Jak jsem si užila čerokézskou svatební noc

Když se vdáte za indiána z kmene Čerokí, očekávejte tradiční indiánskou svatební noc. Předčí vaše představy a už nikdy nebudete chtít jiného muže.

„To je děda Ben.“ Anežka ukazuje malým prstíkem na malířské plátno. Rychle se rozběhne na vratkých nožkách a před pádem ji zachytí noha od stojanu.

Odložím štětec a zachráním ji.

Obraz se nebezpečně rozkýve do všech stran, a nakonec se uklidní.

Ben se mi opravdu povedl.

Dlouhé šedivé vlasy mu padají podél úzkého vrásčitého obličeje až na ramena. Po stranách hlavy má do vlasů vpletená orlí pírka a na prsou mu leží dlouhé copy propletené barevnými odstřižky látek.

Tmavé oči má plné zářivých jiskřiček a zahnutý nos tolik připomíná mého muže, Tammyho.

Tváří se vážně. Rty jsou tmavé a pevně sevřené do úzké čárky.

Hlavu mu zdobí vysoká slavnostní indiánská čelenka z orlích per a typicky indiánská, vyšívaná halena v přírodních barvách, je ozdobena barevnými čerokézkými symboly.

Anežka se mi vytrhne a běží k dědovi, důstojně sedícímu u stolu.

Ben ji popadne a zvedne vysoko ke stropu.

Holčička hlasitě zavýskne.

Děda si ji přehodí přes rameno a běží s ní dlouhými kroky na terasu. „Zakopu tě v lese.“ říká holčičce.

Ta se chechtá, ječí a pevně se ho drží kolem krku.

V půli cesty se Ben prudce zastaví. „Zachrání tě jen, když mi řekneš, co je tvůj děda.“

Anežka zakloní hlavu s blonďatými vlásky a se smíchem čerokézky zaječí. „Utama nýýýýý“.

Milovaný.

Děda ji několikrát zakousne pod krčkem a pustí chechtající se holčičku na zem.

Musím se smát. V Norsku by nám ji odebrali.

Vzpomenu si, jak jsem prvně uviděla Tammyho.

-----------------------------------------------------------------

Kurátorka výstavy nesouhlasně vrtí hlavou a drbe se ve vlasech.

„Koukni expozice už je hotová a schválená. Nemůžeš si tam prostě přidat tři obrazy, co vůbec nesouvisí s tématem výstavy. Znáš podmínky udělení grantu. Nemůžeme riskovat, že nám peníze kvůli tomu seberou.“ Ostře se na mě podívá a potáhne z cigarety.

Zakoulím očima a našpulím rty. „Když já je tam chci.“

Annie práskne tužkou o stůl. „Jsi jak malý děcko, fakt.“  Zavrtí hlavou.

„Maximálně do boční chodby.“  Špitne smířlivě a zvedne se od stolu.

Gallery of Humanity v Brooklynu vypadá honosně a bílé sloupy s obrazy jsou tlumeně nasvícené.

Návštěvníci se sklenkou v ruce tiše diskutují před jednotlivými obrazy.

Téma výstavy je kontroverzní. Má název Tears of Indians.

Slzy indiánů.

Mých šestnáct obrazů věrně a dojemně zachycuje vážné tváře mužů, žen a dětí z různých indiánských kmenů.

Jejich výrazy odráží pohnutou historii ke dlouhé a těžké cestě za svobodou.

Nenápadně se prosmýknu mezi vyšňořenými znalci umění a modlím se, aby mě nepoznali.

V podstatě jsem Cimrmanův hospodský z Hospody Na mýtince. Chtěl hospodu, ale vadilo mu, že mu do ní chodí lidi. Tak si ji postavil uprostřed lesa.

Já maluji obrazy a vadí mi, že se lidé na ně dívají.

Hledám svoje černé pasažéry. Annie řekla, že budou v boční chodbě.

Zapomněla se zmínit, že je to boční chodba k záchodkům. Zasměji se. Annie nezklame.

V chodbičce je přítmí.

Po pravé straně visí dva obrazy a na protější straně jeden větší.

Před obrazy stojí vysoký muž s dlouhými černými vlasy, rozpuštěnými až na záda. Postava působí velice vážně a důstojně.

Zkoumavě obrazy studuje.

Na sobě má bílou košili volně přehozenou přes tmavé kalhoty a naleštěné černé špičaté boty.

Obě ruce má v kapsách kalhot.

Stoupnu si tiše vedle něho a zírám na obrazy.

Všimne si mě a otočí ke mně hlavu. Tváří se vážně, má velmi tmavé oči a nos tak zahnutý, že připomíná orlí zobák.

Jemně se usměje.

„Víte, kdo to je?“ kývne k obrazu přímo před ním.

Zadívám se na obraz. Je na něm potemnělé hlediště divadelního sálu. Všechna sedadla jsou prázdná, až na třetí řadu zepředu, kde pár míst od kraje sedí osamělý muž.

Jeho tvář je lehce nasvícená a podtrhuje jeho osamělost.

Je v nejlepších letech. Má na sobě hnědý svetr a světlé kalhoty. Bedlivě sleduje jeviště. Nohu má přehozenou přes nohu s loktem opřeným o madlo křesla. Rukou se vztyčeným ukazováčkem se dotýká tváře. Zvlněné vlasy má lehce zpocené a vlhké, dětské oči doširoka otevřené s pobaveným výrazem v koutcích. Hnědý knírek zakrývá plné rty, pevně sevřené napětím. Na klíně drží hrst papírů.

Z muže vyzařuje dojemné očekávání. Je chlapecky křehký.

„To je významný divadelní dramatik a český prezident.“ Řeknu pyšně.

„Čerokézský?“ řekne muž a v údivu se ke mně nakloní.

„Český!“ zasměju se. „Česko je země v srdci Evropy.“

„Vždyť já vím, dělám si srandu.“ Na oplátku se rozchechtá on.

Přistoupíme k obrazu vedle. Je na něm stejný muž. Je už starý a vlasy a knírek má hodně prošedivělý. Má na sobě příliš velké béžové sako, hubené ruce mu vykukují z rukávů. Jednou rukou se opírá o hůlku. Je velmi slabý a nemocný.

Jeho oči jsou však stále mladé a plné síly. Září a s dětským očekáváním a dychtivostí se upírají na muže stojícího proti němu. Natahuje k muži přátelsky a s obrovskou radostí ruku.

Druhý muž ji vzrušeně přijímá a pevně ji tiskne. Jsou to dobří přátelé. Druhou dlaní láskyplně poklepe na jejich sevřené ruce. Na sobě má oranžové roucho přes jedno rameno, druhé zůstává holé. Oči za silnými brýlemi má dětsky veselé a s širokým přátelským úsměvem, vysílá k muži naproti mocnou naději a lásku.

Ví dobře, že muž v saku ho moc potřebuje. Pomůže mu s odcházením.

Oba muži vypadají křehce a dojemně, přesto z nich vyzařuje obrovská vnitřní síla a důstojnost.

„To je dalajláma, že?“ řekne neznámý muž a dívá se mi přímo do očí.

Všimnu si, že na černých knoflících jeho košile, jsou vyryté zlaté tomahavky.

Pokývnu hlavou a otočím se k obrazu na protější stěně.

„A tohle je kdo?“ zeptá se mě a ukáže bradou k vysokému štíhlému muži, který vzpřímeně a zády k nám, s brašnou přes rameno, kráčí starobylými uličkami staré Prahy.

Zakloním hlavu a rozesměju se.

Muž na mě poděšeně zírá.

„To je další český velikán. Génius, myslitel, spisovatel, učitel a vynálezce. Jára Cimrman.“ Řeknu vážným hlasem.

„A co vynalezl?“ zeptá se mě obdivně.

„Například dvoudílné plavky.“ Vyprsknu a smíchy se zlomím v pase.

Muž na mě zírá a přemýšlí o míře mé příčetnosti.

„A proč tam není zepředu?“  zeptá se mě.

„Protože jeho tvář nikdy nikdo neviděl.“ Slzy smíchu mi tečou po tvářích a nemůžu se přestat smát i když se moc snažím.

„Jmenuji se Tammy.“ Muž mi přátelsky podává ruku a koutky úst mu pocukávají.

Zároveň z kapsy vyndá čistý bílý kapesník a já se do něj hlasitě vysmrkám.

Později mi řekl, že to byl okamžik, kdy se do mě zamiloval.

--------------------------------------------------

Za rok od vernisáže jsme už manželé.

Také už vím, že Tammy je potomek Čerokézů.

A právě odjíždíme do Severní Karolíny, kde na úpatí Kouřových hor žije jeho rodina.

Představí mě svým příbuzným, kde také absolvujeme tradiční čerokézký svatební obřad, který pro nás připravili.

„V podstatě přes nás přehodí deku a je to.“ Uklidní mě Tammy, když se dívám vyděšeně.

Rodina mě přivítá láskyplně a všichni se mě touží dotknout. Pro štěstí.

Obřad probíhá klidně a tradičně.

Koná se venku, abychom byli stále spjatí s matkou přírodou.

Příbuzní mi obléknou tradiční kožené šaty s třásněmi a Tammymu nasadí na hlavu čelenku ve tvaru orla. Poklekneme do trávy před stařešinu. Má na sobě tradiční oděv a tvář má pomalovanou černými a červenými pruhy. Čelenka z orlích per se mu majestátně tyčí na hlavě a po zádech volně spadá až na paty. V ruce svírá dlouhé orlí pero.

Indiánským nářečím k nám tiše promlouvá a u toho nám orlím perem kreslí na obličej tajemné obrazce.

Začne zpívat a při tanci se otáčí stále dokola.

„Co říkal?“ špitnu na Tammyho.

„Že manželství bude trvat jeden rok a je jen na zkoušku.“ Pronese s vážným výrazem ve tváři.

Otočím se a plácnu ho přes rameno. Tammy se rozchechtá a padne pozadu do trávy.

„To by se ti líbilo!“ přecedím přes koutek a pomůžu mu znovu do kleku.

V tu chvíli přes nás stařešina přehodí tmavou deku a nevidíme vůbec nic.

Jsme svoji.

----------------------------------------------------

Koná se slavnostní hostina. Probíhá na zahradě u babičky ZeePee, která má největší pozemek.

Stoly se prohýbají pod tunami jídla a pití a šťastné mastné tváře se na mě dojatě usmívají.

Uprostřed zahrady se tyčí tradiční TeePee.

„Tam bude jako co?“ ukážu bradou ke stanu a ukousnu si pořádné sousto z kachního stehna.

„No, tam bude tradiční svatební noc.“ Zakření se Tammy.

Nevěřím vlastním uším.

„Ty si děláš srandu viď?“ Nenechám se ošálit a pravým okem na něj mrknu.

„Bohužel ne. Ale neboj se, už jsem se postaral, aby proběhla klidně.“

„Tammy, neděs mě. Okamžitě mi řekni, jak probíhá svatební noc!“, zavrčím výhružně.

„Nebudou se na mě všichni střídat nebo tak něco!“ zasměju se příjemné představě.

„Nee, neblbni, něco daleko horšího!“ zachechtá se Tammy.

Vyvalím na něj oči a upustím ohryzané stehno z ruky.

Moje fantazie na něco horšího nestačí. Se zvířaty?

„Hele koukni, je to jen formální. Prostě svatební noc probíhá v teepee, na kožešině, a z každé strany leží jeden rodič.“ Zašeptá jakoby nic.

„Jakože my to budeme dělat mezi nimi? Uprostřed?“ Nevěřícně potřesu hlavou.

„Prosím tě, nejanči, je to jen jako, tradičně. Má to znamenat, že za mnou leží otec a já přijímám jeho mužnost a sílu, a za tebou leží moje matka, od které přijmeš plodnost.“ Vysvětluje mi trpělivě.

„No to ani náhodou, zapomeň!“, tvářím se nedůtklivě.

„Koukni, to prostě musíš. Aby tě přijali. A já už se postaral, aby to proběhlo klidně, důvěřuj mi.“ Mrkne očima na matku s otcem, kteří si vesele připíjejí z karafy vína.

To jsem si fakt přála. Chrnět ve stanu na kůži a poslouchat chrápání tchána s tchýní.

„Samozřejmě nebude vůbec nic, nejsem magor.“  Tammy na mě mrkne a políbí mě na rty.

-----------------------------------------

V hluboké noci se konečně ukládáme ke spánku.

Za halasného povykování indiánských příbuzných jsme odešli od stolu a za námi krok co krok, tchán s tchýní.

Před teepeem si ještě připijeme na dlouhý a šťastný život, plný dětí.

Tammy obřadně rozevře stan a vkročíme do tmy.

Jako první na kožešinové lože ulehá Ben a Sunny. Každý pěkně na svůj kraj lůžka.

Lehnu si opatrně mezi ně, na bok, zadkem k tchýni. Tiše se pochechtávám. To je fakt ujetý.

Tohle, jestli se někdo u nás dozví.

Čelem ke mně uléhá Tammy. Jeho bílá pokožka se odráží od černočerné tmy.

Chytnu se za čelo a zavrtím hlavou. Tohle prostě nedám.

Tammy mě obejme kolem boků. Za sebou cítím teplé tělo jeho matky.

Slyším, jak oba zatají dech.

Nee, Tammy ne…pomyslím si a podívám se na svého muže.

V tu chvíli uslyším mohutné zachrápání. Ozývá se za Tammym.

Tammy se zachechtá.

Sunny se za mnou rozvalí na záda, rozhodí ruce a spí jako zabitá.

Její dlouhé černé vlasy jsou úhledně rozprostřené po kožešině a nahé tělo svítí do tmy.

„Tak to bychom měli.“  Tammy si zamne ruce a odvalí otce do rohu stanu.

Poté udělá to samé s matkou.

Nevěřícně na něj koukám.

„Co blbneš Tammy, vždyť je vzbudíš.“

„Těžko, dal jsem jim do vína silný prášek na spaní. Říkal jsem ti, ať mi důvěřuješ.“

Obejmu ho.

„Ty jsi prostě hlavička, lásko.“  Oba se zachechtáme a rozvalíme se uprostřed kožešiny.

Místa máme dost.

Najednou se teepee začne tiše rozevírat. Strneme a zíráme do tmy.

V otvoru se objeví tmavý obličej babičky ZeePee.

„Děti, nebojte se ničeho, budete mít klid. Já dala starým do vína prášek na spaní. Tyhle tradice jsou úplně k ničemu.“  Zašeptá babička, mohutně se rozchechtá a tiše zavře stan.

Ve stanu je naprosté ticho.

Vydechneme.

„No, tak snad to přežijou.“  Řekne Tammy a přiloží ucho k hrudníku otce.

Dýchá.

Pak se na mě překulí a konečně začne ta správná svatební noc.