Ačkoliv jsem nikdy neuměla malovat, vyhrála jsem celonárodní soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru". Díky bohu, už jsem to nikdy nezopakovala. Mám totiž zvláštní dar. Všechno vyzní úplně jinak než myslím.
Život nám přináší paradoxní situace. Stanete se tím, čím třeba ani nechcete a zase naopak.
Ačkoliv vůbec neumím malovat, vyhrála jsem soutěž v kreslení na téma „Sovětský svaz – dobyvatel vesmíru“.
Ano, je to už dávno. Já byla teprve malá holka a Rusko bylo naším starším bratrem, dobrotivým otcem, to vše dohromady a navždy.
Bylo to na nižším stupni a mně bylo 8 let.
Soudružka učitelka vešla do třídy a měla lehce zrůžovělé tváře. Byla rozechvělá důležitou událostí a my, žáci, jsme hned vycítili, že půjde o něco velkého.
Předstoupila před lavice a v ruce svírala nějaký papír. Nadechla se.
„Jak dobře víte, navštívila nás delegace z našeho partnerského města Murom.“ Velkolepě se rozhlédla a spočinula hnědým okem na tváři každého z nás.
„Murom, je starobylé město ve Vladimirské oblasti v Sovětském svazu. Bylo to nejvýchodnější sídlo východních Slovanů a pocházel z něho ruský bohatýr, Ilja Muromec. O něm jsme si už četli v ruských bylinách.“
Všechny děti jsme si ihned vzpomněli na ruského chlapce, který do třiceti let nemohl chodit a pak se zázračně uzdravil. Měl nadlidské schopnosti, osvobodil město Kyjev a knížete Vladimíra. A pevnou rukou odsekával hlavy Tatarům.
Nadšeně jsme se zavrtěli na dřevěných židličkách.
V podstatě jsme si představili delegaci složenou z ruských bohatýrů, v tradičním oděvu z obrázků knížek, kteří se právě tísní v setmělé ředitelně a popíjejí čaj ze samovaru.
„A naši přátelé nám přivezli téma celonárodní výtvarné soutěže, které zní.“
Obrátila se k tabuli a křídou na ni tiskace napsala:
SOVĚTSKÝ SVAZ – DOBYVATEL VESMÍRU.
„Víte děti, co znamená slovo dobyvatel?“
Do vzduchu se vznesl les dětských prstíků.
Mávla na jedny prstíky uprostřed. „Můj tatínek dobývá uhlí na šachtě.“ Řekne Tomáš Krbec.
„Ano, znamená to, vynaložit veliké úsilí, abychom něco získali.“ Pokývá hlavou učitelka.
„A co znamená slovo vesmír?“ rozhlédne se po třídě.
„Janičko?“
„Je to nebe v noci.“ Pronese pevným hláskem Janička.
„Ano, to také, ale vesmír je tam i ve dne, akorát ho nevidíme. Patří do něho naše planeta, Měsíc, Slunce a spousta jiných planet a hvězd.“ Pak se odmlčí a nechá rozehrát fantazii v našich malých hlavičkách.
„Jistě víte, že Sovětský svaz vysílá do vesmíru kosmonauty, kteří do něho cestují v raketoplánech. A každý namalujete, jak nejlépe dokážete, jak taková raketa vypadá. Obrázek podepíšete a napíšete na něj svůj věk. A pokud ho komise vybere, postoupíte do dalšího kola a pak dalšího a dalšího, až můžete vyhrát hlavní cenu. A tou je?“ rozhlédne se po zvědavých tvářičkách.
„Let do vesmíru.“ Zavolá Jára a učitelka se na něho velice zamračí.
„To by sice bylo velice hezké, ale já myslím, že to bude nějaká hodnotná kniha, encyklopedie nebo tak něco. A jestli budeš ještě jednou vykřikovat bez vyvolání, půjdeš si stoupnout do rohu!“
Potom jsme si připravili pomůcky na výtvarnou výchovu, na lavice rozprostřeli vyxlajvanty a naplnili kalíšky čistou vodou.
Soudružka učitelka nám rozdala veliké čtvrtky.
Začala jsem vzpomínat na to, co vím o ruských bohatýrech. Z vyprávění mojí babičky jsem znala příběh o mém prapradědovi, který prošel s legionáři za války celé Rusko. Můj otec říkal, že rusáci jsou banda ochlastů, ale maminka na něj vždycky dělala pšššššt, je tady přece dítě a rychle uklízela skleničky ze stolu. Přesto jsem měla o této zemi celkem jasno. Knihu ruských pohádek Krása nesmírná jsem prostě milovala a v hlavě se mi začala rýsovat jasná představa.
Namalovala jsem tedy velikou vesmírnou raketu, ne nepodobnou té nafukovací, kterou měl uschovanou v kufříku od houslí Ládínek Smolík. Namalovala jsem jí velká okna, kde za každým seděla nějaká moje oblíbená postava.
Seděl tam můj hrdinský děda František-legionář, měl na sobě bílou ruskou halenu a ovázanou hlavu obvazy, protože ve válce utrpěl těžké zranění. Přes rameno má přehozenou pušku.
U dalšího okna seděl Kostěj Nesmrtelný, ve tváři měl děsivý výraz a nad hlavou mával zahnutou šavlí.
Z okna napravo, do vesmíru vyhlíží naše soudružka učitelka, vesmír ji moc zajímá a umí o něm tak pěkně vyprávět. Zaslouží si ho vidět úplně zblízka.
Za další okno jsem namalovala lesklý měděný samovar. Stoupá z něho pára a vůně čerstvě uvařeného čaje. Ve vesmíru bude velká zima.
A protože náš milovaný pes Ben tolik rád vyje k nočnímu nebi, posadila jsem ho do posledního okýnka rakety. Namalovala jsem mu růžový vyplazený jazyk. Bude mi pak o vesmíru vyprávět.
Ze strany rakety jsem namalovala dvě žluté truhlice. V jedné jsou zlaté mince, aby si cestovatelé mohli ve vesmíru koupit něco k jídlu a ve druhé sedí zajíc, má v sobě kachnu, ta má v sobě vejce a uvnitř vejce je smrtelná duše Kostěje Nesmrtelného.
Na vrchol rakety jsem namalovala obrovský bodec, aby si mohla prorážet cestu těžkými mraky. Okolí jsem domalovala žlutými hvězdami a šedivými planetami, utopenými v nebeské modři.
Můj výkres byl hotový.
Dolů vpravo jsem napsala Danuška 8 let a kalíšek s duhovou vodou jsem zvrhla do uličky na několik aktovek.
Osud mého výkresu byl jistě trnitý. Zřejmě vyhrál školní kolo, pak městské kolo, pak okresní kolo, aby se nakonec dostal do rukou celonárodní komise, kterou velice zaujal.
Vrátil se zpět s první cenou a s tímto popisem.
Dívka velice přesně a systematicky zpracovala podobu vesmírného raketoplánu. Nezapomněla na zásoby zrní, hospodářských zvířat a zárodků, umístěných v zásobárnách na boku lodi, kterými mohou astronauti osít a obohatit nově nalezené planety, vhodné k životu.
Obrovská anténa na špičce lodi naznačuje, jak důležité je spojení s matičkou Zemí, při daleké cestě do hlubokého vesmíru.
Ale nejzajímavější je posádka lodi.
Zahrnuje astronauta ve skafandru, s podrobně vykreslenou vzduchotechnikou a systémem hadic, které mu dodávají kyslík.
Bok po boku mu sedí Smrt, divoce mávající kosou, ukazující všem nepřátelům žijícím ve vesmíru, že Sovětský svaz umí rozsévat i smrt a nezalekne se žádného nebezpečí.
Dalším členem posádky je dřevěná matrjoška, symbol a tolik oblíbená hračka sovětských dětí, která nás neustále překvapuje stále menšími a menšími částmi, nacházejícími se v jejích útrobách. Astronauti ji mohou použít jako dárek, při setkání s lidmi, případně dětmi, žijícími mimo Zemi, ale i jako zábavnou hru na daleké cestě.
V okně raketoplánu je vidět i složitý přístroj, zřejmě automatická navigace, na které září kontrolky a zahrnují ho jemným oparem bílého světla.
A nechybí ani Lajka, první fenka, která opustila v raketoplánu Sputnik 2 oběžnou dráhu Země. Je symbolem trnité cesty živých organismů, která uhynula důsledkem stresu a přehřátí již po 5 hodinách od startu.
Oceňujeme tento výkres 1. cenou, pro mimořádnou fantazii a realistické vykreslení jednotlivých komponentů.
------------------------------
Tak to vidíte, dětská duše je tolik nekomplikovaná, a přesto ji přisuzujeme složité vlastnosti.
Moji rodiče a široké příbuzenstvo se dopisu a výkresu smáli asi dva dny.
Pak Beník okousal dva jeho rohy a láskyplně slízal žluté hvězdy nakreslené voskovkou. Přesto mi ho mamka schovala.
Koneckonců ta vyhraná encyklopedie Jak se co dělá, taky nebyla marná.
Konečně jsem viděla, jak vlastně vypadá raketa.
