Kdo je tady doktor, já nebo ty? aneb Indiánské ženy to poznají hned

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a já, česká holka, jsem s ním odjela žít na indiánskou půdu, která jim po staletí patří. V Severní Karolíně, na úpatí Kouřových hor. Můj muž Tammy si přál žít tam, kde umírali jeho předci.  

Když jsem se v New Yorku zamilovala do Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů, říkala jsem si, co by se asi tak pro mě mohlo změnit. Samozřejmě, že vůbec nic.

Tammy tady má firmu, každý den si obléká bělostnou košili, sice s černými knoflíčky se zlatými tomahawky, ale to je tak jediná věc, která mi připomíná, že je Čerokéz.

A pak začal básnit o nádherné přírodě, v područí Kouřových hor, o hlubokých lesích, o zdravém vzduchu, o rezervaci a o půdě, která jim, Čerokézům, stále a nezcizitelně patří. Je to jeho země, a má tam svoji rodinu.

Jeho děti musí vyrůstat tam, kde po staletí umírali jeho předci, a kde jsou jeho indiánské kořeny.

Samozřejmě, že nechce žít primitivním způsobem. Takhle už dneska nikdo z nich nežije.

A pak mi pohladil břicho, a pošeptal mi, že by si moc přál se mnou založit rodinu.

Jelikož mi tohle ještě nikdy žádný chlap předtím neřekl, byla jsem dost naměkko.

Naměkko jsem přestala být v okamžiku, kdy v našem obývacím pokoji, uprostřed panenské přírody, sedělo každý den, šestnáct indiánských příslušníků Tammyho rodiny, a můj sen o klidném životě, se navždycky rozplynul.

Tammy pokýval nechápavě hlavou. „Nechápu, proč se rozčiluješ, musíš si uvědomit, že žít uprostřed veliké rodiny, má i svoje klady.“

Když jsem ho konfrontovala otázkou, jaké a jestli by mi je mohl vyjmenovat, že by mě dost zajímaly, usmál se, a řekl, že to brzy uvidím.

Neviděla jsem nic, a natož ne brzy. A nikdy se to nezměnilo.

A pak jsem se jednoho rána poblinkala, a pak ještě šestkrát a začala jsem si říkat, že už je to možná tady.

Budu si muset koupit těhotenský test, protože na svoje ženské věci, které si přicházejí a odcházejí, kdy chtějí, se spolehnout nemůžu.

Cestou k autu jsem potkala prababičku ZeePee. „Kam razíš?“ Oslovila mě přátelsky, a mohutně zahýbala chřípím a nasála do nosu okolní vzduch.

Panebože, snad ze mě necítí, že jsem zvracela. Určitě to všude rozkecá.

„Na nějaké nákupy, chceš jet se mnou?“ Usmála jsem se.

„Dej mi pokoj, takovou dálku se nikam nepotáhnu. Já si zatím u vás dám snídani a chviličku si zdřímnu v Tammyho posteli. A za hodinu přijede Harvey, Jim a Bonnie s dětmi. My tady na tebe počkáme. A nepospíchej, času dost!“

ZeePee klidným a nevzrušeným krokem pokračovala dál k našemu domu.

Jak jinak, pomyslela jsem si, a nezapomeňte sežrat všechno, na co přijdete.

A pak jsem se zastyděla, je to přece jen, teď už i moje rodina. Rozežraná, ale moje.

Slaboulinký hlásek v mé hlavě zapípal: „Ale taky by někdy nemuseli přijít s prázdnou, mohli by něco přinést.“

Mávnutím ruky jsem hlásek zahnala. Nemohli.

Dojela jsem do města a našla lékárnu.

Snědá dívka za pultem, jistě Tammyho příbuzná, se na mě mile usmála, a dobře si mě prohlédla.

A než jsem stačila otevřít pusu, otočila se k vysokému regálu, přímo za jejími zády a podala mi dva těhotenské testy.

„Ten druhý, budete mít pro kontrolu.“ Zašeptala spiklenecky.

Rychle jsem zaplatila, vyběhla z lékárny, a odjela k nejbližšímu lesíku, kde jsem načůrala do kelímku a udělala si test.

Dvě rudé čárky naskočily téměř okamžitě. Začala jsem vzpomínat, kdy jsem měla poslední menstruaci, ale měsíce a dny mi splývaly v jedno, a nebyla jsem schopná chytit se konkrétního datumu.

A jak dívka z lékárny správně předpokládala, udělala jsem si tedy i test druhý. Pro kontrolu.

Dvě čárky na bílém podkladu sdělovaly úžasnou zprávu.

Jelikož jsem od narození skeptik, věděla jsem, že stále ještě není vyhráno. Testy se můžou splést.

Musím si dojet k lékařce, do nemocnice.

Když jsem vstupovala do jejího vestibulu a hledala výtah, uslyšela jsem táhlé, hlasité písknutí, a uviděla Tammyho tetu, MarryJoe. Zdálky na mě zamávala a poslala mi vzdušný polibek.

Jo, tak to jsem zrovna potřebovala.

Indiáni se sice vyznačují pověstnou mlčenlivostí, ale bohužel se týká jen mužů. A já si začínám myslet, že jejich schopnost komunikace si k té svojí, přidaly jejich milované ženy. Navíc.

Když jsem výtahem vyjížděla do pátého patra, ve třetím, ke mně přistoupil hlouček sestřiček.

Povídaly si a vyprávěly, a jedna z nich, ta s dlouhými černými vlasy, se ke mně otočila, jakože mě zná, a podívala se mi přímo do očí. „Gratuluju! Kdy to čekáte?“ A zářivě se usmála.

Vydechla jsem úlekem a sáhla si na břicho. Prokrista, snad už to na mě není vidět?

Naštěstí sestřička nečekala na odpověď a vystoupila z výtahu.

Nadechla jsem se a zatáhla břicho, které jsem neměla. Pro jistotu.

Gynekologie byla hned napravo. A jak správně tušíte, lékařka je zkušená, do důchodu už jí moc nezbývá a dlouhé, šedé vlasy, má po stranách propletené barevnými bavlnkami, korálky a pírky.

Čerokézka.

Nebyla jsem u ní poprvé.

Indiánské ženy si vymohly, že pokud už mají někde rozevřít svá stehna, a ukázat to, co mají nejcennější, někomu cizímu, ať je to příslušník jejich kmene.

Tedy ne příslušník, ten by to samozřejmě nezvládl. Ne, že by nebyl schopen vystudovat medicínu, ale jaksi by mu to ostatní indiáni dali dost sežrat. „Hej, Johnny, pojď nám vyprávět, cos dělal dneska v práci. Mrkla na tebe ňáká?“ A muži se potutelně rozchechtají hurónským smíchem.

Maona však byla fajn ženská. Pamatuji si, že když jsem k ní přišla poprvé, zrovna se hlasitě smála a mlátila rukou do stolu, protože v rádiu říkali výborný vtip.

Po mé zkušenosti s lékaři, kteří si pod dojmem svého povolání myslí, že jsou něco lepšího a dívají se na vás povýšeně, jsem na ni koukala jako na zjevení.

Sdělila mi, že už viděla úplně všechno, a že bude hádat co mi je, aniž by mě prohlédla.

Tak to zas pobavilo mě. Nahlas jsem se rozesmála, protože tohle určitě neuhádne a řekla:

„Tak schválně!“

Doktorka Maona přimhouřila oči, hlasitě popotáhla nosem a začala si oběma rukama žmoulat copánek, umně propletený bavlnkami, na pravé straně její hlavy.

„Přišla jste si pro razítko do nějakýho formuláře. Jinak jste úplně zdravá.“

A já zalapala po vzduchu, protože přesně tak to bylo.

Zřejmě to bude ženský potomek šamanského rodu. Ty prý tohle umí.

Maona se zachechtala a plácla dlaní naplocho do stolu. „Zlatíčko, nic v tom nehledej, ten formulář ti čouhá z kabelky.“

Jenže dneska, to bylo něco jiného. Budu mít miminko. Teda možná.

Maona si zapsala do počítače všechny potřebné údaje a pak mě chytla za ruku. „Asi si půjdu odložit, že jo?“ Rozhlédla jsem se po místnosti, a očima našla ratanový paraván.

„Ne zlatíčko, nemusíš.“ Řekla lékařka a prsty mi začala přejíždět po dlani. Tiskla mi různá místečka, stlačovala body mezi prsty a na hřbetu ruky. Zavírala u toho oči a zhluboka dýchala.

Začala jsem těkat očima po místnosti. Tak snad mě prohlédne tam dole, nebo ne?

A taky ultrazvuk, vezme mi krev a moč.

Maona prudce vydechla a otevřela oči.

Začala ťukat do počítače to, co říkala nahlas. „Matka prvorodička, zdravá, gravidní, plod 10 týdnů starý, normální velikosti, vývoj probíhá standardním způsobem, odpovídajícím stáří plodu.“

Vytřeštila jsem oči. „Nene, to nemůžete vědět!“

Maona se ke mně natočila na koženém křesílku a mrkla na mě. „Kdo je tady doktor, já nebo ty?“

„Jasně, že vy, ale není to podložené žádným lékařským vyšetřením, ultrazvukem, prohlídkou a tak! Není to směrodatný!“ Vykřikla jsem zoufale.

„Ale jdi ty. Vyšetřila jsem tě naprosto podrobně, a máš všechny potřebné informace.“

Nafoukla jsem se a pomyslela si, že si zřejmě budu muset zajít k nějaké normální doktorce.

„To samozřejmě můžeš.“ Řekla Maona a já přestala dýchat. „Ale já pocházím z šamanský rodiny, už třináctou generací. My, ženy, nemůžeme léčit přirozeným způsobem, od nás by to indiáni nebrali. Tak si musíme vystudovat medicínu. Ale ruku na srdce, vůbec to nepotřebujeme. Během těch dlouhých let studia, mi neřekli o moc víc, co bych už dávno sama nevěděla.“

Rychle jsem vstala, vzala si vytištěnou zprávu a podala lékařce ruku na rozloučenou. Sem už nepáchnu.

„Fakt víte, co si myslím?“ Zašeptala jsem.

„Ne, zlatíčko, nevím, ale takových holek jako jsi ty, tu už byly mraky. Žádná mi nevěří. A ty nejsi výjimkou.“

A pak mi dýchla na čelo.

„Ale mně věřit můžeš. A jestli chceš vědět ještě něco, můžu ti říct, že to bude zdravá a šikovná holčička. A teď utíkej, honem se objednat k doktorce Samuelsový, na polikliniku v Luční ulici. Potvrdí ti, co už jsem řekla. Teda mimo tý holčičky, to ještě neuvidí.“

Sice bych to nepřiznala ani ďáblovi, ale do Luční ulice jsem zamířila. Pro jistotu.

Doktorka Samuelsová mi po všech vyšetření potvrdila, že jsem v 10 týdnu těhotenství, plod má normální velikost a vývoj, odpovídající jeho stáří. A že jsem jinak zdravá.

Tiše jsem se jí zeptala, jestli to je dívka nebo chlapec. Doktorka si odfrkla. „To přece ještě nemůžu vidět.“

Jenže já věděla zcela jistě, že to bude holčička.

Domů jsem přijela až po třetí hodině.

Kolem domu bylo rušno, hráli si tam děti a psi. V našem obývacím pokoji sedělo asi dvacet lidí, indiánů, a nade dveřmi a kolem lustru byla omotaná girlanda s nápisem: „Gratulujeme, maminko!“

Příbuzní drželi v rukou dárky pro miminko. Lahvičky, dudlíky, oblečky a hračky.

Neudržela jsem se a zaslzela. Velká rodina má fakt něco do sebe.

Prababička ZeePee se ke mně natočila a špitla mi do ucha. „Však já už to na tobě poznala ráno, a tohle všechno jsem spunktovala.“ A zachechtala se.

Do dveří právě vcházel Tammy a zářil štěstím. Chytil mě do náruče a pevně objal.

A pak si klekl na zem a políbil mi bříško. „A teď si připijeme na zdraví, mého prvorozeného syna!“ Zahřímal k příbuzným a ukázal ke dveřím, kde ležely dvě bedny šampaňského.

Nedokázala jsem si pomoct a uchechtla se.

A musím říct, že naše Anežka,  je opravdu moc zdravá a šikovná holka.

Howgh.