Krásná, zdravá a blond! - aneb Indiánsky sladká nevědomost bytí

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, žijeme uprostřed lesů Great Smoky Mountains v Severní Karolíně, a já vám vyprávím příběhy o sžívání našich zcela odlišných kultur. Indiáni ignorují nemoci, a jejich ženy si přejí být blond.

Krásné a hluboké lesy Great Smoky Mountains, smíšené a barevné za každého ročního období, vydechující křišťálově čistý vzduch, jsou vlastně odborným lékařem na jakoukoliv nemoc.

Eukalyptové výpary vám uvolní dutiny, lépe se vám dýchá, alergie vám vesele zamávají, vykřiknou adié a nikdy už se nevrátí.

Pleť se vám vyhladí a zvlhčí, bylinky nasbírané v ranním chladném tichu, zalité v horkém šálku, oblaží vaše vnitřnosti, láskyplně pohladí žaludek, letmo políbí žlučník, orgasmicky extázně profrčí ledvinami, a močovými cestami se vrátí zpátky do země, do přírody. 

Koloběh života tady vidíte zřetelně a jasně. Všechno roste, kvete, plodí a rodí, vzpíná se k paprskům slunce, zelená se a raduje, a nakonec se vyčerpaně zhroutí, zatáhne svoji živoucí sílu zpátky do země, ztratí barvu a seschne.

Zvířata láskyplně a hrdě vyvádějí své mladé, pečují o ně s nadějí, že přežijí a stanou se součástí lesa, aby udrželi rovnováhu všeho živého a božského.

Indiáni mají k nemocem zvláštní vztah. Prevence probíhá bezděky a přirozeně, zdravou stravou získanou z lesa a přírody, nejsou geneticky zatíženi vážnými nemocemi a hlavně, radují se ze života.

Radují se někdy až tak, že si říkám, psychické nemoci tu musí bujet jako plíseň na chlebu.

Ale ne, oni nejsou blázni. Jenom se radují a smějí, jsou veselí, a protože nemají téměř žádné vzdělání, nenapadají je blbosti.

Blbostmi myslím pozorovat se, hledat první a zcela jasné příznaky závažné, ne-li smrtící nemoci, které ochromí vaši psychiku a zhorší zdravotní stav.

Když jsem poprvé slyšela chrchlat některého z indiánských příbuzných, okamžitě mě napadla tuberkulóza nebo katar, a automaticky jsem se odtáhla co nejdál to šlo. Indiáni se jenom zasmáli a řekli, chachááá, takhle kašleme už třicet let, můžou za to ty silné cigarety.

Ano, indiáni velice rádi a s vášní kouří.

A pijí.

Nemůžu říct, že by nevěděli co. Umí totiž vypálit pálenku téměř z čehokoliv, je silná, vymazlená k dokonalosti a je zdrojem nikdy nekončící dobré nálady.

Ženy moc nepijí. Ne, že by nechtěly.

Ale sami indiáni museli uznat, že o děti a domácnost se někdo postarat musí, a že v rodině může pít jenom jeden. Proto už kdysi dávno nakecali ženám, že alkohol způsobuje stárnutí pleti, ženy zoškliví, ztratí svoji jiskru a plodnost. A to je pro indiánky ten nejhorší trest na světě.

Časem si však muži museli přiznat, že veselá žena je lepší než kyselá, a tak vypalují nápoj přímo pro ženy, jemný, chutný a slabý.

Indiánští muži ho nikdy nepijí, takže vyvstává otázka, co v něm vlastně je, a že to mnohem lepší, si samozřejmě nechávají vždycky pro sebe.

Bakterie a viry, tu nemají místo. Střevní potíže, díky pravidelnému pálení, odešly někam daleko do města, skočily na stresem vyčerpaná, nepijící, dietami vyčerpaná slabá těla, aby daly vydělat a ne málo, firmám s probiotickými léky.

Běžná zranění z lesa, poškrábání, říznutí, zvrknuté kotníky, štípance, kousnutí a drobné zlomeniny, se řeší postaru, přírodním a zaručeným způsobem.

K lékaři se nechodí téměř nikdy.

Za prvé na to indiáni nemají peníze, ani čas. Nepotáhnou se přece někam daleko do města.

A za druhé, léčba od lékaře trvá stejně tak dlouho jako ta jejich.

Vždycky jsem se divila, že indiáni netrpí rakovinou a různými civilizačními chorobami. Jenže oni je možná mají, jen méně, a nikdo jim je nediagnostikuje.

Bolesti utlumí bylinkami nebo alkoholem, a když už je to opravdu hodně vážné, lehnou si a v tichosti, uprostřed své velké rodiny pojdou.

Bez řečí, bez pláče, a bez lékařské zprávy.

Indiáni říkají, že lidé jsou stejní jako zvířata. Když už to není k žití, je čas jít.

A že si umí pomoct odejít, to je věc jasná. Nikdo přece nechce ležet, a skomírat předlouhé měsíce.

Mají na to zvláštní zaříkávání a obřady, které provádí sám šaman. A speciální nápoje.

Myslela jsem si, že je to něco jako v Tibetu, kdy lámové pomáhají duším odejít čtením tajných textů a modlitbami, aby jim ukázali světlo a pravou bránu k odchodu.

Což je téměř pravda, a já si myslím, že indiáni, by měli získat cenu za lidskost. Oni totiž zcela jistě, provádějí přírodní eutanazii, zvláštními nápoji, a pomáhají tak odejít do věčných lovišť umírajícím, s jejich plným vědomím a souhlasem. Dělají to tak už po staletí, a nenechají si to vzít.

Co je v nápojích, nevím. Ale vím, že duše z těla po nich vyklouzne lehce a bezbolestně, a na tváři umírajícího je vděčný a bezelstný úsměv. Všechno je tak, jak má být.

A protože indiáni nemají nic, jen sami sebe, a svoji pospolitost, vracejí se do koloběhu přírody volně a lehce. Na ničem nelpí.

Chci vám vyprávět příběh prababičky ZeePee.

To jaro chrchlala víc než obvykle, zadýchávala se, a byla často orosená ledovým potem. Byla slabá jako moucha.

Tammy, můj muž, zcela ignorující indiánský přístup k nemocem, a mající peníze, rozhodl, že ji odveze na pořádné a důkladné vyšetření. Od čeho přeci, peníze jsou. On se o ně rád podělí.

Podělil se tak dokonale, že ZeePee byla diagnostikována hnusná choroba, pevně usazená v jejich plících, slastně si lebedící v oparu kouře, denně vykouřených 50 ti doma ubalených cigaret.

Ne, že by za to Tammy mohl, ale byla mu vyčítána ztracená a sladká nevědomost bytí.

ZeePee věděla, že umře tak jako tak. Ale nechtěla to vědět teď a na tuty.

Jelikož úspěšnost léčby těchto chorob pokročila, a peníze dělají také své divy, ZeePee byla po operaci a chemoterapiích na dobré cestě k uzdravení.

Myslím, že ona sama by si raději přála zemřít, a nesnažit se obelstít smrt tím, že si naplní žíly chemikáliemi.

Každopádně po terapiích, ztratila všechny zbytky svých šedivých dlouhých vlásků, které se jí cárovitě a srdceryvně snažily vší silou udržet na hlavě, a tak jí její syn Ben, hlavu jedno deštivé odpoledne dokonale oholil.

Všechno bylo na dobré cestě. ZeePee vypadala pozitivně, vesele se smála, vyprávěla a těšila se domů.

Uvázala jsem jí na hlavu vyšívaný plátěný šátek, ve kterém vypadala více důstojně a dala jí do rukou krabičku s haluškami, s brynzou. Ty měla nejradši.

Když si s plnou pusou pochutnávala, což mě zahřálo, protože byla velmi hubená, zeptala jsem se jí, co by jí ještě tak udělalo radost, co by si přála.

ZeePee se hluboce zamyslela, zasnila se a zadívala do dálky.

A pak řekla, že úplně nejvíc by si přála mít zase vlasy, ale ne obyčejné vlasy, ale dlouhé, krásné a blonďaté, takové jako mám já. Aby se alespoň jednou za život cítila jako krasavice. Vždycky měla jen řídké vlásky, splihlé a ubohé, a ve městě záviděla americkým ženám dlouhé blond lokny.

Vyrazilo mi to dech, protože tohle bylo to úplně poslední, co by mě napadlo.

A tak jsem ji jemně pohladila po šátku a po ruce, a pevně jí stiskla prsty, s umaštěnou lžící.

Za tři týdny, kdy měla být propuštěna z nemocnice, jsem jí položila na stolek nízkou dlouhou krabici, převázanou ozdobnou stuhou.

„Dárek?“ Řekla ZeePee a zakroutila hlavou, protože vůbec nic nepotřebuje.

Rozvázala stuhu a zvedla víko.

A potom se usedavě rozplakala, otočila se ke mně a zatáhla za hedvábný šátek, slušivě převázaný přes moje vlasy.

Abyste tomu rozuměli, to odpoledne před třemi týdny, jsem hned z nemocnice odjela do kadeřnictví.

Bylo to to jediné, co jsem pro ZeePee mohla udělat.

Moje dlouhé blond vlasy, téměř až na zadek, kroutící se po stranách v těžkých loknách mi ostříhali těsně pod uši.

Však je nepotřebuji, narostou nové.

A vlasy jsme pak odeslali do vyhlášeného parukářství, které z nich ušilo naprosto přirozenou, hezkou, neumělou paruku.

ZeePee seděla na hlavě jako by jí tam patřila odjakživa.

Nikdy nezapomenu, jak jsme odcházely z nemocnice a ZeePee kráčela vestibulem, krásná a zářící, a všechny oči kolemjdoucích se otáčely jen a jen za ní.

Nebylo to proto, že měla dlouhé blond vlasy, bylo to proto, že byla šťastná.

Štěstí z ní sálalo, těšila se domů ke svým, a na hnusnou nemoc už úplně zapomněla.

Byla totiž někdo jiný. Krásná, zdravá a blond.

ZeePee samozřejmě časem její vlasy zase narostly. A mně také.

Je to totiž už tak dlouho, že bych mohla vyrobit paruky nejméně dvě.

Když ZeePee po letech zemřela, její paruka se mi vrátila zpátky.

Uložila jsem ji opatrně do skříňky a hned ji zase vytáhla. Přitiskla jsem si ji k obličeji, a ucítila slabý závan ZeePiny kůže, její typickou vůni. A rozplakala jsem se. Vím, že tohle byla poslední připomínka jejího živoucího těla. Všechno je přesně tak, jak má být.

Za pár let naši chlapci, dvojčata, paruku vykramařili a při hře nasadili Khundovi na hlavu. Statný vlk, svolný ke všemu, dokonalým čichem okamžitě zavětřil závan slaboulinké vůně, strnul a bolestivě zavyl. ZeePee zbožňoval.

A pak i s parukou na hlavě, hlasitě vyjící, vyběhl ven do lesa.

Nikdy jsme ji nenašli, ale to nevadí. Věřím, že se moje vlasy staly součástí koloběhu života.

Howgh.