Jak jsem uvěřila v Manitoua aneb Šaman ví, že jsem kopyto

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a pochopila, že rozum a vzdělání jsou v lese k ničemu. Poslouchejte svého šamana pečlivě a dobře. Když řekne blbě, bude vám fakt blbě.

„Co bych si přála umět?“ zopakuji udiveně otázku a pak bez přemýšlení vyhrknu:

„Přivolat kdykoliv slunce, do duší lidí i na celý svět.“

„A tohle přesně je tvůj životní úkol.“  Šaman sundá ruce z mojí hlavy a podívá se mi  pevně do očí.

Ne, nebojte se, nezbláznila jsem se.

Jen jsem se vdala za indiána z kmene Čerokí, odstěhovala se z New Yorku do Severní Karolíny a na úpatí Kouřových hor přijala za svou tradiční indiánskou rodinu.

Pocit, že jsem se svým vzděláním a evropskou kulturou tisíckrát lepší než oni, vzal za své rychle. Pochopila jsem, že ke šťastnému životu nepotřebujete vůbec nic a že my, Evropané, si život zbytečně komplikujeme.

Například víra. Obtížně definovatelný pocit, že bychom měli někam patřit, cosi uctívat, hlásit se k tomu a žít podle přesně určených pravidel. Anebo taky ne.

Když jsem přišla mezi indiány a osvětlila jim svůj český původ, pokývali hlavou, jakože rozumí, že jsem křesťanka a uctívám Ježíše Krista. Nejdřív jsem chtěla souhlasit, ale pak jsem si uvědomila, že nejsem křtěná, do kostela jsme nechodili a o náboženství se doma nemluvilo. A že vlastně nevím, jestli existoval Ježíš Kristus, nebo je to jen krásný příběh, který chytil za srdce miliony lidí.

Popravdě jsem jim řekla, že cítím, že je něco nad námi, nedá se to definovat, ale miluje to všechno na Zemi a my patříme k tomu.

Indiáni se radostně rozesmáli a objali mě. Takže věříš jako my, v Manitoua. Jsi naše.

To jsem se zase rozesmála já, protože v co určitě nevěřím, je stařičký vyschlý indián s dlouhými bílými vlasy, sedící v tureckém sedu, s moudrým výrazem blaženě bafajícím z indiánské dýmky, a jehož vrásčité kontury se ztrácí v oblacích dýmu. Na hlavě má vysokou čelenku z orlích per, úzké tmavé oči a vševědoucí výraz.

Prosím vás, tak takhle Manitou opravdu nevypadá. Takhle – vypadá šaman.

Ale nepředbíhejme.

Indiáni mi vysvětlili, že Manitou není osoba. Manitou je mocná duchovní síla, soubor léčivých a přírodních zákonů, které se dokážou vtělit do čehokoliv a jejich prostřednictvím se projevit. Takže to může být třeba vítr, voda, strom, déšť, mlha, sen, zvíře, prostě cokoliv.

Také jsem si uvědomila, že indiánská víra je zvláštně tichá, nepochybující, moc se nerozebírá a prostě jen tak je a plyne.

Indiáni mi začali vyprávět různé příběhy. Pochopila jsem, že tahle duchovní síla tady není proto, aby pomáhala lidem, je tu proto, aby udržovala rovnováhu a harmonii koloběhu života celé planety. Může se nám zdát ironická a zákeřná, když jednou sežereme vlka my a někdy sežere vlk nás. Můžeme ji milovat, když se nám narodí krásné zdravé dítě, ale můžeme ji i nenávidět, když nám dítě vezme. Všechno se děje pro rovnováhu celku.

Ovšem jsou osoby, které dokážou s touhle sílou pracovat. A tím se dostáváme k šamanovi.

Pokud jste měli představu jako já, že šaman je věčně zhulené individuum, jen občas vylézající z přítmí svého kouřem nasáklého teepee, tak jste se moc nespletli. Jenže ono to má svůj důvod.

Za prvé, lidé milují salónní triky, a indiáni obzvlášť. Takže proč jim neukázat show, která má nádech výjimečnosti. A za druhé, zdůvodnění, že šaman je věčně zhulený, krásně vysvětlí zvláštní věci, které opravdu dokáže.

Pravda je ta, že šamani si předávají svůj dar z generace na generaci a dokážou ovládat duchovní síly.

Toho letního rána jsem se vydala do lesa na houby. Pod nohami se mi motalo naše vlčí štěně Khunda /čerokézsky Nalezenec/ a já začala za zpěvu Na hradě Okoři, světla už nehoří, plnit košík obzvláště pěknými kousky hub.

Khunda občas zbystřil a zastříhal ušima, zřejmě zaslechl v dálce svoji vlčí rodinu. Trošku jsem znejistěla a raději si nahlas zopakovala básničku, kterou mě čerokézsky naučila prababička ZeePee: „Láskou se zalykám, láskou se kleju, vlků se nebojím, na všechny …eru.“ Zasmála jsem se. Fakt to pomáhá.

Mlaskla jsem na Khundu a česky zavolala: „Pojď.“

Vím, že to všechny příbuzné i Tammyho přivádí k šílenství, ale Khunda reaguje jen na česká slova. Můj zdvižený ukazovák a protáhlé lééééhni, úplně zbožňuje. A v lese se s ním cítím prostě nějak víc bezpečně. Je to přeci jen vlk, pomyslím si a přidám do kroku.

Byli jsme už hluboko v lese, když se mezi stromy mihnuly dlouhé bílé vlasy. Hned jsem věděla o koho jde. Šaman. Sbírá tu léčivé byliny.

Zamířila jsem přímo k němu a přátelsky na něho zavolala.

Jenže šaman evidentně za společnost rád nebyl. Začal rychle kličkovat mezi stromy a už to vypadalo, že se mi ztratí v houští, když ho Khunda dostihl a přátelsky na něho zaštěkal. Šaman se pomalu narovnal a odevzdaně se podíval mým směrem. Povzbudivě jsem se na něho usmála a ukázala mu téměř plný košík nádherných hub.

Jenže šaman s klidnou tváří protočil panenky. „To vám zas bude pěkně blbě.“

„Proooč?“ zaskučím lítostivě a podívám se do košíku.

Šaman do něho rychle hrábne a mohutným obloukem zahodí do dálky několik pěkných hub, podobných bedle. Zakroutí důrazně hlavou. „Tyhle ne.“

„Tak ne, no.“ Pokrčím smířlivě rameny.

A tak spolu kráčíme lesem, v naprosté tichosti, šaman se občas sehne, utrhne nějakou rostlinku a uloží ji do vaku, připevněnému k pasu. Já se také často shýbám pro houby a mám radost, jak mi hromádka v košíku pěkně přibývá. Když se sehnu pro oranžovou houbu, šaman zasyčí: „Tu ne.“ Udiveně zírám na houbu lišku. „Proč ne?“ zeptám se, a jsem odhodlaná smlouvat.

„Blbě.“ Řekne šaman a jde dál.

Když blbě, tak blbě. Opatrně lišku seberu a potajmu jí dám do košíku. Víš prd, co je dobrý.

Vesele si v gumákách poskočím a zařadím se vedle šamana. Ten se najednou zastaví a otočí se ke mně. Dívá se mi do očí a rukou poslepu zašátrá v mém košíku. Vytáhne lišku a zvedne mi ji k nosu.

„Blbě!“

Zastydím se. „Ne, ta je v pořádku, tu já dobře znám od nás z Čech. Je normálně jedlá.“

Šaman zavře oči a zhluboka vydechne. Chytne mě za ruku a zavelí: „Zavři oči.“

Poslechnu.

V lese najednou všechno utichne. Neslyším ševelení větru v korunách stromu, neslyším žádné ptáky, ani hmyz v trávě. Cítím jen mužskou ruku v mé dlani a v nose mě zašimrá sytá a zemitá vůně hub.

Ucítím, jak mi do druhé ruky vkládá moji lišku. Prsty ji pevně sevřu.

„Zeptej se houby, co ti udělá, když ji sníš.“ Zašeptá klidným hlasem šaman.

Zasměju se.

„Houbo, houbičko, smím tě spapat?“  řeknu nahlas česky a představím si houbu ve své ruce.

„Přestaň dělat blbosti.“ Šaman mi zmáčkne ruku.

„Okey, Okey.“  Hluboce se nadechnu vůně hub. V mozku se mi mihne myšlenka, jak může šaman rozumět česky, že si dělám srandu. Znovu si představím houbu ve své dlani a vážně se jí v duchu zeptám, co mi udělá, když ji sním.

Chvilku se neděje vůbec nic, vnímám jen podivné ticho kolem nás. Pak se mi zatočí hlava a v břiše mi hlasitě zaškrundá. Zalije mě horkost a v krku ucítím silnou nevolnost. Předkloním se a prudce se vyzvracím do sytě zeleného mechu. Zvratky jsou oranžové a protkané rudými kousky sražené krve. Zapotácím se a mužská ruka mě pevně zachytí. Je mi tak strašně zle, že asi umřu. Chci si jen lehnout do trávy a oběma rukama si objímat bolavé břicho. Střeva se ve mně začnou pohybovat, jako vozíky na horské dráze. „Dost!“ zakřičím. Vždyť jsem nic špatného nesnědla.

V tu chvíli se mi jako mávnutím proutku udělá dobře.

Pustím se šamanovi ruky a podívám se na zem, na místo, kam jsem se před chvílí vyzvracela. Dívám se na zelený hebký mech, po oranžové kaluži není ani památka.

„Liška- blbě!“ Řekne šaman, otočí se a vydá se mezi stromy.

Zahodím lišku do mechu a štítivě si o sebe otřu ruku. Tak to asi není liška, no, ale je jí podobná.

Prostě zná místní houby, žádná věda.

Doženu nahrbenou postavu a snažím se jít důstojně po jejím boku.

Vidím, jak se šamanovi otřásají ramena. Ten chlap se mi směje. Urazím se a našpulím pusu.

Pak vyprsknu smíchy taky, oba se rozesmějeme nahlas.

„Jak jste to udělal?“ zeptám se, když se trochu uklidníme.

„Pojď.“ Řekne a chytne mě za rukáv. Táhne mě mezi stromy na malý palouček.

Usadí se zády ke stromu, nohy má spletené v tureckém sedu, ruce volně položené na stehnech. Ukáže na vedlejší strom. Sednu si k němu a záda přitisknu k hrubé kůře.

Šaman pevně stiskne víčka. „Zeptej se stromu, jak se cítí.“ Zašeptá.

„Čerokézsky, nebo anglicky?“ zeptám se.

Šaman otevře oči a protočí panenky.

No dobrý, je to jedno, tak stačí říct, ne? Pomyslím si a zase zavřu oči.

Intenzivně myslím na strom, jak se asi může cítit. Je mu teplo? Má dost vody?

Ať se snažím jak chci, necítím ale vůbec nic.

Zoufale otevřu oči a podívám se na šamana. Ten beze slova vstane, sedne si vedle mě a chytne mě za ruku. „Zeptej se znovu.“ 

Znovu intenzivně myslím na strom. Jak se cítíš strome, jsi tu už desítky let, je ti dobře?

Začnou mě brnět záda, cítím jemné vibrace, které mi přecházejí do těla, jako by strom do mě pouštěl svoji životodárnou mízu. Cítím tekutinu plnou energie, která se mi vlévá do žil, naplňuje mě a všechny mé buňky ožívají a nadechují se. Cítím se živá a plná síly, jako ještě nikdy. Otevřu oči a podívám se na svoje prsty, vyrážejí z nich špičky zelených výhonků, rostou mi před očima a mění se v sytě zelené lístky. Jsem plná života, jsem šťastná a nesmrtelná. Bílou kůži mi začnou pokrývat šupiny hrubé hnědé kůry, chrání můj život, chrání mou mízu před okolním světem. Po rukách, větvích, se procházejí drobní tvorové, hmyz a mravenci, cítím každý jejich pohyb, každou jejich miniaturní nožku. Jsou mojí součástí. Ve vlasech mi začnou stavět hnízdo malý ptáčci, pečlivě pracují, skládají větvičku k větvičce, cítí se u mě v bezpečí. Cítím, jak se moje nohy začnou propadat do země a spojovat s vlhkou hlínou, prorůstají do hloubky a pevně se spojují v útrobách země. Z hlíny do mě proudí vlhkost a živiny, sytí mě tak dokonale až se zhluboka nadechnu. Lístky na mých větvích zaševelí a vydechnou kyslík do teplého letního ticha. Jsem součástí všeho, země i vzduchu, všeho živého na této planetě.

Šaman pustí moji ruku. S leknutím otevřu oči a podívám se na svoje ruce, větvičky, ale jsou pryč. Hlasitě se rozpláču, tolik mi chybí. Potřebuji svoje větvičky, listy, svoje kořeny, hluboce ukotvené v hlubinách země. Rychle si sáhnu do vlasů, hnízdo s ptáčky je pryč. Jsem zase jenom žena.

Prohlížím si nevěřícně svoje ruce a nohy. Cítím se tak slabá, nicotná a bez života.

Šaman si povzdechne. „Vidíš, a to si lidé myslí, kdovíjaký nejsou páni. Nejsou nic.“

Nemůžu se vzpamatovat. Šaman mi přiloží obě ruce na hlavu.

„Co by sis přála umět?“

„Co bych si přála umět?“ zopakuji udiveně jeho otázku a pak bez přemýšlení vyhrknu:

„Přivolat kdykoliv slunce, do duší lidí i na celý svět.“

„A tohle přesně je tvůj životní úkol.“  Šaman sundá ruce z mojí hlavy a podívá se mi do očí.

„Dávej slunce.“

A protože jsem už zase normální, mozek zapochybuje o vyřčených slovech. Jak mám asi dávat slunce. Neumím to, k tomu bude asi zapotřebí nějaký zdroj, nebo ne? Vyděšeně se podívám na šamana.

Chytne mi tváře do dlaní a přiblíží nos skoro až k mému.

„Ty víš, jak dávat slunce.“

Zachechtám se jeho bláznovství. Rozevřu svůj široký úsměv a na tváři se mi objeví ďolíčky od smíchu. Šaman je jemně pohladí palci. Ucítím hřejivé teplo uprostřed hrudníku, stoupá nahoru výš a výš a tak ho přes úsměv vypustím ven. Cítím, jak ze mě sálá, oči mi září a svět je nádherný.

„Tohle je tvoje slunce. Směj se a prohřívej všechny kolem sebe. Slunce je v tobě.“

Pustí můj obličej z dlaní a já vím, že má pravdu. Vyskočím na nohy, nakopnu košíček s houbami, až se rozletí do všech světových stran.

„Ale kopyto jsi pořád stejný.“ Zavrtí hlavou a hlasitě mlaskne na Khundu.

Je čas jít domů.