Jak mě indiáni odnaučili mít strach ze smrti

Když si vezmete za muže indiána z kmene Čerokí, vaše kultury se sladkobolně propojí. A radikálně změní váš názor na smrt. Věřili byste, že může být krásná?

Náš život na úpatí Apalačských hor zcela změnil mé vnímání světa.

Rozlehlé lesy obarvily obzor na zeleno a vysoké Kouřové hory působily chlácholivě ochranitelským dojmem. Severní Karolína mě naučila vnímat prostor jako celek.

Obrovské vzdálenosti mezi místy, dlouhé pláně a dokonale rovné silnice, už na mě nepůsobily tak megalomansky americky.

Nikdy jsem si jako holka z Mostecka, neuměla představit tak rozlehlý prostor.

Vzpomínám si, že vzdálenost Most – Praha 100 km, mi jako dítěti přišla nekonečně dlouhá a cesta se připravovala jako mimořádná událost, hraničící s cestou do pekla. Příprava vozidla několik týdnů dopředu, návštěva švadleny kvůli garderobě matky, vůně smažených řízků, umyjte si pořádně krk a uši a celková nervozita celé rodiny, pro mě znamenala tak silné těšení, které se dalo přirovnat jen k čekání na Ježíška.

Dneska se tomu musím smát.

Nejbližší velké město je 680 km a zorientovat se v rozlehlých lesích, když jdu na houby, je naprosto marné. Lesy se rozpínají do všech stran a směrů a jsou tak hluboké, že vlastně zcela přesně víte jen to, kde les začíná.

Moje nová čerokézká rodina mě naučila rozpínat mysl a v žádném případě ji neklást hranice.

Naše kultury se vzájemně sladkobolně propojily a už jsme se konečně na sebe přestali dívat jako na blázny.

Čerokézové mě naučili, že v podstatě divit se, není čemu.

Máloco mě dnes donutí překvapivě zamrkat řasami a pozdvihnout obočí. Zažila jsem věci tak zvláštní a překvapivé, že kdybych v hlubokých lesích narazila na mimozemšťana, příjemně se usměju a pozvu ho k nám na bramboračku.

Vím, že prožít můžu cokoliv a záleží jen na mém přístupu, jak to přijmu.

Naši Anežku Čerokézové prostě zbožňovali, a ačkoliv vypadala velice slovansky, její zapletené blond vlásky s ptačími pírky, pohodlné ručně ušité mokasíny z měkké kůže a dokonalá čerokézky-česká angličtina dávala na odiv, že indiánský původ získává zcela nový, rozhodně ne nudný rozměr.

Děda Ben ji brával často do lesa. Chápal, že les, jako náš nejbližší a jediný soused, nám poskytne mnoho zážitků, a že ho musíme přijmout jako součást každodenního života. I se všemi zákonitostmi, které chápou jen indiáni.

Jako například to, že v lese se chováme absolutně tiše. Nasloucháme zvukům přírody.

„Dědo, zazpíváme si?“ zaškemrá Anežka a upraví si popruh růžové kabelky přes rameno.

„Kterou?“ podvolí se děda a rozvážně se rozhlédne po lese.

„Pec nám spadla“ zavýskne holčička, radostí poskočí a zatleská ručičkama.

Děda Ben hned chytne notu: „Bec nám sbadla, bec nám sbadla, gdobak nam ji bostavi.“

Anežka se vysokým hláskem přidá.

„Starý pecař není doma a mladýýýýý to neumí.“

Ben se nenechá zahanbit. „Safoláme na dedečka…Benééééé“

Pozlobí holčičku a vesele na ní mrkne.

„Dědo, ty jsi děsnej popleta, tak to není.“ Mračí se a špulí pusu.

„Vždyť já vím.“ Ben se zasměje a spustí: „Ten má felké klatifo, dá do tocho štyri rany a uš je to chotofo.“

„Dědo, už to umíš úplně perfektně, a teď znovu celý spolu!“

Další pravidlo je, že jsme v lesích obezřetní. Číhá zde mnoho nebezpečných tvorů.

„Ježíši dědo, tady je úplně božsky měkkej mech, pojď si do něj lehnout.“ Nadšeně křičí Anežka.

„Udělám z tebe lesní vílu, pořádně zavři oči a vůbec nesmíš mluvit.“

Anežka poklade Benovo ležící tělo nasbíranými barevnými květy. Přidá pár borůvek a sladkých malin.

Tu největší mu strčí do pusy.

„A nesmíš ji vůbec sníst, jenom ji takhle drž v puse.“ rozkáže holčička a švihne prstíčkem.

„Je to totiž kouzelná malina!“

Ben protočí oči.

„Dědo, všimnul sis, že je tady spousta hadů?“ řekne holčička klidným hlasem a dál klade kvítky dědovi do dlouhých vlasů.

Ben okamžitě vyskočí z lehu rovnou na obě nohy.

„Nééé doopravdy, jenom jako.“ Děvčátko obrátí oči v sloup. „Všechno jsi úplně zničil, koukni.“

Důležitým pravidlem také je, nevšímat si žádných živých tvorů, jen je tiše pozorovat.

„Dědo, podržíš mi kabelku, abych si ji nenamočila?“ Anežka se nakloní k potůčku.

Ben trpělivě drží růžový popruh a pozoruje holčičku, jak pije průzračně ledovou vodu.

Z kabelky se ozve zvláštní dutý bublavý zvuk. Ben strne.

„Co máš v té kabelce?“ opatrně se zeptá, pohlédne na Anežku a odtáhne popruh dál od těla.

„Nic.“ Pronese ona rozkošným hláskem a zúží oči. Kabelku mu hned tahá z ruky.

„Tak počkej, počkej.“ Zavrtí hlavou děda.

Chvíli se o kabelku přetahují a pak holčička konečně povolí.

„Jenom dvě ropuchy a velkýho mloka.“ Zafňuká a vysype obsah kabelky do vlhké trávy.

Také je potřeba vědět, že les léčí. Pomůže vám od všech neduhů.

„Lesní půda vyléčí všechny rány a vytáhne z tebe záněty.“ Řekne Ben a pokračuje v kopání jámy.

Rukama.

"Nám indiánům les vždycky pomohl, dobře si to pamatuj."  

Anežka kolem něho dokola tančí a s roztaženýma rukama a s hlavou zakloněnou zpívá korunám stromů.

Ben si vyhrne kalhoty a zastrčí obě holé nohy do díry v zemi.

Rychle je zahrne hlínou.

„A teď čekáš, až tě mocná lesní půda vyléčí.“ Prohodí směrem k holčičce a napije se vody z čutory.

Holčička si klekne k zahrabaným nohám a civí do hlíny.

„A mravenečkové odnesou všechnu bolest.“ Pronese moudře a zavrtá prst do hlíny.

„Do prdele, jsou tu obrovský mravenci!“  Ben začne kopat nohama a rychle je vystrkovat z díry.

Začne pobíhat mezi stromy a skákat nejdřív po jedné noze a pak po druhé.

„Dědo, to je lesní tanec, viď?“ řekne Anežka a začne ho napodobovat.

Jednoho dne uprostřed července, jsme se celá rodina a široké indiánské příbuzenstvo sešli na palouku uprostřed lesa.

Bylo to zvláštní místo. Odlehlé, ale Čerokézové ho dobře znali, ačkoliv k němu nevedla žádná vyšlapaná stezka.

Tráva byla nádherně hebká a plná barevných květů. Mech byl jasně zelený a v okolních stromech hlasitě zpívali ptáci.

Uprostřed palouku stál podivný strom. Byl úplně holý, bez kůry a listů. V jeho koruně bylo velké ptačí hnízdo.

Po palouku jsme rozprostřeli veliké plachty a začali na ně skládat jídlo a pití, které jednotlivé rodiny připravili.

Pochopila jsem, že se jedná o mimořádnou slavnost. Ženy měly dlouhé černé vlasy propletené barevnými pírky a na sobě slavnostně vyšívané šaty s třásněmi. Byly bosé.

Muži měli červené haleny vyšívané bílou nití a béžové kalhoty. Za opaskem měli zastrčené ručně vyřezávané tomahawky, ozdobené barevnými motivy.

Děti pobíhaly kolem, házeli si míčkem a smáli se.

Bylo to nádherné odpoledne.

Všichni jsme si sedli do kruhu, jedli, popíjeli, zpívali, smáli se a povídali.

Začala jsem si připadat jako jedna z nich. Poslouchala jsem staré indiánské historky a chápavě pokyvovala hlavou nad moudrostí indiánů.

Zřejmě slavnost léta, pomyslela jsem si.

Trošku jsem strnula, když si indiáni začnou vyprávět historky, co prováděli svým nepřátelům.

Strašně se chechtají, až nemůžou popadnout dech a babičce ZeePee smíchy zaskočí kus sušeného masa. Musím jí dát dvě pořádné herdy do zad, než jí kus masa vyskočí z krku a padne přímo před ní na trávu.

Naše vlčí štěně Khunda je bystré. Rychle přiskočí a maso popadne dříve, než po něm zkušeně hmátne snědá ZeePina ruka.

Indiánské historky jsou velmi svérázné.

Nejvíc se nasmáli, když se jim povedlo chytit zloděje z nepřátelského kmene. Odvedli ho do lesa, svlékli do naha a připoutali ho za trup ke stromu. Ruce mu svázali na břiše a nohy nechaly volné. Mezi rozkročené nohy mu dali nůž. Pak mu medem pomazali hlavu a kulky.

Svíjeli se smíchem, když pozorovali neuvěřitelnou zručnost nešťastníka, který se snažil šikovně chodidly popadnout nůž, zvednout nohy k rukám a přeřezat provaz dostatečně rychle, než mu mravenci a jiný hmyz začne ohryzávat pohlavní orgán a hlavu.

Tammy se neskutečně řehtá a udiveně se mě ptá, proč se nesměju, když je to taková obrovská legrace.

Obrátím oči v sloup.

Všimnu si, že uprostřed hlučného veselí vstane z protilehlého hloučku starý muž a nepozorovaně odchází.

Je to otec Tammyho sestřenice Flowie.

Muž je velice starý a shrbený. Má dlouhé bílé vlasy až na záda a hlavu mu zdobí červená čelenka, zdobená stříbrnými nitkami do tvaru čerokézkých motivů.

Tvář má snědou a pokrytou hlubokými čarami vrásek. Za opaskem má prastarý odřený tomahawk, pevně ho svírá pravou rukou.

Nikdo mu nevěnuje pozornost.

Muž důstojně, pomalým krokem přichází k podivnému holému stromu. Všimnu si, že v ptačím hnízdě v jeho koruně, se něco bíle zablýsklo.

Indiáni se smějí a předhánějí se ve vyprávění vtipných historek.

Muž si opatrně sedá zády ke kmeni stromu. Opře se o strom, zakloní hlavu a podívá se vzhůru.

V hnízdě se cosi opatrně zahýbe.

Muž se podívá přímo před sebe a hrdě upraví držení těla. Pak překříží ruce na hrudi a pevně stiskne oční víčka. Neslyšně pohybuje rty.

Slyším smích indiánů, štěkot štěněte, pobíhání dětí a hlasitý zpěv ptáků.

Náhle se setmí a zpěv ptáků utichne.

Všichni otočí hlavu k podivnému stromu a ztichnou.

Děti i štěně strnou a pozorují nezvyklou situaci.

Hnízdo na stromě se zakývá. Posadí se v něm velký pták.

Poznám, že je to orel bělohlavý, rodový symbol Čerokézů.

Pták hrdě otočí bílou hlavu a podívá se na palouk. Chvilku zaváhá. Pak se mohutně odrazí, roztáhne široká křídla a důstojně vylétne z hnízda. Přeletí nám nad hlavami a mocnými údery křídel zmizí nad korunami stromů.

Vydechneme.

V tu chvíli se obloha rozjasní a ozáří nás svit teplého slunce. Je krásný den.

Tammy mě chytne za loket a pomůže mi vstát.

Všichni se bezeslova a  pomalým krokem vydáme k holému stromu.

Muž tam stále sedí se zavřeným víčky a nehýbe se.

Flowie k němu přiklekne a políbí ho.

To samé udělají i všichni ostatní, postupně poklekávají a líbají muže na tváře.

Babička ZeePee se na mě usměje a potáhne z cigarety.

„ZeePee, neříkej mi, že je mrtvý.“ Zašeptám a vyděšeně pozoruji ostatní příbuzné.

Jsou naprosto klidní a spořádaní.

„Samozřejmě, že je mrtvý. Tohle je palouk smrti. Přišel sem umřít.“  ZeePee na mě mrkne, klekne si do trávy a políbí mrtvého přímo na rty.

Pak mi tichým hlasem vysvětlí, jak to indiáni mají se smrtí.

Každý indián přesně vycítí, kdy nastal jeho čas. Pozve všechny příbuzné a rodinu na tenhle palouk a všichni se radují, jedí, pijí a oslavují.

Kde je láska, tam není strach.

Pak si indián sedne ke stromu smrti a požádá orla, aby odnesl jeho duši nahoru, k Nejvyššímu.

Čeká, až orel usoudí, že nastal ten pravý čas.

Naslouchá smíchu a veselí svých nejbližších, je šťastný a spokojený.

Pokojně zavře oči.

Orel zachytí jeho duši a odnese ji vysoko, vysoko, až tam, kde je jen božský klid.

K Nejvyššímu.

Vzlyknu a zachytím velkou slzu, která se mi spustí po tváři.

Takhle chci umřít.

ZeePee mě pohladí po vlasech. „Takhle je to mnohem lepší, než v nemocnici, viď.“