, aby se ptákům odrazem slunce rozsvítila bříška a zářili na sytě modré obloze jako létající drahokamy. A tohle všechno, obklopím horami tak mohutnými a ostrými, aby každý nezvaný příchozí z vesmíru, rychle pochopil, že tohle je božské dílo, uměleckou rukou opečovávané a dechem nekonečnosti, vyleštěné k dokonalosti a slávě. Povrch úrodné země protknu řekami a jejich široká koryta naplním rybami a životem. Pak dýchnu do lesů a stvořím zvířata, dokonale přizpůsobená pro život mezi stromy, a jejich úzké mezery vyplním keři, bohatě obalenými šťavnatou potravou. Do hebkého mechu opatrně a jemně, zasadím životodárné houby, zvláštních barev, vůní a tvarů. A protože mám smysl pro humor, některé jsou jedlé a některé ne. Život přece není žádné peříčko.“

A tak se stalo, že Severní Karolína a pohoří Great Smoky Mountains, je jednou z nejkrásnějších scenérií, jakou může lidské oko, rozmazlené a otupělé několika dé technologiemi, spatřit. Žijí tu Čerokézští indiáni, patří jim tu všechno a nic, a já patřím mezi ně.

Vždycky jsem si myslela, že slovo svoboda znamená, že nejsem ničím ovládaná, nemám žádné povinnosti a dělám si co chci.

A k tomu bych ještě dodala, že svoboda, existuje také uprostřed nekonečné přírody, v hlubokých lesích, obklopených nepředstavitelnou vzdáleností kamkoliv, a kde nepotkáte třeba nikdy, žádnou lidskou nohu.

Indiáni to dobře vědí. Svoboda je přirozenou součástí jejich duší, nikdy nezmizela a nevědomky ji krví, geneticky předávají do myslí svých potomků.

Já se svobodně necítila nikdy. Celý život jsem pořád něco musela, a moje duše byla bolestivě a pevně svázaná povinnostmi, které mi diktovala společnost a rodiče. Možná jsem byla opravdu předurčená žít mezi indiány, abych se konečně osvobodila a docílila toho slastného pocitu – nic nemuset.

Nic nemuset – to je totiž indiánská teorie šťastného života. Praktikují ji nevědomky, zato s vášní tak spalující, až se bojíte, že z vás zbude na zemi jen hromádka čoudícího prachu.

Indiáni vědí, že příroda je nikdy nenechá na holičkách, bohatě je nasytí, jsou tam nejšťastnější a vlastně k životu už jinak, nepotřebují vůbec nic.

Ano, občas se odstěhují do města, a chtějí zkusit jaké je to konečně „žít“. Jenže velice rychle zjistí, že musí platit nájem a elektřinu, kupovat jídlo, chodit do práce a ztratí ten nejbáječnější pocit na světě – svobodu. A pak se rychle vracejí, vyděšení a nesví, zpátky do rezervace, mezi své, a toužebně doufají, že se jim svoboda do myslí vrátí.

Musím uznat, že indiáni mě překvapili svými lidskými vlastnostmi. Vůbec nejsou ctižádostiví, nemají touhu něco „dokázat“, nikam se neženou a prostě chtějí jen tak být.

Také mě překvapila jejich sounáležitost. To znamená, že vždycky stojí při sobě, ať se děje cokoliv.

Vypadá to asi takhle.

Tammyho bratranci sedí u nás v obýváku a povídají si. Sonny si najednou uplivne za sedačku. Nevěřícně se otočím na Jimmyho. „Viděl si to? Sonny si normálně odplivnul za sedačku.“

Jimmy několikrát zakroutí hlavou a zamyslí se.

„To se takhle nedá říct.. odplivnul.“

Zatvářím se udiveně. Obrátím se na Hannyho. Ten našpulí pusu. „Definuj slovo odplivnul.“

Zrudnu vzteky a podívám se na svého tchána, Bena.

Ten pokrčí rameny. „Ale jen trošičku.“

A všichni pokračují v hovoru, jako by se nic nestalo.

Probudí se ve mně česká krev. Vyskočím na nohy, doběhnu do kuchyně pro hadr a hodím ho Sonnymu do rukou.

„Okamžitě to utři, a jestli to ještě jednou uděláš, vypálím ti facku, až se ti to kousavý otočí dozadu!“

Studené indiánské oči na mě zírají.

Kdo z koho.

Ben už mě dobře zná, a proto prolomí hrobové ticho. „Fakt, Sonny, utři to. Ona ti tu facku jinak opravdu vypálí.“

A Sonny plivanec bez jediného slova utře.

----------------------

Další den, Sonny, Jimmy a Hanny, sedí ve své bílé dodávce a drkotavě poskakují po lesní cestě, vedoucí z lesa do indiánské rezervace. Na korbě mají ulovenou, mrtvou srnku. Je zrovna období, kdy je zákonem zakázáno lovit, ale indiány to samozřejmě nezajímá. Zákony. Les byl odjakživa jejich.

Policejní vůz stojící na kraji lesa, protočí sirény a dvakrát blikne a houkne.

Vystoupí dva policisté a zastaví bílou dodávku, kompaktně pokrytou jemným prachem lesní cesty.

Indiáni se tváří neutrálně a klidně.

Billy Akuana, vysoký policista havajského původu, nakoukne na korbu dodávky a odhrne tmavou plachtu. Zahlédne mrtvé, a přesto stále nádherné oko ve tvaru mandle a plachtu rychle vrátí na svoje místo.

Přejde k okénku řidiče. „Jimmy, na korbě máte zastřelenou srnku. Víš, že podle zákona se teď nesmí lovit.“

Jimmy zírá přímo před sebe a bezvýrazně řekne. „To bych neřekl.“

Policista vzteky povyskočí. „Jak neřekl, ty nevíš, že se teď nesmí lovit?“

Sonny sedící uprostřed pokrčí rameny. „Že je zastřelená. Normálně se chytla do pasti.“

Druhý policista, blonďák s poďobanou tváří, Harvey Robins odsune Billyho od okénka.

„Tak chlapi, to je jedno jak umřela, každopádně se teď nesmí lovit, zaplatíte pokutu.“

Hanny se nahne přes svoje bratrance směrem k oknu. „Harvey, ví tvoje žena, že chodíš každou středu šukat moji sestru Sandy? Řveš prý u toho tak, že pokaždé vzbudíš její tři děti.“

Indiáni se rozchechtají a plácnou se dlaněmi.

Harveyho tvář se pokryje sytě rudým ruměncem a zalapá po dechu.

Druhý policista ho odstrčí od auta a vrazí svoji obrovskou hlavu do okýnka. „Chlapi, nechte toho. Tohle snad není potřeba. Držme se zákona, lovit se nesmí, zaplatíte pokutu.“

Jimmy si hlasitě krkne. „Hej Billy, přijď zítra kolem třetí k nám, budu už mít vyudíno, a těch sedm lososů, co jsem minulý týden naložil do soli, už bude taky k mání. Od Mannyho jsem koupil dva soudky tý nejlepší whiskey, co měl a vůbec nechutná zle.“

A nastartuje dodávku, kývne na muže stojící venku a kodrcavě se rozjede směrem k domovu.

---------------------------

Podobně to vypadalo, když se stát rozhodl, že si indiáni zaslouží bezplatnou zubařskou péči, a protože indiána v životě nedostanete do zubařské ordinace, vyslal do rezervace plně vybavený, mobilní, zubařský tým.

V okamžiku, kdy zubařská dodávka vjela do brány rezervace, indiáni poslali ženy a děti do lesa.

Pak muži klidným krokem došli k autu, ze kterého vystoupili dva zubaři a dvě zdravotní sestry. Ty vyndaly stůl a židle, rozložily předem připravenou dokumentaci a seznam obyvatel rezervace.

Indiáni se na lékaře dívali klidně a chladně.

„Tak kým začneme?“ zašvitořila obézní sestra, pohodila zlatými loknami a pevně v prstech sevřela tužku.

„Vaše jméno?“

Nejstarší indián se podíval na lékaře a pokýval hlavou. „Jednou jsem v lese viděl medvěda, který roztrhal člověka. Drápy mu rozpáral hrudník a břicho, vytáhnul srdce, a to ještě tepalo. Krev z něj stříkala do všech stran. Medvěd ho sežral jako delikatesu a pak si vytáhnul ještě horký játra. Přísahal bych, že ho kuchal odborně jako chirurg a vybíral si ty nejlepší kousky masa. Divný bylo, že ten člověk byl pevně připoutanej provazem ke stromu. Musel zažít hrůzu jako nikdy v životě. Prý to byl doktor, který přijel očkovat indiány a cestou se ztratil.“

Celý zubařský tým ztichne.

Indián přejede pohledem své muže. „Byl bych rád, kdybyste do těch papírů napsali, že my, indiáni, máme všichni pěkné, zdravé zuby. Je to tím, že nejíme sladkosti a jíme syrovou stravu.“

„A tady Marv, ukáže prstem na mladého indiána s dlouhými vlasy, vám ukáže nejkratší cestu lesem zpátky, abyste se neztratili, medvědů je tady kolem pořád spousta.“ A podá Marvovi dlouhý provaz, který si ho ledabyle přehodí kolem zápěstí.

Sestry okamžitě zabalí stůl a židle, lékaři naskáčou do dodávky a rychle odjedou směrem k městu.

-------------------------------

Pamatuji si, jak prababičku ZeePee jednou bolelo příšerně břicho.

„Je to určitě slepák, to jsem měla taky.“ Vyhodnotím její bolestivé místo, když ji Tammy a Ben, pevně a nekompromisně přidrželi u zdi poté, co její vnuk dostal pěstí a svému synovi vyrvala obrovský chomáč vlasů z hlavy.

„Budeš muset na operaci, jinak umřeš.“ Řekne jí její vnuk a můj muž Tammy v jedné osobě, když si dostatečně ledem ochladil obrovskou podlitinu kolem pravého oka.

Její syn, můj tchán Ben, nyní trošku vypelichaný a otřesený rvačkou s vlastní matkou, která se nechtěla nechat vyšetřit, zavrtí hlavou. „To je marný, ta radši chcípne.“

ZeePee se zachechtá, mohutně potáhne z cigarety a táhlým, hlasitě hlubokým zvukem se uprdne.

„Už je to mnohem lepší. Mám jen zaražený větry. A vy hned operace.“

Místností se rozlije lepkavý zápach vařené brokolice.

Zacpu si nos a otevřu okno. „Anebo to no, buď slepák, nebo větry.“

Tammy zakroutí hlavou. „Já nevím, že tady nemůže nic probíhat normálně.“

Ne, Tammy, nemůže, jsi prostě indián, a ti vždycky drží při sobě.

------------------------

Doufala jsem, že moje napůl čerokézská dcera Anežka, vizáží pevně spjatá s evropskými kořeny své blond matky, s bílou pletí a zelenýma očima, se bude u lékaře chovat ukázněně a vzorně.

Když však u dětské lékařky při očkování pokousala dvě sestry, zdemolovala ordinaci a proskočila zavřenými, skleněnými dveřmi ven z ordinace, pochopila jsem, že krev není voda.

Jejímu čerokézskému otci, Tammymu, se to podařilo značným obnosem urovnat, a musím říct, že moje dcera má v lékařské dokumentaci uvedeno, že je plně očkovaná podle platné legislativy, pravidelně dochází k prohlídkám, k zubařským nevyjímaje. Nutno přiznat, že tohle se nikdy nestalo a nestane.

Tammy si hluboce povzdechl. „Já ti říkal, že tam s ní nemáš chodit, jsi prostě nepoučitelná. Já například u doktora nebyl ještě nikdy a nikdy tam nepůjdu.“

Je pravda, že naše děti mají všechny pěkné zuby, nejí moc sladkosti a jedí často syrovou stravu. Taky kdo by jim v lese, co vařil. A les, nekomplikovaný a svobodný, to je jejich život.

Někdy si říkám, že indiáni jsou jako zvířata. Prostě si jednoho dne lehnou a pojdou.

A někdy nepojdou.

Vstanou, otřepou se a jejich svobodná, ničím nesvázaná indiánská duše, rozepne svoje křídla a pohání je životem dál a dál.

Ale vždycky, neochvějně a pevně, drží při sobě.

Howgh.