Jak si můj prapraděda legionář přivezl z Ruska recept na pelmeně

Každá rodina má svoje tajemství. Můj prapraděda legionář si užíval v Rusku a pak tvrdil, že upadl do zajetí. A ruská povaha se nejlépe pozná z obyčejných lidských příběhů.

Každá rodina má svoje tajemství. Jsou opředená nádechem tajemna a v rodině se vypráví tichým hlasem. A samozřejmě se nikdy nesmí prozradit. Přesto je všichni dobře známe a s respektem je tajně stále dál a dál předáváme další generaci.

Můj prapraděda byl český legionář v Rusku.

Když na konci 1. světové války dohodl T.G.Masaryk a M.R.Štefánik s prozatímní vládou přesun českých a slovenských vojáků přes Sibiř a potom z Vladivostoku po moři na západní frontu, začal se odvíjet náš rodinný příběh.

Ruská povaha se totiž pozná z obyčejných životních příběhů a historek.

Nebudu vyprávět těžký osud vojáků a jejich nekonečnou cestu mrazem přes Sibiř.

Budu vyprávět, co jsem slyšela od svého pradědy. Tento voják byl jeho otec.

Jmenoval se František.

Za jedné noci, kdy kvílela mrazivá vichřice, se legionáři přesouvali těžkým zasněženým terénem Sibiře. A abych to zkrátila, nebylo vidět ani na krok. František ve vánici změnil směr, nenašel své kamarády a prostě se ztratil.

Z posledních sil, zcela vyčerpán, a aniž by věděl jak, došel do ruské vesničky.

Měl velké štěstí.

Bylo tam pár chaloupek a ze všech komínů se kouřilo. Zabouchal na první dveře.

Dveře mu otevřela stará babka. Pozvala polomrtvého vojáka dovnitř a uvařila mu čaj.

Naložila pořádně do kamen a začala prohlížet těžké omrzliny nočního návštěvníka.

Pak mu nalila půl litru vodky, obula si válenky, přehodila přes záda deku a běžela pro Irinu.

Irina byla místní léčitelka.

Své dokonalé dovednosti prokázala, když do vesničky vtrhl medvěd hnědý a rozhodl se, že za každou cenu ukojí svůj šílený hlad. Násilím navštívil několik domků a jelikož všechny byly plné statečných osamělých žen, nesetkal se zde s vlídným přijetím.

Ženy urputně bránily to poslední, co jim zbylo, aby ony a jejich děti neumřely hlady.

Přestože na něj několikrát vystřelily z pušek, medvěd šílený hladem, několik žen těžce poranil.

Irina bez zaváhání vběhla na zápraží domku a v ruce pevně třímala sekyru. Neotálela ani vteřinu, rozkopla dveře a medvědovi stojícímu zády, zasekla sekyru do zad až po topůrko. Medvěd se těžce otočil a ohnal se po ní mocnými drápy. V tu chvíli podlehl těžkým zraněním a svalil se na zem.

Irina na něho obkročmo nasedla a dlouhým nožem mu vyřízla srdce z těla.

Pak odešla do své chaloupky, a uvařila ze sušených bylin léčivé přípravky. Natrhala dlouhé pruhy čistého plátna a začala ošetřovat tržná zranění svých sousedek.

O hladu teď nebudou dlouhou dobu.

Jak už jsem zmínila, vesnička byla plná osamělých žen. Byly to především mladé vdovy s dětmi, které ve válce přišly o své mužíky.

Život měly těžký a statečně se praly se svým osudem.

Irina se podívala pomněnkovýma očima na vojáka. Byl urostlý a vyhublý. Nejdřív ho donutila vypít půl litru vodky a pak ho svlékla. Zkušeným okem prohlédla drobná zranění a těžké omrzliny. Teplou vodou mu omyla nohy a prsty, a natřela je léčivou mastí. Pak vojáka teple oblékla a na zádech ho odnesla do své chaloupky.

František z ní neodešel dva roky a pak svojí ženě a rodině tvrdil, že v Rusku upadl do zajetí.

Irina ho svlékla do naha a uložila na medvědí kůži u kamen. Vysílený okamžitě usnul.

Teď se svlékla i Irina a pevně své nahé tělo přitiskla k vojákovi. Hřála ho, dýchala na jeho vymrzlé tělo a třela ho rukama. Pak během noci ještě několikrát vyměnila plátno s mastí na jeho omrzlinách. Přehodila přes něho několik dek a uvařila čerstvý boršč z medvědího masa.

František se ráno probudil a cítil se lépe.

U misky horké polévky, Irině vypověděl svůj životní příběh.

Ženu a tři děti v Čechách, strategicky vynechal.

Irina se rozhodla, že ho už do kruté zimy a války nepustí.

Muž je zde chráněný druh.

Vesnička je opuštěná a zkrátka ho potřebují. Nikdo ho tu nenajde.

Zůstane zde, než se plně zotaví a pak se sám rozhodne co bude dál.

František se začal cítit jako v ráji.

Ženy ve vesnici už byly osamělé několik let a Irina nebyla lakomá.

Po náruživém týdnu, kdy se mu každé ráno klepaly nohy, jak čerstvě porozené srnce, si začínal na život v ruské vesničce pomalu zvykat.

Irina byla vysoká a silná žena, plná sil.

Stejně jako pevnými stehny obkročmo osedlala umírajícího medvěda, i František zakoušel tuto výsadu, každou mrazivou noc.

Každý den tahal těžké kmeny stromů z lesa a nasekal Irině zásobu dříví na celou zimu.

Pak odhrnul čerstvý sníh z cesty mezi domky a postavil dětem z vesničky sněhuláka.

Irina mu řekla, že je čas odebrat se k dalšímu domku.

Také ho tam potřebují.

Otevřela mu mladá vdova s pěti dětmi. Nalila mu vodku a dala do horké vody vařit pelmeně.

Strávil zde dva krásné týdny. Bylo zde mnoho práce na domku, se dřívím a také Vasilja už tři roky neměla muže. Zjistil, že děti potřebují pomoct s učením. Jeho vyprávění o historii světa a nových vynálezech, naplňovalo dětské oči údivem a nadšením.

Pak se přesunul k dalšímu domku. Cítil se jako král.

Ženy ho milovaly silně a divoce, celým svým tělem a duší.

Poprvé v životě se cítil opravdu potřebný.

Prvně v životě také ochutnal pelmeně. Recept si pak přivezl do Čech a v naší rodině pelmeně milujeme a vaříme dodnes.

Jednalo se vykrájená kolečka z těsta z mouky a horké vody. Naplnila se směsí ochuceného mletého masa s cibulí. Naplněná kolečka se přehnula napůl a pevným stlačením prsty po celém obvodu se dokonale uzavřela. Pak se ohnuly zkušeným pohybem a vznikly drobné zvonečky, které se uvařily v osolené vodě.

Na každém zápraží se houpal od stropu zavěšený pytel se zmrzlými pelmeněmi, které ženy průběžně odebíraly a vařily.

Ženy zastávaly všechny mužské práce, pracovaly těžce a celý den.

Také dost pily. Ale nebylo to na škodu, pomáhalo jim to zvládat jejich těžký úděl a udržet veselou a optimistickou mysl.

Ukázaly mu, že pokud má muž ženu každý den, je dokonale zdravý a plný sil.

Vysvětlily mu, že pokud má muž tekutinu ve svému vaku, způsobuje mu různé choroby a těžké stavy mysli.

Také mu předvedly, jak se pozná, že je žena v očekávání.

Načůrá na zrnko obilí. Pokud zrnko začne za pár dnů klíčit, je žena těhotná. Takto dokázaly detekovat těhotenství již v raném stadiu.

Po dobu Františkova pobytu, zrnka klíčila poměrně často.

Také mu vyprávěly příběh o velké milované Rusi.

K panovníkovi přiletěl velký modrý pták se zlatou korunkou na hlavě. V zobáku držel dokonalou zlatou kouli. Byla z nejčistšího zlata. Lidským hlasem mu řekl, že koule je země. Kde mu patří, je zlatá. Kde mu nepatří, zčerná. A položil panovníkovi kouli do klína. Koule okamžitě zčernala, ale zůstalo na ní velká zlatá skvrna, rozpínající se do stran.

Od té doby panovník neměl chvíli klidu. Přál si, aby koule byla zlatá a drahocenná, jako ji prvně spatřil v ptačím zobáku. Podnikal vojenské výpravy, aby zabral další a další území, a ta mu patřila. Zlatá skvrna na kouli se pomalu začínala rozrůstat. Nikdy však za jeho života koule nebyla zlatá. Panovníci Ruska si ji předávali z generace na generaci.

František se nakonec do Čech vrátil. Tvrdil ženě a rodině, že v Rusku upadl do zajetí.

Že to bylo do zajetí žen, prozradil až na smrtelné posteli svému synovi. Bylo to prý nejkrásnější období jeho života.

Povídá se, že zlatou kouli má nyní ve vlastnictví pan Putin.

Každý den do ní zamyšleně zírá a pozoruje zlatou skvrnu. Hodně se zmenšila.

Ale on už ví, jak ji doplnit. Pomalu, ale jistě.

Má plán.

Myslí, že ho stihne.

Modrý pták s korunkou by měl přiletět znovu.

Se zlatým srdcem. Bude zlaté podle toho, jak lidé Rusko milují. 

A jak říkal Václav Havel, Rusko má odjakživa jeden velký problém.

Neví kde končí a kde začíná.