Jak mi mafián seřezal zadek

Vzala jsem si Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, kam jsem se vydala, abych se stala slavnou malířkou. To se tedy nestalo, ale život mi ukázal, že rozhodně není peříčko.

Když se mě někdo zeptá, jakou nejvýstřednější práci jsem v New Yorku vykonávala, odpovídám: „Kuchařku.“

Nesouvisí to s vařením bizarních pokrmů, protože ty já stejně neumím, a ani nedokážu používat drahé a vzácné suroviny, jako třeba nastrouhané kopýtko z jednorožce, anebo liché vejce z domácí snůšky od kropenaté slepice, narozené sedmý den, sedmého měsíce, za úplňku.

Pouze k sobě přitahuji magory, pošuky a neobvyklé lidi, kteří zřejmě cítí, že mám k jejich světu dost slušně našlápnuto, a tak přede mnou vábivě tančí namlouvací rituál a čechrají si okatá, barevná pírka.

„Ty jsi Češka, že jo?“, zeptala se mě sestřenice mojí kamarádky Sue na jednom večírku „Myslím, že vím o úžasné práci přímo pro tebe.“

Tammy lehce pozdvihne obočí a mrkne na mě.

Právě jsme se nastěhovali do většího bytu v New Yorku a naše životní náklady prudce vzrostly. Můj ateliér se plnil obrazy, které se krčily podél stěn, asi jako pejsci bez páníčka, občas jsem je pohladila, poplácala a oplatila jim věrný pohled, ať nemají strach, protože se nikdy neopustíme.

Sama jsem cítila, že bych měla do společné kasy co nejdříve přispět.

„Co je to za práci?“, zeptala jsem se dost opatrně.

„Přítel mého otce shání kuchařku. Jeho babička byla Češka a vyvářela mu česká jídla. Teď je mrtvá a jemu to dost chybí. Bylo by to jen na odpoledne, uvaříš mu večeři, poklidíš kuchyň a vypadneš.“, řekne Mona.

A tak jsem už druhý den stoupala po schodech úzkého, řadového domu v Brooklynu. Na dveřích jsem zdvihla těžké, mosazné klepadlo ve tvaru otevřené lví tlamy a dvakrát s ním uhodila. Mahagonové dveře se otevřely téměř okamžitě, až jsem měla dojem, že vysoký, štíhlý mladík, stál přímo za nimi.

Představila jsem se a muž mě vedl po schodech do horního patra. Všude na zemi ležely tlusté, béžové koberce a já si připadala, jako když kráčím po obláčku. Zálibně jsem se rozhlížela po drahém a krásném vybavení, a dokonce jsem se jednou sehnula a zabořila dlaň do měkkých vláken, které moje prsty milostivě objaly, ožužlaly je hebkými, bezzubými ústy luxusu a já skoro zavrněla blahem.

„Tady budou prachy.“, pomyslela jsem si a před očima mi naskočil šedobílý Kovral s nízkým vláknem, v pokojíčku v Čechách, ze kterého jsem měla otlačená a odřená kolena.

V mahagonem obložené pracovně, za mohutným, starožitným stolem, mě přivítal tmavovlasý muž ve středním věku. Měl krátce zastřižené, hnědé, lesklé vousy, velký nos s hrbolkem nahoře, který trochu uhýbal do strany, asi jako mají boxeři. Na sobě měl modrý oblek se stříbrným proužkem, bělostnou košili a řekl mi, že se jmenuje Antony. A jestli umím vařit českou kuchyni, jsem skutečně Češka a můžu se nějak prokázat.

Začala jsem se rychle přehrabovat v kabelce, abych našla doklady a u toho jsem česky zašeptala: „Do prdele, ten bordel už mi vážně začíná lézt na nervy.“ A obsah kabelky jsem vysypala na stůl před sebe. Vykutálely se z ní bonbóny, psí pišingry, dva nakousnuté piškoty, korálek pro štěstí, tampón s visící šňůrkou, tužka na oči bez víčka a spousta drobných mincí a drobečků, které se laškovně poschovávaly pod složky a smlouvy rozložené na stole.

Antony se hlasitě rozchechtal, vyskočil od stolu, objal mě kolem ramen a česky řekl, že jsem přijata. A že do prdele jeho česká babička říkala dost často, říkala mu Tondo a jestli mu udělám ke svačině bramboráky.

Plácli jsme si. Do zítra mi připraví pracovní smlouvu.

Kuchyň v přízemí byla ohromná, naleštěná a plná mramorových desek a pultů. Jelikož jsem zvyklá veškeré přípravné práce provádět na úsporné ploše panelákové kuchyně, jedenkrát jeden metr, mezi dřezem a sporákem, připadaly mi ostatní kuchyňské desky zbytečné a k ničemu.

Obrovská lednice byla našťouchlá zásobami a zásuvky kuchyňské linky překypovaly drahými pánvemi, hrnci, skleněnými mísami a naleštěnými příbory.

Jo, Tondo, měl jsi velké štěstí. Moje máma je vyhlášená kuchařka a naučila mě toho opravdu dost. Já totiž umím z hovna uplést bič, natož, když je hojnost.

Pocítíš české Šangri-lá a budeš mě platit zlatem.

A před očima se mi kmitla představa, jak oblečená v bílém rondonu a slušivém baretu, vařím ve velké zámecké kuchyni, plné pomocného personálu, a všichni se mi obdivně klaní, když svojí vzácnou, drobnou ručkou dochutím polévku a pohodím na ni snítku petrželky.

Zatím jsem tedy jen oloupala brambory a z veškerého vybavení širokých šuplat, jsem použila jednu mísu, struhadlo a pánev. Za pár minut se domem linula vůně česneku a smažených bramboráků.

Spokojenost byla veliká a já si řekla, no páni, konečně džob snů.

Druhý den jsem dostala smlouvu.

Nad částkou týdenní výplaty jsem zalapala po dechu a zbytek smlouvy vypadal celkem neškodně. Sice mě trochu zarazil malý dovětek, že pokud si nebudu plnit své pracovní povinnosti, budu potrestána, ale co se mi tak asi může stát, přesolím guláš, tak to snad Tonda přežije. A podepsala jsem ji.

Za pár dní jsem si začala všímat běhu v domě. Dveře mi otevíral stále stejný muž, ostražitě se rozhlédl do stran a po okolních střechách, než mě vpustil opatrně dovnitř. Jinak jsem nepotkala ani živáčka. V kuchyni na pracovní desce mě čekal požadovaný jídelníček, vždy na dva dny dopředu. Nákupy obstarával někdo jiný, nevím kdo, přesně podle mého sepsaného seznamu a zřejmě v dopoledních hodinách.

Pochopila jsem, že dům není bydlištěm Tondy. Je to jen jeho pracoviště.

Navečer přijímal různé návštěvy, které přicházely a odcházely, nikdy jsem je neviděla, jen jsem zaslechla letmé kroky, otvírání a zavírání dveří.

A já vařila a vařila a nosila pokrmy buď do pracovny v patře, nebo do naleštěné jídelny v přízemí, kterou jsem musela opustit před příchodem hostů.

Provoz v domě byl velký. Občas mě napadlo, čím se asi Tonda živí, Ale měla jsem sama dost práce, natož abych šmírovala a vyptávala se.

Škoda, že jsem to neudělala.

Jednoho dne jsem přesolila moravské vrabce pečené v troubě. Bramborové knedlíky jsem trochu rozvařila a byly trochu blemcavý, ale špenát byl v pořádku. Tonda však spokojený nebyl a zavolal si mě po večeři do své pracovny, aby vyjádřil svoji nespokojenost.

„Omlouvám se, trochu mi ujela ruka.“, řekla jsem s úsměvem, trochu se zašklebila a pokrčila rameny.

„Která ruka, můžete mi ji ukázat?“, řekl velice slušným, klidným hlasem a usmál se.

Tady vám chci jen říct, tohle nikdy, ale opravdu nikdy nedělejte, pokud vás o to někdo požádá. A natáhla jsem k Tondovi ruku.

Ten sáhl pod stůl, vytáhl úzkou, pružnou rákosku a švihl mě s ní rychle a bolestivě přes dlaň.

Zcepeněla jsem a nevěřícně zírala na rudý šrám, ostře kontrastující s bělostí dlaně.

„Takhle mě babička trestala. Je to jediný způsob, abyste si uvědomila, že jste udělala chybu. A mimochodem, souhlasila jste s tím ve smlouvě.“, a sklonil zrak k papírům na stole.

Beze slova jsem vycouvala ze dveří a konsternovaně jsem sestupovala po schodech. Tak sem už nepáchnu, co si o sobě myslí?

A začala jsem hledat smlouvu. Kterou jsem samozřejmě nikde najít nemohla, protože moje kabelka je Bermudský trojúhelník, který co uchvátí, už nikdy nevrátí. Matně jsem si vzpomínala na poznámku o potrestání. Sakra, kam jsem ji jen dala.

Tammy zavrtěl nevěřícně hlavou. „Zítra mu řekneš, že tohle bylo naposledy. A jestli to ještě jednou udělá, takže okamžitě končíš. Boháči mají různé manýry, musíš mu ukázat, že na ně nepřistoupíš.“

Což bych tedy Tondovi ráda řekla, ale bohužel jsem ho neviděla. Pro jídlo do kuchyně chodil jeho asistent a nosil mu ho nahoru.

A pak jsem jednoho dne šla šmírovat. Co vlastně Tonda dělá? Vůbec nevím, čím se zabývá. Měla bych prozkoumat přilehlé místnosti v patře.

Nenápadně jsem se vyplížila z kuchyně a zahlédla muže, držícího stráž u vchodu.

Právě se díval na ptáčka, sedícího na parapetu u okna vedle vstupních dveří. Nenápadně sáhl pravou rukou do podpaží, vytáhl pistoli, udělal pusou dvakrát puf puf a pomyslně vystřelil skrze okno. „Mám tě!“, sykl, dramaticky sfoukl kouř z hlavně a pistoli pečlivě zastrčil do útrob saka.

Protočila jsem panenky, takže je to vážně ochranka a obezřetně jsem vystoupala po schodech do patra, plného zavřených dveří. Vzala jsem za kliku prvních z nich. Byly zamčené. Další taky. A další taky.

Jedny z dveří měly nápis Elektrorozvodna – zákaz vstupu. Zarazilo mě, proč je rozvodna v patře, to bývá v přízemí, nebo ne? A v tu chvíli se otevřely dveře pracovny, rychle jsem vběhla do dveří vedle, označených WC dámy, které byly pootevřené. A vykoukla jsem z nich právě ve chvíli, kdy se za Tondou zavíraly dveře s nápisem Elektrorozvodna.

Potichounku jsem šupajdila dolů.

Rychle jsem podlila plněné papriky mletým masem, pečící se v troubě a zamíchala rajskou omáčku v hrnci na sporáku. Byla trochu nahořklá, trošku se mi přichytila. No, snad to Tonda nepozná. A vylila jsem ji do pekáčku na papriky.

Jenže Tonda to poznal a přišel za mnou do kuchyně osobně. Právě jsem měla ruce ve dřezu s nádobím, ajajaj, netváří se moc příjemně.

„Na rajskou s paprikami si dost potrpím. Skoro bych řekl, že je to jedno z mých nejoblíbenějších jídel. A vy jste ho neskutečně zmrvila.“

A než jsem stačila vytáhnout ruce ze dřezu, vyndal rákosku schovanou za zády, zatlačil mi rukou silně na krk až jsem se předklonila a nemohla se ani hnout, zvedl mi sukni, nasekal na holý zadek a odešel z kuchyně.

Práce snů mají prostě vždycky háček. A nikdy netrvají dlouho.

Utřela jsem si ruce do utěrky, pekáček s paprikami jsem prohodila prosklenou, nasvícenou skříní s drahým porcelánem, až se rajská rozstříkla po naleštěných mramorových pultech a béžových zdech.

Popadla jsem kabelku, rychle v ní zahrabala, abych našla kapesník a pečlivě se vysmrkala do pracovní smlouvy, vytištěné na hebkém papíře. Dům jsem opustila rychle.

Muž u dveří mi uctivě řekl „na shledanou“ a já prudce zadržela dech. Zvedla jsem ruku, dva prsty jsem mu zamířila na čelo, udělala puf puf a sfoukla jsem hlaveň. Muž se rozchechtal na celé kolo a vesele na mě mrknul.

Do domu jsem se už nikdy nevrátila.

Sue mi za pár měsíců vyprávěla, že u Antonyho v domě proběhla velká policejní razie a zatkla ho.

Viděla to v televizi.

Byl to prý dlouho hledaný mafián z Chicaga, který se tu snažil schovat a znovu rozjet velké kšefty. V domě, za dveřmi s nápisem Elektrorozvodna, policie našla kovová oka přidělaná pevně ke zdi, s dlouhými řetězy a se zbytky tkání a krve všude po stěnách. Vyřizoval si tam účty se svými obchodními partnery.

Tammy se mrzutě zašklebil. „To s tím pekáčkem, to jsi vážně neměla dělat. Taková škoda.“

„Můžu být ráda, že mě za tu rajskou nezabil a ty lituješ jen jídla!“, řekla jsem ublíženě.

„Aspoň už teď vím, co na tebe platí.“, zachechtá se Tammy, zvedne mi sukni a kousne mě do zadku.

Tak to vidíte, práce snů prostě neexistuje. Ale zas, i když na to nejsem pyšná, kdo může říct, vařila jsem u mafiána.

Pravda je, že tu pasáž o seřezaném zadku, při vyprávění většinou vynechávám.

Howgh.