Proč jsem si nevzala Pištu Hufnágla

Vzala jsem si Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Když to vezmu kolem a kolem, moje netradiční česká rodina mě vlastně už od dětství připravovala na život, který normální nebude. Nic lidského mi není cizí.

„Měla jsi těžký život?“, zeptala se mě prababička ZeePee, když mě Tammy poprvé přivedl mezi indiány.

Už už jsem se chystala přikývnout a zažehrat: „Óóóó, těžký…“

A pak jsem se jí podívala do očí a vrásčité tváře a pochopila jsem, že ona, na rozdíl ode mě, ho opravdu těžký měla.

Tammy jim samozřejmě vysvětlil, že pocházím z bývalé komunistické země, kde jsme velice, co se týče lidských práv, trpěli a museli si často hledat štěstí a svobodu jinde. Jenže, bylo to trochu jinak.

Vesmír byl ke mně milosrdný a obdařil mě klidnou, splachovací povahou a rodinou tak jeblou, že mě už jen máloco přinutí překvapeně zamrkat řasami. Konflikty, půtky, smrtelné urážky, dramatické rozchody, velkolepá odpuštění, osudové lásky a pekelná nenávist, se v rodině prolínaly jako klubko hadů a neuroticky potvrzovalo karmické zatížení každého z nich.

Mě osud určil roli diváka, trpělivě přihlížejícího, natřeného silnou vrstvou oleje, nevěřícně sledujícího neotřelé události. Velice rychle jsem pochopila, že moje rodina miluje dramata, a to ne ledajaká. Musí mít šťávu, emotivní náboj a nádech šílenství, tolik oblíbený u dramatických umělkyň světových pódií.

Nebudu zde popisovat, jak si babička lehala nahá do sněhu před auto jejího muže, aby ji neopustil, ani to, jak se milenec tety zastřelil pod její manželskou postelí, po nečekaném příchodu strýce domů.

Utrpení, rodinná tajemství, bolest a neodpustitelné činy, se v rodině opečovávaly jako rodinné stříbro, leštily se přepečlivě, aby nezašly a v jakékoliv slavnostní chvíli se prostíraly a předkládaly na bohatě nastrojený stůl pohody a klidu.

V rodině máme totiž ještě jeden zvyk, dosti obvyklý v širších rodinách, a to, že si všechno, až do úplných podrobností, vykecáme. I když jsme si předtím nasliněním a vztyčením dvou prstů stvrdili, že budeme mlčet jako hrob.

A tak už jsem od pěti let, nejenže četla Malého Bobše, ale věděla, že: děda už má třetí manželku, která je tak přepořádná, že jediným hadrem, na jedno namočení, umyje celý byt až k výtahu, kde jím přetře i celé jeho dveře. Věděla jsem, kdo v rodině potratil, chtěně i nechtěně, a že syn tety Máni je asi debilní, protože ho má s bratrancem ze třetího kolena. Věděla jsem, kdo má jaký majetek, kde a komu ho ukradl, přestože měl zcela jistě patřit mojí matce, nebo otci.

Věděla jsem: kdo koho v rodině mlátí, kdo komu zahýbá, kdo má žlučník úplně v prdeli a kdo je zasraný komunista. Občas se někdo z vyprávějících zarazil, pokradmu ukázal na mě, tiše si čtoucí na radiátoru topení, kde mi táta udělal hnízdečko. Matka prudce zavrtěla hlavou: „Ta vůbec neposlouchá, ta, jak má knížku, tak nevnímá svět!“

Moje výchova, plná paradoxů, si brzy začala vybírat svou daň.

Ve školce, když jsem se dokonale vyválela venku v blátě a učitelka mi vyčinila, jsem jí obratem řekla, že to vůbec nevadí, my totiž máme doma automatickou pračku. Když druhá učitelka šeptem vyprávěla své kolegyni, že už má za sebou druhý potrat, pohladila jsem ji po noze a řekla: „Nic si z toho nedělejte, teta Drahuška potratila třikrát, z toho jednou dost ošklivě, a teď už má čtyři děti!“

Učitelky se na mě dívaly dost podezřívavě, s odporem, asi jako na zrůdičku a samozřejmě to nahlásily matce.

Ta si zhluboka povzdechla: „Ty jsi vážně hrozná, copak nechápeš, že jsou věci, které se prostě říct nesmí?“

Tomu jsem sice moc nerozuměla, ale zato jsem se vylepšila na model 2.0.

„Katko, nic si z toho nedělej, že tvůj táta zfackoval mámu. Moje máma tátovi rozbila talíř o hlavu, hrozně brečel. Ale nikomu to neříkej, přísahej!“

Obě jsme to odpřisáhly a hned po příchodu domů vykecaly.

Když se naše matky setkaly a láskyplně se navzájem politovaly, aniž by si cokoliv svěřily, mojí mámě už ujely nervy. „Ty jsi snad úplný debil, copak se takové věci někomu říkají? Co se doma uvaří, to se doma taky sní!“

Upgradovala jsem na model 3.0.

„Holky, pojďte rychle k nám domů, musím vám něco říct!“, volala jsem z okna třetího patra na svoje kamarádky.

A tak se v přítmí pokojíčku dozvěděly, že: budu mít asi sourozence, máma říkala, že je nadmutá jako koza. A že ten kožíšek, co má máma ve skříni a dostala ho od babiččina přítele Ernsta z Německa, /pojďte si šáhnout! /, nemá žádná jiná ženská v celém Mostě, a že budeme kupovat zahradu, ale zatím je to tajný, protože nevíme, jestli nám děda půjčí, teda spíš dá, peníze.

Na zadek jsem dostala hned druhý den odpoledne a ne málo, protože matka jedné z kamarádek, šla nakoupit do lahůdek, kde pracovala moje máma.

Nebylo to poprvé ani naposledy, spíše to bylo dost často.

Když jsem šla navštívit babičku a dědu z otcovy strany, matka mi utáhla šálu na krku a sykla: „Hlavně jim nevykládej žádný blbosti, znáš se. A kdyby ti chtěli dát nějaký peníze, tak si je vezmi. Mají peněz jako sraček.“

A proto se babička s dědou dozvěděli, že: v neděli asi na oběd nepřijdeme, máma říkala, že neumíš nic dochutit a každý jídlo stojí za prd. Že táta spí už týden v obýváku na sedačce a máma křičela, že jestli jí ještě jednou nasere, půjde chrápat na zahradu do chatky. A že mi mají dát nějaký peníze, než je děda prohulí.

Stejný idiot jsem samozřejmě nezůstala navždy.

Trochu se to zlepšilo.

Přiznávám se, že ne o moc, ale pochopení, které jsem dokázala jako vrba svých kamarádek projevit, protože vším už jsme si doma sami prošli, bylo tak autentické a všeobjímající, až je naplňovalo úžasem. Řídila jsem se heslem: „Tajemství nemají smysl, stejně o nich všichni ví. Pojďme se jim smát.“

A tak jsem jim vyprávěla, jak při zabijačce tátu koplo prase kopýtkem do čela a táta omdlel, a pak musel jet na šití do nemocnice. Kde samozřejmě nechtěl sdělit, jak se mu to stalo a řekl, že upadl na schodech.

Jak jsem si strčila čajovou lžičku do pusy, přicucla ji na horní patro, kde se mi vklínila mezi zuby a nešla vyndat. A máma ječela: „Většího idiota jsem nikdy neviděla, to jí budou muset asi vymlátit všechny zuby!“ A všichni jsme nahlas hystericky brečeli.

A pak za pár dní, sama strčila při mytí ruku s houbičkou do skleněné nádoby s úzkým hrdlem a táta ji, za příšerného řevu matky a ukrutného pláče nás dětí, že vykrvácí a umře, rozbíjel údery kladívkem ve dřezu.

A také jak jsme jeli k dědovi na uzení masa. Těšili se na žranici, táta od rána vytápěl udírnu, děda otevřel sud s naloženým masem, vylétly z něho dvě nazlobené a bzučící masařky, maso bylo všude poseté vajíčky a máma se nám pozvracela pod nohy. Děda ho prudce vymáchal v napuštěné vaně a řekl, že jsme cimprlich, a že se to sežere, přece to nevyhodí.

A jak máma jela do NDR s podnikovým zájezdem na nákupy a koupila mi bundu a kozačky. Bunda měla krátké rukávy a já se pak celou zimu styděla za náplety z modré vlny, které mi tam matka všila a příšerně mě hryzaly. Kozačky mi byly o číslo a půl menší a máma mi podrážděně vlepila facku, ať nedělám scény, že mi normálně jsou. Když mi po týdnu slezly nehty na obou palcích, dostala je mladší sestřenice, která do nich musela nosit dvoje pletené ponožky, aby jí byly.

A pak jsme v létě jeli na dovolenou na Slovensko, táta se ožral a Slováci ho obrali v kartách o všechny prachy. Máma řekla, že se okamžitě rozvádí a poslala tetě telegram, aby nám urgentně poslala peníze, protože se nám nečekaně rozbilo auto.

Spolužáci mě prostě milovali.

Sama se dost divím, že na mě moje dětství nezanechalo vážné důsledky.

Když se teď dívám na svoje rodiče, kteří spolu prožili celý život, matka, teď už vyhaslá sopka, občas zasrší, a otec, klidný a stále hezký, fungují spolu asi jako rodina Smolíkova. Ach, kde by bez sebe mohli být. Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla!

A přesto se stále milují.

Vzpomněla jsem si na Tammyho a na dlouhé noci v New Yorku, kdy jsem mu vyprávěla a vyprávěla.

Tammy, obvykle s neproniknutelnou tváří, vždy vážnou a důstojnou, hlasitě zaržál a smál se tak příšerně, až se několikrát zakuckal. Usínal s úsměvem přes celou tvář, občas ještě probublal smíchy, zahýkal a políbil mě do vlasů. „Ty jsi vlastně Forrest Gump a mně je s tebou strašně dobře.“, zašeptal a přitáhl si mě blíž k sobě.

Pochopila jsem, že i když jsem Pištu Hufnágla nikdy nehledala, na rozdíl od mojí matky jsem jich potkala spoustu. Byli úžasní, zdáli se dokonalí, a pak jako mávnutím proutku prostě zmizeli. A já říkám, díkybohu. Však všichni dobře víme, jak to s Pištou dopadlo. 

Stačí jen jeden obyčejný člověk, který vám dokáže říct, že je mu s vámi dobře.

Zadívala jsem se na prababičku ZeePee. „Já měla hezký život. Veselý a plný.“, odpověděla jsem jí tehdy pevným hlasem.

A dnes, po mnoha letech dodávám, a dokonale mě připravil na život, který měl teprve přijít.

Já se vlastně nezměnila. Jsem stále divák a všechno vykecám. Neudržím tajemství, nic mi není svaté a hodně se směju. A píšu. Verze 4.0.

Nevím, jestli to dělám kvůli sobě, anebo kvůli vám, kteří mi nasloucháte. Nejspíš chci, abyste věděli, že vy sami to nemáte nejhorší na světě, že to tak máme všichni, ať jste, kde jste.

Moje máma tvrdí, že to není pravda. Že takhle debilní rodinu, by svět pohledal.

Napije se hltavě ze šampusky a v dlouhé noční košili se vesele zhoupne na židli. Nohy jí vyletí nahoru a skácí se i se židlí dozadu, na dlažbu kuchyně. Skleničku stále drží v natažené ruce a my se po prvotním šoku neskutečně rozchechtáme.

Matka chvíli ztuhle leží v objetí židle.

„Fuj, už jsem se lekla, že jsem si to vylila!“, řekne a směje se jako blázen.

Tammy se na mě podívá, otře si slzy smíchu a sykne: „Neskutečný, celá ty!“

Máš pravdu mami, nás by svět vážně pohledal.

Howgh.