Jak vyděsit Rasputina a zachránit carskou rodinu před krvavým masakrem

Brutalita vyvraždění carské rodiny v roce 1918 děsí dodnes. Obzvláště, když historie ukazuje, že Rusko svého cara opravdu potřebuje. Ať je samozvaný, nebo právoplatný následník. A rčení "Skoč mi na cara" s tím opravdu nesouvisí.

Příběh carské rodiny a její vyvraždění v roce 1918 v Jekatěrinburgu je všeobecně známý.

Poprava byla provedena s plným vědomím sovětského politbyra v čele s Leninem, a Výkonný výbor Uralu ji vykonal rychle a bez milosti. Údajně pod tlakem blížících se československých legionářů.

Československá legie se v těžkých bojích snažila udržet transsibiřskou magistrálu pod kontrolou a rychle postupovala směrem k Jekatěrinburgu.

Bolševici zpanikařili.

Bylo zřejmé, že legionáři se pokusí osvobodit carskou rodinu ze zajetí, a že se jim to pravděpodobně podaří.

Bohužel, Československá legie dorazila do Jekatěrinburgu o necelý týden později, kdy už členové carské rodiny, po zastřelení a polití kyselinou, byli zakopáni na dvou místech v odlehlém lese.

Brutalita, s jakou byla carská rodina i se služebnictvem vyvražděna udivuje historiky dodnes.

Rodina byla odvedena do sklepení domu, ve kterém byli vězněni. Car byl oslovován „občane Romanove“, aby bylo zřejmé, že neznamená vůbec nic. Zde jim bylo oznámeno, že budou popraveni.

První byl bez varování zastřelen car Nikolaj, poté muži začali střílet do jeho manželky, pěti dětí, jejich lékaře a služebnictva.

Carevna a její čtyři dcery měly do horního dílu šatů všité šperky a diamanty, které oddálily jejich smrt. Ženy se po střelbě ještě hýbaly, a tak je vrazi nemilosrdně ubodali bajonety.

Všechna těla byla odvezena do odlehlého lomu v lese, kde je polili kyselinou, rozsekali, spálili a zakopali.

Ruskému lidu nesměla zůstat ani kapka naděje, že by se carská nadvláda mohla někdy vrátit.

V hodnocení posledního ruského cara se historici téměř shodují.

Byl slabý, nerozhodný, a vládnout ani vlastně nechtěl. Svoji funkci považoval za nezbytnou nutnost, miloval rodinný život a pohodlí.

Jeho život ovládaly dvě šedé eminence.

Byla to jeho manželka, pověrčivá a panovačná německá princezna Alix /po sňatku přijala jméno Alexandra/, jejíž babičkou byla britská královna Viktorie.

K carskému dvoru přivedla samozvaného svatého muže – Rasputina.

Tomuto muži přikládala veliké naděje, hlavně na uzdravení následníka trůnu, syna Alexeje, který trpěl vážnou formou krvetvorby, hemofilií.

Rasputin začal carskou rodinu silně ovlivňovat a také zde začíná zajímavý příběh.

Tento muž byl známý svými léčitelskými schopnostmi, sugescí a hypnózou. Měl zvláštní vize, které se k údivu okolí naplňovaly a začaly uchvacovat i vysoce postavené osobnosti Petrohradu.

Tvrdí se, že při jeho pobytu v klášteře na přelomu století, byl jeho život ovlivněn zvláštním zjevením. Dostalo se mu tím zvláštních schopností a předurčení, které ovlivnilo i život carské rodiny Romanovců.

-----------------------------------------

Rasputin klečí v chladné klášterní kobce. Nachází se v naprosté tmě, bez jídla a pití, už devátý den.

Tělo se mu třese zimou a vyčerpáním, přesto se silou vůle drží při vědomí.

Přijal svůj úkol být svatý muž. Své tělo a duši musí očistit od světské žádostivosti.

Myslí na všechny číše vína a vodky, které s kumpány vypil a na desítky žen, se kterými se až do úmoru miloval.

Byl špatný a zvrácený.

Ale to už je minulostí, stane se čistým a neposkvrněným.

Sevře zkřehlé ruce a promodralými rty šeptem odříká desítky modliteb.

Cítí, že pomalu ztrácí vědomí, a úpěnlivě prosí Boha o pomoc, vyčerpání ho však přemůže a on se skácí do strany. Bolestivě přepadne na bok.

Podlaha je mrazivá a vlhká, ale přesto tak příjemná pro změnu pozice. Cítí, že odchází, nedokáže to. Jeho tělo je příliš slabé a není zvyklé na odříkání. Nedožije se rána.

V duchu si představí plápolající oheň v krbu, v domě jeho matky.

Ohniště je vyhřáté a sálá sytým teplým světlem. Natáhne nad plameny prokřehlé ruce a slastně přivře oči. Teplo se mu rozlévá od konečků prstů do celého těla. Nad plameny je na háku zavěšen kotlík a v něm probublává voňavý karmínový boršč. Slastně natáhne vůni zeleniny a masa do nosu, trochu ji poválí po jazyku a pomalu polkne. Sytá vůně a výrazná chuť silné polévky mu spustí v ústech kaskádu slinění.

Sliny mu tenkým pramínkem vytékají z koutku úst a kapají na podlahu, kde pomalu přimrzají k hlíně.

U zadní zdi kobky náhle zaslechne slabý šelest a lehounký nádech. Je skoro neslyšný. Jako když motýl nad loukou mávne křídly.

Spolkne chuť boršče a zmobilizuje všechny své síly. Opatrně a ztěžka se posadí a mžourá očima.

Pohled má však stále zastřený a nejasný.

Trpělivě a odevzdaně se dívá do temnoty, až mu na sítnici vystoupí odraz stojící postavy. Je mu povědomá.

Nakrčené držení těla, dlouhé řídké vlasy a hustý plnovous. Mnišský oděv z hrubé látky převázaný v pase provazem, bosé útlé nohy.

Je to on sám.

Dívá se sám na sebe, všímá si všech podrobností svého zjevu. Vypadá odpudivě. Mastné vlasy a šílený pohled velkých očí, usazených ve vyzáblé tváři. Tmavý špinavý plnovous mu dosahuje až na prsa. Vypadá divoce a děsivě.

Z pohledu na sebe samého ho popadne marnost. Tak takhle ho lidé vidí. Nikdy nemůže šířit boží lásku a víru, když vypadá jako Kostěj Nesmrtelný. Potřebuje být silný. Budit pozornost, být sebevědomý, vyzařovat respekt a vážnost.

Postava před ním se začne měnit. Lehce se zvlní a zprůsvitní.

Vidí skrz ni plesnivé skvrny na vlhké zdi. Nejdřív myslí, že vidí dvakrát, ale obrys mužského těla se začne rozdvojovat a oddělovat, až se z něho stanou dvě samostatné mužské postavy, stojící vedle sebe.

Muž nalevo vypadá tak, jaký si Rasputin přeje být.

Stojí vzpřímeně, s hlavou hrdě vztyčenou, vlasy čisté a zářící, vlnící se mu až na ramena. Z pohledu vyzařuje síla a respekt. Ústa sevřená do úzké linky ukazují nesmlouvavost. Tělo je svalnaté, pevné, pěsti na rukou má zaťaté odhodláním.

Mužská postava napravo vypadá oproti němu křehce. Je vysoká a štíhlá, dlouhé ruce jsou protkané vystouplými žilami. Obličej je úzký, oči moudré, horečnatě zářící laskavostí. Vlasy jsou jemné a dlouhé, spadají mu až na prsa. Ústa se usmívají plnými rty a celý zjev působí neskutečně dobrotivě a konejšivě. Z muže vyzařuje zbožnost.

Takhle by si ho přála vidět jeho matka. Aby lidem přinášel moudrost, poznání, laskavost a víru.

Kmitá očima mezi dvěma postavami a nemůže se jich nabažit.

Muž nalevo k němu vztáhne ruku a zadívá se mu do očí.

Rasputin s obtížemi vstane a pomalými krůčky se přiblíží k muži, kterým se v hloubi své duše přeje stát.

Už je téměř u něho a natahuje ruku k té jeho, když se muž znovu promění.

Vlasy mu náhle odpadnou z lebky, mnišská kutna zmizí a odhalí tmavě rudé odulé chlupaté tělo. Dlouhé černé chlupy pokrývají celé tělo až k prstům, které jsou zakončené zahnutými drápy. Nohy vypadají jako kozí, jedna normální, lidská s prsty, druhá zkřivená, s mohutným černým kopytem. Celé tělo vydává odporný sirný zápach.

Ale nejhorší je hlava. Zarudlá, s obrovskými hnisavými boláky, ústa rozšklebená a děsivá, oči ohnivě rudé. Na hlavě se tyčí majestátní a pevné stočené rohy.

Rasputin vykřikne.

Ďábel ho chytne za špičky prstů.

V tu chvíli kobka zmizí. Je nádherný letní den a on stojí uprostřed krásného města. V dálce vidí baňaté věže pozlacených paláců, okolní domy působí honosně. Ulice jsou široké a plné lidí. Pozná, že to nádherné město je Petrohrad. Má na sobě krásné šaty, cítí, že je bohatý a mocný. Lidé, kteří ho míjí, se mu s úctou uklánějí a gesty mu projevují respekt a vážnost. Cítí se přímo božsky.

Dojde rychlým krokem k carskému paláci, kde mu stráž otevře bránu a vpustí ho dovnitř. Je zde očekávaný a respektovaný. Projde dlouhými palácovými chodbami, obdivně pohlédne na zdi plné vzácných obrazů a uměleckých děl. Zastaví se před nádhernými dveřmi vykládanými jantarem, zlehka na ně zaklepe a vstoupí.

Car Nikolaj sedí za pracovním stolem.

Rasputin se mu hluboce ukloní, car mu přátelsky pokyne hlavou a natáhne ruku přes stůl.

Sotva se ji Rasputin dotkne, pracovna zmizí a oba muži stojí proti sobě v zatuchlém sklepení. Car se překvapeně rozhlíží kolem sebe. Rasputin drží v ruce pistoli a bez váhání dvakrát rychle vystřelí na carovu hlavu. Překvapeně se podívá na svoji ruku, ale není jeho. Prohlédne si své tělo a oděv a zjistí, že je malý obtloustlý mužík. Má na sobě šedou vojenskou uniformu.

Car leží na zemi a kolem jeho hlavy se rozlévá obrovská kaluž krve.

Mužík necítí vůbec nic, žádný soucit, jen si opovržlivě odfrkne: „Občane Romanove“.

V tu chvíli zmizí úplně všechno a Rasputin je zpátky ve své kobce v klášteře.

Ucukne rukou a vymaní se z ďáblova sevření.

Všimne si zlatavé záře a otočí hlavu k muži stojícímu vpravo.

Vypadá stále zbožně a důstojně, jeho pohled vyzařuje dobro a pochopení. Ale přeci jen se změnil.

Celý povrch jeho těla jemně světélkuje zlatavou září. Vypadá jako potažený prachem z nejkrásnějších diamantů. Muž pohne rameny nahoru a dolů a Rasputin na své tváři ucítí silný závan chladného vzduchu. Muž se pootočí a ukáže záda. Jsou na nich úhledně složená bělostně zářící křídla z dlouhých per. Lesknou se a světélkují. Náhle se křídla rozevřou v plném rozsahu, jsou mohutná a pevná, sálá z nich neskutečná síla, která není z tohoto světa.

Muž natáhne ruku směrem k Rasputinovi a pevně ho sevře.

V tu chvíli kobka zmizí a Rasputin se na zem dívá z výšky. Máchá mohutnými křídly, tak silnými a pevnými, že ho donesou až na druhý konec světa. Vidí nádherné lesy, modravé řeky, úchvatná města, osetá pole a barevné louky.

Z nadhledu vypadá všechno tak maličké a nevýznamné.

Nejsou vidět žádné nemoci, zloba, nenávist, krutost a utrpení.

Rasputin pochopí, že takhle zemi vidí Bůh. Jako své dokonalé dílo, bez jediné poskvrnky.

Nádhera pod ním ho zcela pohltí. Z nadhledu vnímá Zemi jako celek, jednotlivé díly do sebe zapadají, jako ta nejkrásnější skládačka. Nic ho nedokáže ranit ani ušpinit, vnímá jen dokonalou krásu.

Náhle ucítí zvláštní pocit. Šíří se z oblasti srdce a rychle postupuje celým tělem až do mozku.

Cítí se osamělý.

Pocit je tak silný, až se rozpláče. Je tak sám. Silný a nespoutaný, ale tak odtažitě vysoko od všeho člověčenství. Chybí mu smích a pláč, rozkoš a bolest, touha v očích žen a vášeň v očích mužů. Chybí mu to nejobyčejnější, co dostane každý tvor při narození do vínku. Život.

V tu chvíli ho křídla začnou nést dolů.

Klidně a mírně dosedne na zem, a křídla úhledně složí na zádech.

Je tam, kam patří.

Prochází různými vesničkami, podává lidem ruce a povídá si s nimi. O životě, o víře, o lásce a o Bohu.

Dotýká se nemocných a ke svému úžasu zjišťuje, že vstávají a jsou naprosto zdraví.

Cítí od lidí vděčnost, obdiv, lásku a úctu. Dávají mu všechno, co mají. Jídlo, oblečení i peníze.

Cítí se šťastný a naplněný.

V tu chvíli se křídla na jeho zádech rozevřou a máchnou silnými údery do vzduchu.

Rasputin se vznese k nebi.

Neví, kam letí, křídla jsou neovladatelná, dělají si, co chtějí.

Přelétne mohutné pohoří Uralu a pozná široké zátoky řeky Iseť. Blíží se k velkému městu.

Jekatěrinburg.

Začne se snášet k domům na odlehlém okraji města a tiše dosedne na zem.

Stojí před rozlehlým nízkým domem, má zdobené římsy a honosné cimbuří. Ze sklepení se ozývají vzrušené hlasy. Rasputin vstoupí do domu a sestoupí po schodišti do sklepení. Projde zavřenými dveřmi jako duch a ocitne se ve vlhké místnosti plné lidí. Nikdo ho nevidí ani nevnímá. Stojí zde v řadě několik mužů ve vojenské uniformě a míří zbraněmi na skupinku lidí. Okamžitě pozná carskou rodinu, cara Nikolaje, jeho manželku Alexandru, čtyři dcery a syna Alexeje. V rohu se krčí služebnictvo.

Malý obtloustlý muž v šedivé uniformě nahlas přečte slova ze zažloutlého papíru: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“

Car se na něho udiveně dívá.

V tu chvíli muž zvedne pistoli a střelí cara dvěma rychlými ranami do hlavy.

Ženy začnou křičet.

Ostatní muži začnou pálit do hloučku hlava nehlava.

Místnost se okamžitě zaplní dusivým kouřem.

Rasputin se s obrovským šokem a bolestí dívá na ležící těla. Některé ženy se ještě hýbou, sténají a snaží se vstát.

Muži sundají bajonety a všechna ležící těla zahrnou stovkami bodných ran. Bodají zuřivě a nemilosrdně, dokud je velící muž neokřikne.

Rasputin se dívá na hrůzné divadlo a přeje si, aby nic tak strašného nikdy nespatřil.

Křídla na zádech se mu roztáhnou a tiše ho vynesou stropem a střechou ven z domu.

Letí vysoko k nebi, tam kde je jen klid, mír a krása.

Přesto Rasputin cítí zvláštní myšlenku v hlavě, která ho zcela ovládá.

Jedna z dívek nebyla princezna Anastázie.

---------------------------------

Je zpátky v klášterní kobce. Anděl pustí jeho ruku a upřeně se mu dívá do očí.

„Viděl jsi všechno, co potřebuješ.“  Uslyší Rasputin jemný hlas v hlavě, aniž by anděl pohnul rty.

„Rozhodni se, kterou cestou hodláš jít, kterému z nás sám podáš ruku.“

Rasputin couvne pár kroků dozadu.

Ďábel na něj civí žhavým pohledem, sirný zápach ho zahaluje do hávu definitivy.

Muž cítí, jak se v něm probouzí to nejhorší ze skrytého já.

Chce se rvát, křičet, zabíjet a škodit. Cítí tak mocnou nenávist ke všemu lidskému, až ho tento pocit opájí rozkoší stovek orgasmů najednou.

Anděl se rozzáří jasným světlem, které září do všech směrů. Upoutá Rasputinovu pozornost.

Muž se dívá do božské záře, a zmocňuje se ho klid, láska a zvláštní pocit tepla na hrudi.

Cítí se tak milovaný, v teple, klidu a bezpečí, které mohl pocítit jen v lůně matky.

Cítí obrovskou lásku ke všemu člověčenství, úctu k životu a ke všem živým tvorům. Na tváři ucítí hřejivý dotek paprsků slunce a nadechne se čerstvého vzduchu protkaného vůní lesa a trávy. Cítí se živý jako nikdy v životě, vnímá lásku a nádechy celého světa.

Ďábel si odkašle a odplivne pár jisker na chladnou zem.

„Nerad tě ruším, ale než se zalkneš vůní lesa, rád bych ti připomněl pár důležitých věcí.“

Rasputin k němu stočí oči.

Ďábel vezme do ruky svůj dlouhý chlupatý ocas a jeho střapcem na konci se polechtá v dlani.

„Na světě přežije jen ten nejsilnější. Ten, kdo má moc a sílu. Ten, kdo se nerozpakuje zabít. Ten, kdo dá první ránu. A jak tak koukám na svého zářícího kolegu, ten to asi nebude. Nastaví tvář, a pak ještě druhou. S tímhle přístupem tady dlouho nepřežiješ, chlape.“

Ďábel si zívne.

„Takže bychom to mohli přestat zdržovat, nemám jenom tebe. Chystám velký válečný konflikt. Rozhodni se!“

Nasadí znuděný výraz.

Anděl se usměje a kolem hlavy mu vyskočí tisíc stříbřitých jiskřiček.

„Ale můžeš spoustu věcí ovlivnit a změnit. Lásce a dobru se naslouchá lépe než krvi a zlobě. Můžeš ovlivnit dějiny světa a životy lidí.“

Ďábel práskne kopytem o zem a kobkou rezonuje obrovská rána.

„Není nic krásnějšího než být mocný a cítit strach z lidí, kteří se tě bojí. Můžeš je ovládat jak figurky na šachovnici. Jedním tahem je můžeš všechny zničit. Není nic vzrušujícího než pach strachu a krve.“

Ďábel se změní ve svůdnou ženu. Je nahá, má dlouhé černé vlasy a plné rudé rty. Chytne si těžká velká prsa do rukou a stiskne je k sobě. Zároveň roztáhne nohy a odhalí pohled na místo rozkoše.

„Všechny ženy ti padnou k nohám. Budou se tě bát, budou tě uctívat a roztahovat před tebou nohy, kdykoliv se ti zachce. Můžeš je bít, vláčet po zemi za vlasy, pálit žhavými kleštěmi a strhávat jim nehty z rukou. Můžeš jim ukousávat bradavky a zasunovat do nich láhev od vodky. Nechají tě dělat všechno.“

Žena si lascivně olízne rty.

Anděl se smutně zasměje a rozvine křídla do plného rozsahu. Jejich bělost a čistota je oslňující.

„Myslím, že nepotřebuješ vidět žádné pouťové triky. Naslouchej jen svému srdci.“

Žena se změní zpátky v ďábla. V rukou má truhlici, ze které přetéká zlato a drahé kameny.

„Jo, nepotřebuješ žádné pouťové triky, protože hlas zlata mluví jasně.“ Zachechtá se a položí truhličku na zem.

„Je tvoje. A nejen tohle. Mám toho mnohem víc.“

V tu chvíli ďábel skočí do strany a zabodne širokou dýku do hrudníku svého kolegy s křídly.

Na prsou anděla se rozvine rudá skvrna ve tvaru velkého květu.

„NE!!“ vykřikne Rasputin a rozběhne se k němu.

Anděl mu podává ruku.

Rasputin se jí už už chytá, ale v tu chvíli se mu pod nohy připlete truhlička s drahokamy. Muž o ni klopýtne a v pádu rozpaží ruce. Jednou dlaní se chytne ruky anděla a druhou rukou se přidrží ďábla za pařát.

Je dokonáno.

------------------------------------------

Z historie víme, že Rasputin byl rozporuplný muž. Zbožný a moudrý, zároveň divoký a nespoutaný. Miloval divoké pijatiky, miloval stovky roztoužených žen.

Léčil nemocné dotykem a měl zvláštní vize.

Carská rodina si ho oblíbila, naslouchala jeho moudrým názorům a předpovědím.

Léčil jejich nemocná těla a duše.

Varoval cara před unáhlenými rozhodnutími a krveprolitím, přestože věděl, že jejich osud je neodvratný.

Carevna Alexandra byla inteligentní žena. Věděla, že je spousta věcí mezi nebem a zemí.

Rasputinovi zcela důvěřovala.

Důvěřovala mu i jedné zimní noci, kdy jí plačící u nohou, svěřil své temné tajemství, prožité v klášterní kobce. Naslouchala mu a z očí jí stékaly horké slzy.

Naslouchala mu a dívala se, jak na jeho zádech probleskují drobná bělostná pírka rašící z lopatek. Naslouchala mu, a pozorovala, jak mu na hlavě vyčnívají drobné pevné růžky v barvě jater.

Pochopila nevyhnutelnost osudu.

Proto po svržení z trůnu, v domácím vězení v Tobolsku, které jim nařídila Prozatimní ruská vláda, nařídila svým dcerám, aby si do horního dílu všech svých šatů všily drahé kameny a zlaté šperky.

Také se jí povedlo přemluvit dceru kuchařky, aby si vyměnila svoje místo s princeznou Anastázií. Dívky si byly velice podobné, byly stejného věku i výšky.

Jedné jarní noci, těsně před internací v Jekatěrinburgu, se dívky prohodily a Anastázie byla tajně vyslána k příbuzným, ke královské rodině britského impéria.

Její matka se nikdy nedověděla, zda dívka přežila.

Postavila se s chladnou tváří bolševickým zbraním a svým tělem marně chránila následníka trůnu.

Dívala se do divokých tváří svých vrahů, a myslela na skvrnu ve tvaru velkého květu, která se kdysi v klášterní kobce nevyhnutelně rozprostřela na andělském hrudníku.

Dívala se na muže s vousy, který stál vedle popravčí čety a bolestivě plakal.

Dívala se na mohutná bělostná křídla, která se mu rozevřela na hubených zádech a vynesla ho stropem k nebi.