Jak si indiáni léčí hemeroidy - aneb Příběh vánoční

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a ukázala jim, jak se slaví pravé české Vánoce. A oni mi na oplátku ukázali, jak si léčí hemeroidy. Indiáni vás vždycky překvapí, zachrání, rozesmějí a vyděsí. Nebo všechno najednou. 

Muž mě chytne za vlasy a táhne směrem k lesu. Tyhle Vánoce budou opravdu zvláštní, pomyslím si a pokusím se zastavit dávení, které se o mě tolik pokouší. Ráda bych se teleportovala někam daleko, někam na pláž, k moři, ale muž zamíří neochvějně přímo mezi stromy.

Roubík v mé puse příšerně zapáchá a vytváří kontrast k vůni lesa, tolik typické pro Severní Karolínu a Great Smoky Mountains. Nosem nasaji vůni silice, která se jemně odpařuje ze stromů a očima vnímám tu třeskutou, zelenou zeleň všude kolem nás.

Indiáni mě naučili les milovat, vnímat jeho krásu a nakonec v něm i zhebnu. Ironické.

V duchu se zasměju, jak pečlivě jsem si vždycky po příchodu z lesa prohlížela své tělo a hledala přisátá klíšťata. Jak jsem s napětím sledovala opuchlé štípance od komárů a představovala si smrtelnou nákazu, na kterou jistojistě zajdu. Teď mi ten bolák, co dva týdny děsivě mokval, přijde jako rozkošná laskominka.

Náš dům se vzdaluje. V oknech se odráží záblesky posledních paprsků slunce a rudá obloha, se kterou se na úpatí Kouřových hor tak typicky loučí den.

Vidím rozbité dveře z terasy do domu a přemýšlím, kdy se asi vrátí Tammy domů a jak to ponese.

Také bych si moc přála, aby mě našli rychle. Chtěla bych, aby moje mrtvé tělo vypadalo poklidně a důstojně, aby nebylo ožrané od hmyzu a zvěře. Přeju si, aby výraz mé tváře nebyl hrůzostrašný, ale abych se hezky usmívala. I s ďolíčky ve tvářích, které jsou tak roztomilé a milé. Nechci Tammyho děsit ve snech až do smrti.

Panebože, co to blábolím. Já tady přece neumřu.

Na důkaz toho, mě muž chytne za vlasy pevněji a smýkne se mnou doprava. „Dneska tu chcípneš, svině!“ zasípe.

Ať chcípnu nebo ne, dnes je 24.prosince a dům voní slavnostně a čistě. Nazdobený stromek září tisíci světélky a odráží tu nejhezčí kombinaci barev, zlatou a červenou na zeleném podkladu. Stolky plné cukroví, vánoček a chlebíčků nadechují slavnostní vůni svařeného punče a v troubě si s rozkoší nahřívají záda dokřupava usmažené řízky.

Pro indiány tohle datum nemá žádný význam, ale chtějí mi udělat radost. A také si nacpat pupky. Tammy odjel pro své příbuzné a do hodiny se tu všichni společně sejdou. Představuji si, jak se pochechtávají, vypráví si vtipy a se smíchem na tvářích vejdou do dveří.

Najdou však jen tichý a prázdný dům, převrácený kuchyňský stůl a židle. A hodně tmavě rudé krve na zemi, přímo u kuchyňské linky. Myslím, že ta je vyděsí.

Ne nebojte se, ta krev není moje. Moje je jen ta pánev na zemi a rozlitý olej, který zvolna vychládá a vytváří mastné, roztřesené mapy.

Muž má obrovské uši, dlaně a nohy, které vypadají směšně. Ale já vím, co to je, říká se tomu Mickey Mousí nemoc. Kdysi jsem četla, že je to porucha nějakého genu, genetická vada.

Když ten muž vstoupil do kuchyně dveřmi z terasy, nejdřív jsem si myslela, že je to legrace a že je v kostýmu. Byl špinavý a ošuntělý, obrovské dlaně a boty mi připomínaly hobití postavičky. Dívali jsme se na sebe s údivem a s očekáváním. Tedy, každý s jiným.

Uznávám, že jsem na příchozího také musela působit dost zvláštně. Oblékla jsem se jako vánoční víla, dlouhé, duhové, splývavé šaty se mi lehce obtáčely kolem nohou a stříbrná hvězda na čelence v rozpuštěných vlasech, házela rozpustilá prasátka po zdech místnosti. Muž vydechl údivem, předpažil obrovité pohádkové dlaně a rozběhl se směrem ke mně.

Na víc jsem nečekala. Mrštně jsem se otočila, popadla pánev s horkým olejem, která před chvilkou dosmažila poslední řízky, a pevně jsem oběma rukama sevřela její rukojeť. A pak jsem se napřáhla.

Myslím, že kdyby nás někdo pozoroval zamlženým oknem zvenku, připadal by si, že je svědkem natáčení grotesky. Mickeymousí muž ťapká kuchyní v obrovských botách, velikánské dlaně si přikládá k svraštělému obličeji s boláky v odstínech rudé, rozrazí zády kuchyňský stůl i s židlemi, tmavě červená krev z nosu se rozprskne po bílých dlaždicích a muž se skácí k zemi. U kuchyňské linky stojí vánoční víla s rozpuštěnými dlouhými vlasy, úhledné lokny jí v hebkých kaskádách padají po zádech, stříbrnou hvězdu má mírně nakřivo, oči vytřeštěné a ústa dokořán vytvářejí úhledný kroužek. Levou ruku mám lehce položenou na prsou, druhou opřenou o tvář, chybí jen komiksová bublina vedle mé hlavy a nápis: „Óóóó…neubližujte nebohé ženě!“

Jenže já, ubohá víla, jsem zařvala mocným hlasem a česky: „Co tady chceš, ty hajzle!“ a vyběhla jsem z kuchyně ven na terasu, zavřenými síťovanými dveřmi. Nutno říct, že jsem měla kluzké nohy od oleje a hned za dveřmi jsem se naprosto nevílovsky, svalila. Myslím, že pohádkově tam nevypadalo už vůbec nic a filmový žánr se jako mávnutím kouzelného proutku nečekaně změnil.

Obrovitá ruka mě popadla za vlasy a táhla mě z terasy po schodech směrem k lesu. Moje duhové šaty přestaly být duhové a moje krásné vlasy ztratily hedvábný lesk. Vypadala jsem jako novicka, políbená čarodějnickým sabatem, zaslíbená pohanskému bohu kreslených postaviček.

Mickey Mouse vytáhl z kapsy zapáchající kus látky, moc si přeji, aby to nebyl kapesník, a nacpal mi ho do pusy. Pak mi z hlavy serval stříbrnou hvězdu a rozdrtil ji na prach obří botou. Potom pevným krokem, nijak nezakolísajíc pod tíhou mého vílího těla, vstoupil mezi stromy.

Jelikož jsem se zaobírala zcela logickými myšlenkami, aby mé tělo vypadalo přitažlivě a k nakousnutí i po smrti, přestala jsem vnímat zvuky lesa. Dnes, když jsem už ponaučena a vím, že zvuky lesa by se měly vnímat vždycky, je mi Mickeyho i docela líto. Nemohl tušit, že jsem indiánská manželka, a navíc můj převlek tomu ani trochu nenapovídal.

Zaslechla jsem jen tlumené prásknutí a velká bílá ruka pustila mé vlasy. Pod rouškou počínající tmy se muž hlasitě skácel k zemi a zůstal nehnutě ležet. Potom se ke mně sehnula vysoká štíhlá postava a jemně mi vyndala roubík z pusy. „Už se neboj, už je to dobrý.“

Abych to zkrátila. Ben, ten milovaný a moudrý Ben, můj tchán a otec Tammyho, si krátil cestu k nám lesem. Proč by také ne, je indián, a ten je v lese jako doma. A jak si to tak tichounce našlapuje mechem, v západu slunce vidí scénu jako z hororu. Mezi stromy jde ohnutý muž s obrovskýma rukama a ušima, obličej rudý a zakrvácený a za sebou cosi táhne. Ben se přikrčí mezi stromy. Muž za sebou táhne cosi špinavého, vypadá to jako koberec. Ben strne, ne, to není koberec, je to žena.

Ben sebere ze země pevnou větev stromu a prsty obemkne její drsnou kůru. Potichounku muži nadběhne a pak už jen v klidu čeká mezi stromy. Úder je tvrdý a nekompromisní a muž se svalí bezhlesně k zemi.

Když mě Ben jakžtakž očistí a přesvědčí se, že mi nic není, se studeným pohledem zamíří k muži. „A teď dostaneš, co proto.“

Chytnu Bena za rukáv. „Neblázni, nezavoláme radši policii, kdoví, kdo to je?“

Ben se zasměje. „Je to Zdechlý Zac, blázen, bydlí na druhé straně lesa, vůbec nevím, co tu dělá, sem nikdy nechodí.“ A za vlasy muže odtáhne hlouběji do lesa.

Jdeme lesem jako pohádkové procesí, vysoký indián se zapletenými orlími pírky ve vlasech, táhnoucí Mickey Mouse po zemi, a za nimi kráčí špinavá, rozcuchaná kráska, víla dávných časů.

Dojdeme mezi stromy s velkým pařezem ve chvíli, kdy do tmy vystrčí nos zářivý měsíc a oblaží nás měkkými tóny stříbrného světla. Ben se zastaví a začne muže svlékat do naha. Já jsem potichu, protože vím, že indiánská pomsta sice nemá s tou naší, světskou, nic společného, není humánní, zato je trvalá a nezapomenutelná.

Když je muž nahý, Ben ho posadí na vykotlaný pařez, roztrhá jeho oděv na široké pásy a jako provazy mu k němu přiváže nohy a ruce. Zadek mu na pařezu sedí jak poklička.

Převáží ve mně humánnost a začne mi ho být líto. Nejen, že má od horkého omastku spálenou tvář a od těžké pánve rozbitý nos, ještě tu nedůstojně sedí nahý, se zadkem zaraženým do velkého pařezu.

„Bene, co s ním chceš dělat?“ špitnu.

„Vyléčím mu hemeroidy.“ Řekne Ben s vážnou tváří a pokračuje v důmyslném svazování.

Nechápavě zvednu obočí. Hemeroidy, pomyslím si, Ben se už zbláznil.

Ben se postaví a prohlíží si svoje dílo. Zachechtá se. „Tenhle pařez, je totiž léčivý pařez. Léčíme si v něm hemeroidy. Žijí v něm zvláštní velcí mravenci, a když se na něj posadíš, okoušou ti všechno, co tam nemá být. Mají v kusadlech zvláštní kyselinu. Uznávám, je to trochu drastický, ale my, indiáni, to máme mnohem radši než jít k doktorovi na zákrok. Ale bolí to kurevsky.“

Vyvalím na Bena oči.

„Akorát si nesmíš zapomenout vyndat ven nádobíčko, jinak ti z něj nezbude nic.“ Ben se chytne za nos a zašklebí se. „A jemu jsem ho ven nevyndal.“

Ben se otočí a kráčí zpátky, ven z lesa. Klopýtám rychle za ním, a oba přidáme do kroku, když se za námi ozve neuvěřitelný, nelidský, mužský křik. Neohlédnu se.

Když vejdeme přes terasu do domu, akorát se otvírají domovní dveře a vchází Tammy a ostatní příbuzní. Dívají se na nás udiveně.

Tammy se nevěřícně rozhlíží po nepořádku v kuchyni, pohledem přejede krev na zemi a mastné fleky po oleji, dotkne se převráceného stolu a židlí. Pak se podívá na mě a na Bena.

„Jo ona je to halloweenská párty, máte skvělý kostýmy.“ Zakřičí Tammyho bratranec Feety, skloní se k zemi, namočí si v oleji a v krvi ruce a pomaže si s nimi obličej.

„A jedeeeeem.“ Zařve a vyběhne ven na terasu.

„Trochu poklidit jsi tady mohla.“ Řekne vyčítavým hlasem Tammy. „Co jste tady proboha dělali?“

Ben narovná stůl a sebere židle z podlahy. „Byli jsme ukázat Mickey Mousovi jak se léčí hemeroidy.“

„Zřejmě dobrej matroš, ale fakt už to nehul, tati.“  Řekne Tammy a ze skříňky vyndá hadr a kýbl.

Hystericky se rozesměju.

„A já to tady zatím trochu setřu, než se tady Mrtvá nevěsta Tima Burtona dosyta dosměje.“ Podívá se na mě Tammy, zavrtí pohoršeně hlavou a zaklekne.

Jo, Tammy, kdybys tak věděl, že mrtvá nevěsta jsem už skoro byla.

Příbuzní mi začnou podávat krásně zabalené dárky, a když rozbalím první balíček a vyndám červené tričko s bíle natištěným velkým Mickey Mousem na prsou, okamžitě se skácím dozadu.

„Ta holka je přecitlivělá, to je hrůza.“ Zavrtí hlavou tetička MaryJoe a napije se punče. „Veselé Vánoce!“

A závěr je ten, že indiáni vás vždycky překvapí a zachrání, aby vás rozesmáli, vyděsili, a ještě se tomu všemu divili. Jo indiáni, to je můj svět.

A Mickey Mouse, toho už nikdy nechci ani vidět.