Švédská trojka

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, kde jsem se chtěla stát slavnou malířkou. Což se nestalo, zato jsme vystřídali pár bytů a úžasně se sžili. Víte, co je švédská trojka?

Duše dítěte si prý před narozením vybírá svoje rodiče. Vybírá je pečlivě, aby dokonale vyhovovali osudu, který si dopředu zvolila a naplnila tak božský plán, zřejmý v tu chvíli pouze jí a tomu nejvyššímu.

Já si myslím, že i domy si stejným způsobem vybírají a přitahují svoje obyvatele. Dům se zamyslí, podrbe se kousek pod římsou, tam, kde se mu omítka už trochu drolí a řekne si: „Vypadá to, že mám dost nudné nájemníky a je tu klid. Hodil by se mi někdo, kdo to tady trošinku rozproudí a probere k životu.“ A začne do světa vábivě vysílat energetické vibrace na úrovni, kterou zachytí jen určitý druh lidí.

Je živočišná, dráždivá, vzrušující, trochu nebezpečná a vybudí všechna nervová spojení v těle. A zachytí ji buď rapl, který pravidelně mlátí svoji manželku a děti, hysterická alkoholička, matka pěti dětí, podomní prodejce s hrnci, kterému není svaté vůbec nic, anebo vrah, radostně porcující ve vaně zkrvavená, ženská těla.

Energie v domě s novými nájemníky výrazně ožije a dům se zhluboka nadechne: „Áaach..tohle je přesně to, co jsem potřeboval!“

Třípatrový dům v New Yorku, kam jsme se s Tammym nastěhovali a pronajali si byt, byl zřejmě zvrácený vtipálek, bezděčný komik a sadomasochistický voyer v jednom, vzrušeně a lačně si olizující kapičku krve z čerstvě prokousnutého rtu.

Což jsme samozřejmě nemohli vědět, a tak jsme krabice a pytle nosili úzkými chodbami podél pečlivě zavřených dveří a žilami nám kolovala vzrušením okysličená krev, tolik známá lidem, kteří milují stále nové a nové začátky.

Náš byt ve třetím patře měl vysoká, úzká okna a v obývacím pokoji, umístěném v průčelí domu, jedno obrovské do půlkruhu, poskládané z malých tabulek skla. Na společných chodbách to jemně vonělo dřevem, kterým byly obložené zdi a leštěnkou na nábytek, kterou jsem já sama za svůj život použila pouze jedinkrát, a přesto její vůni bezpečně poznala.

V zadní části domu byl starodávný výtah se zašupovacími kovovými dveřmi, dýchavičně skřípající do pater jako astmatický stařec. Tammy ho odmítal použít, svůj život přece nesvěří do chřtánu kovové bestie, která ho může kdykoliv zabít. Já se smrti nebála, a dokonce mi její představa přišla mnohem lákavější než několikrát denně šlapat do třetího patra.

O nájemnících jsme nevěděli vůbec nic.

Vedlejší byt měl na dveřích mosaznou tabulku 3C a na zvonku jméno Gunnar Larsson. Zasmála jsem se, že to zní jako jméno švédského pornoherce, s blond knírem pod nosem. Tammy se nesmál vůbec a řekl, že mám zvrácenou fantazii, protože ten muž bude nejspíš severský spisovatel, hledající v New Yorku vzrušující inspiraci.

Na to jsem řekla, hahahááá…to se teprve uvidí, a přiložila jsem ucho na sousedovy dveře. Tammy mě rychle chytil vzadu za tričko a s pohoršeným výrazem ve tváři odtáhnul k našemu bytu. V tu chvíli se otevřely dveře bytu 3A a vyšel z nich malý mužík s pichlavýma očima a velkým nosem, oblečený do károvaného saka, s houslovým pouzdrem v pravé ruce. Rychle zabočil za roh chodby, ke schodišti a cestou dolů si hlasitě pískal známou melodii.

„No vidíš, máme tu i houslistu. Bude to dům plný umělců, včetně spisovatele.“, řekl Tammy a ukázal na dveře bytu 3C.

„Tak to se pleteš, zlato. Tohle byl typický nájemný vrah, zabiják a v pouzdře má schované pistole s tlumičem.“, ušklíbla jsem se. „A právě šel na zakázku.“

Tammy se zasmál. „Možná sis nevšimla, že nežijeme v Chicagu a nejsou třicátá léta. Navíc, neměl psí dečky.“

„Myslíš, že si nějaký hudebník takhle falešně píská, aha?“, řekla jsem a cvrnkla Tammyho do nosu.

Každý normální člověk, který se přistěhuje do nového domu, obejde nejbližší sousedy, přátelsky se představí a zjistí, co jsou zač. My ne. Nás přímo bavilo žít v nevědomosti a domýšlet si úžasná povolání a životy těch, které jsme potkali mezi venkovními dveřmi nebo u poštovních schránek, a pak se o ně dohadovat a vsázet.

Já jsem naprosto bezpečně věděla, že…..: v přízemí, v zadním bytě, nebydlí obyčejná starší dáma, ale slavná, vysloužilá hollywoodská herečka. Při venčení pudla kouřila cigaretu v dlouhé stříbrné špičce a přímo zářila na šedivých ulicích ve fialovém, saténovém kaftanu a blond paruce. Silně nalíčené rudé rty špulila do kroužku a místo pozdravu velmi hlubokým hlasem říkala: „Máš se?“ Tammy říkal, že je to vysloužilá kurva.

Malý pán, křehký jako věchýtek s nohama do obrovského ó, z čísla 2A, byl zcela určitě bývalý žokej v důchodu, skvěle si žijící z cinknutých sázek na koníčky, na kterých vydělal majlant. Měl vždycky naleštěné, drahé boty a na levém prsteníčku mu svítil velký, zlatý prsten s černým kamenem. Tammy tvrdil, že je to bývalý účetní sportovního klubu.

U vysoké, mladé ženy s hodně krátkými vlasy, hranatými rysy v obličeji a obrovskými předními zuby z čísla 2C, jsme si nebyli jistí. Tammy byl přesvědčený, že je to rozhodně nadhazovač mužského baseballového týmu a není to žena. Já tvrdila, že to žena je, poznám přece prsa, a že pracuje v přípravně studené kuchyně vyhlášené restaurace, kde vyřezává a ohryzává kořenovou zeleninu a ovoce do uměleckých tvarů.

Náš dům zabublal smíchy, ďábelsky mu zablesklo v okenních tabulkách a v potrubí zahučelo hlasité: „Nastal čas.“

A tak jednoho rána, právě když jsme vyšli z bytu a kráčeli po chodbě, vyjel proti nám na invalidním vozíku zpoza rohu pohledný blond muž, s mohutným knírem, bez nohou, kývl nám na pozdrav a odemkl si dveře bytu 3C. „Gunnar Larsson!“, vydechli jsme s Tammym oba současně.

„Vidíš? Co jsem říkala!“, a prsty jsem naznačila knír pod nosem. „Já se moc nepletu.“

Tammy si odfrkl.

Večer, když jsme se vraceli z kina, zahlédli jsme dvě ženy, které vstupovaly do jeho dveří. Obě byly ve středním věku a hodně blond, jedna malá, s dlouhými vlasy a druhá vyšší v krátkých šatech. Smály se a nesly, každá za jedno ucho, velikou tašku.

Asi tak kolem půlnoci nás probudilo bouchání do zdi. Mělo pravidelný rytmus a tlouklo do stěny přímo za čelem naší postele. Strnuli jsme. Tak nějak jsme tušili, že za zdí je Gunnarova ložnice.

 „To snad ne..“, identifikovala jsem rytmus. „Já ti to říkala! A ty furt, že spisovatel!“

„To se snad nevylučuje.“ Tammy si dal prst na rty a zaposlouchal se. Mezi údery byly slyšet slabé povzdechy a smích.

„Má je tam obě a dělá jim to. Říká se tomu švédská trojka.“, zašeptala jsem a podívala se na Tammyho, který zavřel oči a na obličeji se mu objevil infantilní výraz.

„Okamžitě si to přestaň představovat!“

Tammy očividně nerad otevřel víčka a vzdychnul. „Snad je zvládne rychle. Ráno vstávám do práce.“

„Myslím, že je to opravdu bývalý pornoherec, ale měl zřejmě autonehodu, kterou málem nepřežil. Přišel o obě nohy, ale ne o svoje mužství. A tak se vrátil k tomu, co uměl nejlíp. Dělá teď gigola!“, zašeptala jsem do tmy. „Slušně si vydělá, a ještě si užije.“

„Máš velký oči.“, odpověděl Tammy a strčil si hlavu pod polštář.

Bouchání do zdi s malými přestávkami pokračovalo až do svítání.

Ráno, když jsem Tammyho vyprovázela ze dveří, otevřel se vedlejší byt a vyšly z něj obě ženy. Vypadaly odpočatě a svěže, přímo zářily. „Hezký den!“, řekla jedna z nich a druhá se zasmála.

„Ten Gunnar mě začíná dost zajímat.“, ucedila jsem mezi rty.

„Mě taky. Jsem z noci utahaný jako bych je obšťastňoval já sám.“, řekl Tammy a já ho plácla přes záda.

Jenže další noc nás bouchání probudilo znovu. Tlouklo a tlouklo a občas jsme zaslechli i tlumené zachrčení.

„Začínám chápat paní Wintermannovou, když nám v noci mlátila na zeď.“, zašeptal Tammy a já se zasmála při vzpomínce na dlouhé, horké noci, v počátcích našeho vztahu. „A to ani nemusela ráno vstávat do práce.“

„Zabouchej na něj.“, řekla jsem a přehodila si deku přes hlavu.

„Jen ať si užije. Promluvím s ním zítra.“ Tammy dlouze zívl, stáhl mi deku z hlavy a odkráčel s ní do obývacího pokoje, na druhé straně bytu. Klopýtavě jsem ho následovala a vklouzla na sedačku vedle něho.

Druhý den nám zůstal v paměti jako den velkého odhalení.

Začal tím, že jsem se usadila na záchodové míse s lesklým časopisem v ruce. Tammy se přibližně v té samé chvíli dole protahoval domovními dveřmi, kterými opačným směrem vcházela dovnitř vysoká, hranatá žena s velkými zuby, z bytu 2C. Jejich těla se setkala. Protažení bylo sice nechtěné, ale tak těsné, že Tammyho donutilo vykřiknout „Joooo!“ a celou cestu do práce si hlasitě pískal.

Žena se vracela z ranního běhu a měla na sobě tréninkový dres známého baseballového týmu. Když se o sebe mezi dveřmi nechtěně otřeli a přitiskli, Tammy ucítil její penis a varlata na svém břiše. Což by ho jindy samozřejmě znechutilo, ale ne teď. On má prostě rád pravdu. Žena byla muž a byla hráčem baseballového týmu. Tammy 1:0

Já mezitím seděla na záchodě a rozevřela jsem časopis zhruba někde uprostřed. Před očima se mi otevřela stránka s velkým rozhovorem, s bývalou nejkrásnější burleskou New Yorku dávných let, Bibi Rose. Na starých fotkách měla na velkých, pevných prsou zavěšené střapce, přes úzká ramínka ledabyle přehozený fialový kaftan a stála na pódiu úchvatné, kabaretní scény. Okamžitě jsem poznala starou dámu z přízemí. Pomyslela jsem si, jooo, vedu 1:0. Výsledek však byl upřesněn až večer, kdy jsem na Tammyho ječela, že ne každá umělkyně z kabaretu je kurva, a on se strašně smál, že na rozdíl ode mě už pár kabaretů navštívil.

Odpoledne, když jsem se vracela z nákupu domů, sešla jsem se dole u výtahu s „umělcem“, s houslovým pouzdrem, z bytu 3A. Za dýchavičného zvuku zvedající se klece směrem nahoru, jsem se muži zadívala pevně do očí a kývla směrem k jeho ruce. „Já vím, co máte v tom pouzdře.“ A šibalsky na něj mrkla.

Muž nervózně zajezdil očima ze strany na stranu a řekl: „Ale?!“

A zvedl pouzdro do výšky. Ztuhla jsem.

Muž ho rychlým pohybem otevřel a pyšně mi ukázal překrásný nástroj.

„Víte, já docházím třikrát týdně do vězení a vyučuji hře na housle. Asi jste slyšela, že jsem bývalý trestanec, ale svůj čin jsem si odseděl. Hrát na housle jsem se naučil právě tam a snažím se umění dál předávat.“, řekl tiše a rozevřel dveře výtahu v našem patře.

Já to říkala, je to vrah, pomyslela jsem si. Pořád mám dobrý čuch! „Kolik lidí jste zabil?“, zeptala jsem se s očima navrch hlavy.

„Ježíši, to ne! Já se jen ožral a zapálil budovu firmy, ze které mě ten den po patnácti letech práce vyhodili. Nikomu se nic nestalo, ale škoda byla značná.“

Zatvářila jsem se smutně.

„Jediný vrah, který je v baráku, je ten dědula z bytu 2A. Vloni tu otrávil dvě kočky co mu sraly na rohožku.“, řekl houslista a zaplul do svých dveří.

„Počkejte!“, zavolala jsem za ním rychle. „A že je to bývalý žokej? My se doma vsadili.“

„Těsně vedle. On byl bookmaker sázkové kanceláře na dostizích. Vydělal si slušný prachy.“, kývnul hlavou a zavřel dveře.

Když jsem odemykala byt, bezhlučně se otevřely dveře vedle nás. Z vozíku vykoukla blond hlava. „Aaaaa…sousedka. Nechtěla byste zajít na kafe, ať se trochu poznáme?“

Hlavou mi na vteřinu proběhla představa, jak to asi myslí. Ale pak jsem se usmála. „Ráda.“, a strčila jsem tašky do předsíně.

Byt byl dokonale přizpůsoben potřebám vozíčkáře. Nízká kuchyňská linka, skříňky jen dole a všechno pěkně po ruce. S kávou jsme se usadili v obývacím pokoji, obloženým bílým dřevem a plných květin, zavěšených v květináčích na jutových lanech. Byt byl světlý a příjemný.

Gunnar si šikovně přelezl z vozíku do širokého houpacího křesla plného polštářků.

„Myslím, že vaše ložnice sousedí s tou naší, že?“, prohodila jsem bezelstně.

Gunnar přimhouřil oči.

„Já nemám ložnici.“, řekl a zhoupnul se v dřevěném křesle, které opěradlem narazilo do bílého obložení zdi. Buch.

„Mám tamhle v rohu válendu, ale já spím nejradši tady v tom houpacím křesle. Koupil jsem ho před pár dny, spí se v něm krásně. To houpání, vás úplně ukolébá.“, a bouchnul opěradlem znovu do zdi. „Nasadím si sluchátka a poslouchám vážnou hudbu. Ale já toho moc nenaspím.“

Buch, buch.

Začalo mi svítat.

„A jakou máte profesi, čím se živíte?“, zeptala jsem se a modlila, ať není spisovatel.

„Já jsem původní profesí kameraman, celé roky jsem natáčel pornofilmy. Byl to slušný byznys za dobrý prachy. Jenže pak jsem při jedné párty vypadl z okna a je ze mě invalida. Žiju tady jako jezevec, jen občas za mnou přijedou moje dvě sestry a přespí tu. Obě vystupují ve stan-up comedy a jsou vážně dobré. Povídáme si celou noc.“

Tammy u večeře zakroutil hlavou. „Bože, švédská trojka! Myslím, že za všechno můžeš ty, úplně jsi mě zkazila. Já měl vždycky dobrý odhad na lidi, ale od doby, co poslouchám, co všechno dokážeš vymyslet, stojím za prd, úplně mě zblbneš.

Ještě ten večer jsme Gunnarovi odnesli jako dárek bílou kožešinku, kterou jsem mu přehodila přes opěradlo houpacího křesla. Je pohodlná a tlumí zvuky.

Howgh.