Jak uspat jednookou špionážní kočku - aneb Khundí pomsta!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí, žijeme poblíž rezervace v Severní Karolíně, a vyprávím vám ušlechtilé příběhy z našeho života. Můj český původ, mě doslova zavazuje vnímat události jinak. Po našem.

Já si myslím, že jsem mezi indiány správně.

Není to jen proto, že se k smrti ráda bojím, a tak dokážu ocenit jejich úžasné mýty a vyprávění.

Je to také proto, že někde hluboko uvnitř sebe sama cítím, že už jsem s nimi zřejmě v minulém životě žila.

Jak jinak bych mohla přijímat život a události s takovou lehkostí, s jakou ho přijímám.

Leda, bych byla na hlavu.

Tammy říká, že jestli vám budu vyprávět ten příběh o černé kočce, takže na hlavu jsem.

A děsně se mi směje.

Jenže, já vám nemůžu pořád jen vyprávět ušlechtilé a dojemné příběhy, protože bych nebyla objektivní.

Tammy se směje, že objektivní nejsem nikdy.

Že z každého udělám hrdinu, který, ač má jednu ruku pevně přivázanou za zády, zachrání celý svět.

No, a kdo jiný než indiáni, že jo?

A tak vám ten příběh o černé kočce vyprávět budu.

Abych pravdu řekla, indiáni si na kočky moc nepotrpí. Za prvé, loví ptáky jen tak ze zábavy, a to je škoda, a za druhé tvrdí, že nepřinášejí nikomu nic dobrého.

Musím říct, že takhle blízko u lesa, plného divoké zvěře, žádná kočka ani moc dlouho nepřežije.

Toho rána, se ale jedna válela přímo na našem kuchyňském parapetu a zírala dovnitř.

Měla nezvykle dlouhé tělo a hedvábně lesklou, černou srst. Musím říct, že vypadala celkem upraveně. Teda, kdyby měla všechno tak, jak by měla.

Jenže, ona měla jenom jedno oko. Velké a dokořán rozevřené, a mělo jasně žlutou barvu. Druhé oko měla zřejmě vypíchnuté, nebo o něj přišla ve rvačce.

Na našem pozemku jsem ji ještě nikdy neviděla.

Khunda, naše vlčí mládě, spící na nejlepším možném místě na světě, pod kuchyňským stolem, se z ničeho nic naježil, odhrnul horní pysk a tichounce, děsivě zavrčel. A to byl ke kuchyňskému oknu zády.

Otočila jsem se od linky a nevěřícně pozorovala Khundu, dobráka, který když je uvnitř domu, je to domácí mazlíček, který si absolutně nevšímá ničeho.

A pak jsem se zadívala na venkovní parapet a na tu černou kočku.

Dotýkala se čumákem skla a mžourala žlutým, ohnivým okem, přímo na mě.

Vypadáš jako ďábel, pomyslela jsem si a kočka jako když mě slyší, hlasitě mňoukla.

V tu chvíli vypuklo peklo.

Khunda se přímo z lehu vymrštil do výšky, rozrazil stůl, ze kterého se rozlétly do všech stran talíře a hrnky připravené ke snídani, přeskočil popadané židle a s vyceněnými zuby, skočil rovnou do zavřeného okna.

Od kterého se tedy jen odrazil a dopadl zpátky na zem, kde chytil amok.

A kočka, sedící, pokojná, vznešená a hrdá, s úhledně srovnanými packami těsně u sebe, nehnula ani brvou.

Shlížela s klidem dolů na zem, na Khundu, a na mě a pak svým jediným okem mrkla, a odebrala se po zábradlí s grácií křehké, ruské baletky, neznámo kam.

Rozhlédla jsem se po tom kuchyňském Armagedonu, a chtěla nejdřív zabít Khundu, pak sebe a nakonec podpálit dům i les.

Nakonec, jsem jen tence procedila mezi zuby, debile jeden, a šla pro koště.

Zkrátka nejsem ušlechtilá.

Zvuk rozbitého skla vzbudil Anežku, která v bačkůrkách přiťapkala dolů po schodech, očima přelétla nepořádek v kuchyni a oběma rukama objala Khundu kolem krku.

„Snad jsi po něm neházela nádobí, mami?“ zeptala se a vybírala vlčeti střípky z kožichu.

Urazilo mě to.

A tohle všechno jenom kvůli jedné, zatracené kočce.

Jenže kočka na našem parapetu byla každé ráno.

Já si myslím, že nechtěla vůbec nic. Seděla za oknem, poslouchala a dívala se.

Nikdy to netrvalo moc dlouho, protože Khunda rychle rozrazil síťované dveře od terasy a vyprovodil ji, za příšerného rozruchu, nesmlouvavě a nelítostně, směrem rovnou k lesu.

A pak k nám přišla na návštěvu prababička ZeePee, a vyprávěla nám novinky z rezervace.

A překvapivě také naše novinky. Ty, které jsme si v rodině, jen mezi sebou, vyprávěli u kuchyňského stolu.

Trošku mě to rozhodilo.

Protože některé věci, například o Tammyho práci, o mojí práci, o penězích, a o Tammyho velkém hemeroidu, umístěném přímo na kraji jeho řitního otvoru /promiň lásko, bez toho to fakt nešlo/, jsme neříkali vůbec nikomu. Bylo to naše soukromí.

A ZeePee věděla naprosto všechno.

Podívala jsem se podezřívavě na Anežku, která měla v ruce chleba s medem, a druhou rukou se zamyšleně šťourala v nose, a přemýšlela jsem, jestli to mohla vykecat ona.

Pak jsem to zavrhla, tohle jsme neříkali ani před ní.

Zeptala jsem se nenápadně ZeePee odkud to ví, nebo jestli jí to řekl přímo Tammy, ona však zavrtěla hlavou, že ne, že se to prý povídá po rezervaci.

Hned další ráno, za pronikavého dohledu jednooké kočky, zvrhla Anežka na stole hrneček s horkým kakaem. Rozstříklo se po stole a přes jeho okraj, a vylilo se přímo na vyčuhující ocas spícího Khundy. Ten nezaváhal ani vteřinu, vyběhl s řevem z kuchyně, a plavně proskočil, jako už mnohokrát předtím, zavřenými, síťovanými dveřmi ven na terasu, a pelášil pryč.

To se holt stane i v lepších rodinách.

Co se v nich však nestane je, že to samé odpoledne k nám přišel můj tchán Ben, aby mi celou ranní kakaovou záležitost, i s nezvyklými podrobnostmi, povyprávěl.

Začala jsem toho mít právě dost.

Doprčic, to se tady ani neuprdneme, aby to hned nevěděla celá rezervace?

To tady snad mají nasazeného tajného agenta? Poděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe.

A pak mi to došlo.

Kočka!

Ta zatracená kočka, která tady každé ráno šmíruje, a pak to zřejmě nějakým zvláštním způsobem, donáší indiánům do rezervace.

Večer, když přijel Tammy z práce, sdělila jsem mu svoje děsivé domněnky.

„To je i na tebe trošinku moc, nemyslíš?“ Podivil se a poklepal si prstem na čelo.

Jenže já věděla svoje.

A tak se mi v hlavince zrodil podlý plán. Nejsem na něj nijak zvlášť pyšná, ale tehdy mi přišel, jako všechny pitomé nápady, naprosto geniální.

Já tu kočku, prostě uspím. A uvidíme, jestli ještě něco donese do rezervace, chachacha.

Zasmála jsem se ďábelským smíchem.

Vzhledem k tomu, že jsme ji ještě nikdy předtím ničím neuctili, počínala jsem si lstivě.

Ohřála jsem lehce smetánku a rozdrobila do ní trošinku prášku na spaní, po kterém zcela určitě usne. Ne moc, ale ani ne málo.

Dobrůtku jsem položila na prázdný parapet, a se zpěvem na rtech, začala připravovat snídani.

A do toho mi začal zvonit telefon, a já se svým agentem začala řešit nějaké obchodní podmínky s galerií Xenus. Pečlivě a nahlas jsem vyslovovala nějaké částky a procenta, samozřejmě přemrštěné, aby to nejprve kočce a pak všem indiánům naprosto vyrazilo dech. Chris mě poslouchal ohromeně a několikrát se mě zeptal, jestli je mi dobře.

A mě bylo tak dobře, jako nikdy na světě. Kočka totiž seděla na parapetu a bedlivě poslouchala.

Pak se naklonila k misce se smetánkou a užuž si lízla, ale nakonec k ní jen podezřívavě čichla. Já zadržela dech a očima ji prosila ať se už proboha, konečně napije.

Jenže pak se za oknem mihl tmavý stín, a Khunda vyhnal kočku, která se dokonalým skokem přenesla přes zábradlí, a měkce dopadla do vlhké trávy. A pak několika hlty, vychlastal smetánku a misku jazykem honil po dlažbě terasy tak dlouho, než jsem se s ním o ni poprala a vynadala mu do nenažraných blbečků.

Khunda se urazil a odběhl do lesa. Tak si holt pospí no.

Jenže večer se rozrazily dveře od domu a vešel děda Ben, prohýbající se pod tíhou nesoucího zvířete. Našeho Khundy. Našel ho prý v lese a zřejmě je v posledním tažení, chudák. Vůbec nereaguje.

No a já se musela přiznat, co jsem provedla.

Khunda samozřejmě neumřel, spal do dalšího rána jako zabitý, rozvalený na sedačce, a když se vzbudil, rozeběhl se ven a celou cestou z ně padaly ty no…. hovínka.

Každopádně jsem už teď věděla, že dnešní smetánku, Khunda nevypije. Ten přijde až večer, po takové potupě.

A nepoznamenaná naprosto žádnými výčitkami, jsem ohřála smetánku číslo dvě a pečlivě ji umístila na kuchyňský parapet. Já ti dám, ty bestie.

To už ze schodů scházel Tammy, a vesele si pískal. U linky jsem mu dala pár mlhavých a tichých pokynů, jak že bude probíhat naše ranní konverzace, a podívala se nenápadně k oknu.

A pak jsme usedli ke snídani. Tiše si povídali a smáli se, a kočka seděla na parapetu a jednoočně nás pozorovala.

Právě když jsem zastrkovala do úst chleba se sýrem, kočka se nahnula k mističce a zkusmo se napila. A pila a pila a pila, a pak si olízala fousky a tlapky, a sedla si blíž, přímo k otevřené vyklápěčce. Zřejmě, aby lépe slyšela.

A dostala, co chtěla.

„Tammy, miláčku, chtěla jsem ti říct ještě něco důležitého, ale je to opravdu tajemství.“

Tammy, ač instruován, že to bude kvůli kočce, na mě vyvalil oči.

„Slib mi, že to ještě vůbec nikomu neřekneš, ať to není jako minule.“ A líbezně jsem se usmála.

Kočka našponovala pravé ucho do mezery v okně, a zaostřila sluch na nejlepší možnou frekvenci.

„Budeme mít miminko, a neví to ještě vůbec nikdo.“

Tammy zalapal po dechu. „Víš to jistě? No to je paráda!“ Zavýskl radostí a objal mě.

Kočka tichounce seskočila z parapetu na zem, a po schodech vítězoslavně odešla z terasy, směrem k rezervaci.

A teď to můžeš vykecat, mrcho!

Druhý den kočka nepřišla. Ani ten další.

„Prostě jsi jí oddělala, máš ji na svědomí, chudinku zmrzačenou.“ Řekl Tammy a napil se kávy.

Začalo mi být té kočky docela líto.

Naštěstí to netrvalo dlouho a přišla ZeePee. Prý vydělám neskutečné peníze, galerie mi zdvihla prodejní ceny a pečlivě vyslovila částku, kterou jsem stejně tak pečlivě já, nakecala po telefonu mému agentu, Chrisovi.

Otočila jsem se k Tammymu a vítězoslavně zaječela: „Tak to vidíš! A je to tady.“

Tammy začal vyděšeně těkat pohledem ze strany na stranu, a zatvářil se podezřívavě.

A pak musel uznat, že můj telefonní rozhovor nikdo neslyšel, a že jsem si to všechno vymyslela.

„Je to divný.“ Zamumlal mezi rty.

A tak uhodil na ZeePee, kde že to slyšela. No přece v rezervaci se to povídá, ví to už úplně všichni.

Začala jsem toho mít právě dost.

Odpoledne jsem si dala u rezervace sraz s Benem. Projdeme známé a zjistíme, kde všechny ty informace mají svůj počátek.

Ben právě vyšel z lesa a hnal se ke mně s radostným výrazem ve tváři.

Pevně mě objal, a přitiskl k sobě. „Tak prý zase budu dědeček, mám neuvěřitelnou radost!“

Šokem jsem zadržela dech. „Ehmmm…Bene, kde jsi to slyšel?“

„Přece od Salmy, potkal jsem ji v lese.“

„Okamžitě mě zaveď k Salmě, Bene. Nebudeš dědeček, to byla jen léčka na toho, kdo o nás roznáší různé věci. Takže to roznáší Salma!“

A vzpomněla jsem si na starou indiánku, žijící na okraji rezervace. Cele dny sbírá a suší bylinky, a vyrábí z nich léčivé, voňavé polštářky.

Takže, tahle baba nás šmíruje!

Došli jsme k malé chatce, ověšené sušenými rostlinkami, báječně vonícími do dálky.

Scvrklá, snědá žena, s úplně bílými vlasy, stočenými na temeni hlavy do úhledného drdůlku, právě na zemi rozprostírala dlouhé větvě nějakého keře.

Podívala se na mě a vyděsila se. Asi jsem se tvářila hrozně.

Ben na ni uhodil, kde slyšela, že čekáme další dítě. Že to vůbec není pravda. Proč šíří pomluvy?

A žena se rozplakala a řekla, že jí to řekla její sestra, Ushti.

Ale je teď hodně nemocná, právě přišla od ní. Sestra ležela a spala jako bezduchá, téměř celé dva dny. Je úplně bez síly. Hlavně jí neubližujte, chudince.

„Kde bydlí?“ Řekla jsem pevným hlasem.

A Salma ukázala suchým prstíkem, hubeným a třesoucím se, do lesa.

Ben mě chytil za loket a vedl po úzké cestičce.

„Hele, nebuď na ní zlá, ona je to fakt chudák stará ženská, je těžce poznamenaná. Žije celá léta v chatce v lese, straní se lidí, a žije v osamění. Když byla ještě dítě, měla strašný úraz.“

Právě jsme přicházeli k ošuntělé, nahnuté chatičce, která vypadala jako když stojí na kuří nožce.

A z pootevřené okenice právě vyskočila a rychle pelášila do lesa, dlouhá, černá kočka. Naše kočka.

Ben zaklepal na dveře a pomalu je otevřel. Chatka byla úplně prázdná, bez nábytku, jen s pár věcmi po zemi. Tady přece nemůže nikdo žít.

Po zdech, v různých výškách, byly přidělané široké police, propojené tlustými větvemi, vystlané dekami a polštářky. Dřevo na stěnách bylo podrápané hlubokými, dlouhými rýhami. Nevypadalo to tady jako obydlí pro člověka.

„Jaký úraz, že měla?“ Otočila jsem se na Bena.

„Přišla o oko, ještě jako dítě, vypíchla si ho o větev. Ale měla ty nejkrásnější a nejdelší černé, lesklé vlasy z celé rezervace. Byla to přímo krasavice.“

---------------------

Musím říct, že jsme se v té její chatce stavěli ještě mnohokrát. Vždy byla prázdná.

Ushti jsem nikdy v životě nepotkala, a její sestra Salma mě obchází obloukem.

Prázdný byl také náš parapet. Jednooká kočka už se nikdy neukázala.

Ale já jsem si zcela jistá, že Ushti je čarodějnice, měnící se v černou kočku, kdykoliv se jí zachce.

Tammy říká, že jsem pitomá. Že vidím kouzla i tam, kde vůbec nejsou.

Jenže na mě si nepřijde. Já četla Kostěje Nesmrtelného.

Trochu mě mrzí, že Khunda si ode mě nechce vzít nic k jídlu. Asi si myslí, že jsem ho chtěla otrávit.

A tak si bere sám.

Z hrnce.

Když jsem ho prvně viděla, jak si čumákem přistrkal židli ke kamnům, vzal do zubů pokličku a opatrně ji položil vedle do dřezu, málem mě ranila mrtvice.

Ale nebojte se, v tlapce lžíci neměl. To už by byl fakt velký bizár.

Normálně shodil hrnec na zem, ohodil zeď i strop, a co bylo na podlaze, dočista slízal.

Jo, je to můj kluk. A možná, jsem si to i trošinku zasloužila.

Howgh.