Indiánský řezbář s démony - aneb Všichni, mimo mě, mají zručné ruce.

Vdala jsem se za přímého potomka čerokézských indiánů a les se stal alfou a omegou mého života.Tady to prostě ani jinak nejde. Indiáni jsou zruční, nadaní a mají jemnou duši.A občas se mezi nimi objeví někdo geniální.Já to nebyla.

„Já nevím, proč lidi pořád děsíš. Skoro to vypadá, že každý, kdo tady vleze do lesa, málem nepřežije.“

 Tammy zavrtí pohoršeně hlavou.

„Napiš jim něco hezkého, třeba o Hastym, to je moc pěkný příběh.“

Nevěřícně se na něho dívám. Moc pěkný příběh?

Vzpomenu si na prababičku ZeePee a na den, kdy mi o Hastym vyprávěla.

Plakala tak moc, až se jí ramena třásla, copem si utírala slzy a mokrý výstřih, aby se nakonec, hlasitě a do čista, vysmrkala do cípu svých letních šatů.

-----------------------------

Toho rána jsem se potulovala po lese.

S Tammym jsme teprve krátce bydleli v našem novém domě, přímo u lesa, léto bylo v plném proudu a já byla mladá. Blbá jsem nebyla. Spíš bych řekla bezstarostná, protože v té době, jsem ještě nevěděla nic z toho, co vím o lese dnes.

Tehdy jsem si myslela, že nemůže být na světe nic krásnějšího než letní les, v čisté a nádherné přírodě, na úpatí Kouřových hor. A myslím si to dodnes, jen se tam víc bojím.

Chodím jen na místa, která dobře znám. Jsem pozorná a ostražitá, naučila jsem se naslouchat a rozeznávat zvuky lesa.

Nebezpečí, totiž mnohem dříve uslyšíte, než uvidíte.

Všimnete si, že ostatní zvířata, ptáci, brouci a srnky, vás na nebezpečí upozorní ještě dříve, než ho zaregistruje vaše nedokonalé a slabé lidské tělo. Dnes už vím co přesně, který zvuk znamená, a jakým hlasem třeba křičí ptáci, když pod stromy přechází liška.

Také už vím, co znamená, když les ztichne.

Máte pocit, že jste se ocitli uprostřed vakua. Vaše tělo se napne a mozek vyburcuje všechny smysly k ostražitosti. Většinou v dálce uslyším zaburácení hromu nebo výstřel z pušky, a pak se všechno uvolní, les zhluboka vydechne a zvířata se vyděšeně rozprchnou po lese.

Nikdy bych tomu nevěřila, ale les, ať má rozlohu jakoukoliv, je jeden jediný, veliký organismus. Společně dýchá, společně pláče, společně se raduje, jako veliký chlupatý medvěd, hovící si líně ve vlhku své tmavé jeskyně, a který si hýčká své blechy a breberky v kožichu. Tiše je trpí, občas se je snaží vyhnat divokým kousáním do kožichu, ale bez nich je celý nesvůj.

Tak takhle přesně, trpí les nás, lidi.

A protože jsem tehdy, tohle všechno ještě nevěděla, hlasitě jsem si pískala a zpívala, a košíkem na houby, jsem se vesele mlátila do stehna.

Měla jsem pocit, že les je prázdný, aby ne, když jsem všechny živé tvory vyděsila k smrti, a že se mi tam nikdy, nemůže nic stát.

Procházela jsem mezi stromy, tak pestrými a oblečenými v různobarevných, hladkých nebo hrubých kůrách, s listy nádherně zbarvenými a povlávajícími ve větru, v přesných geometrických tvarech, narýsovaných jeden vedle druhého, podle božské šablony.

A pak jsem uviděla lišku. Tedy její zadní část. Ocas měla huňatý a zvednutý nahoru jako prapor, a byla těsně přimknutá k obrovskému stromu. Tichounce a bez dechu jsem se přiblížila. Opatrně jsem obešla okolní stromy, abych na ni viděla zepředu a pěkně si ji prohlédla. Zalapala jsem po dechu.

Liška, byla dokonale a přesně, plasticky vyryta do kmene stromu. Byla to práce tak precizní a nádherná, až jsem si ke stromu sedla na zem, a prsty přejela po jemných tazích, tajemného lesního řezbáře. Liška byla obtočená kolem stromu, a z každého úhlu vypadala naprosto živě.

Podívala jsem se na okolní stromy, a s údivem jsem zjistila, že stojím přímo uprostřed, volně přístupné přírodní galerie. Každičký strom, byl poznamenaný geniální rukou uměleckého řezbáře, buď dokonale vyvedeným zvířetem, plasticky vystupujícím přímo z kmene, anebo nádherně opracovaným indiánským obličejem a tělem, mužů, žen a dětí.

Zastavila jsem se u každého stromu, a prsty projížděla brázdy vyrytých tvarů, každý chloupek, každé pírko, každou vrásku kolem očí. Tahy byly tak jemňounké, přirozené a přesné, až jsem tomu nemohla uvěřit.

Obličeje měly dokonce zachycený výraz. Hrdosti, obdivu, smutku, radosti, bolesti, vítězství a lásky. Nikdy jsem neviděla nic tak krásného. Který umělec, mohl vytvořit něco takového tady, uprostřed lesa. Jen tak.

A pak najednou les naprosto nečekaně ztichl a já se podívala vpravo, na vysoký platan, s větvemi rozpřaženými široce do stran, a uviděla houpající se dlouhou, útlou postavu, visící se smyčkou na krku, na hrubém, tlustém laně.

Vykřikla jsem a ukročila o krok zpátky, abych šlápla přímo do neviditelné díry v mechu, upadla a nohu si plnou vahou svého těla, s hlasitým křupnutím, přisedla.

Okamžitě jsem věděla, že je všechno špatně.

Neměla jsem tu být, a navíc sama, noha neměla křupnout, a asi jsem ani neměla vidět tuhle nádhernou stromovou galerii a oběšence na stromě.

Oběšence! Podívala jsem se směrem k platanu. Své větve stále široce rozpínal do šířky, ale po houpajícím se muži s oprátkou na krku, nebylo nikde ani památky.

Takže ještě ke všemu, mám i vidiny.

Opatrně jsem se pokusila postavit a vytáhnout nohu z díry. Zaječela jsem bolestí. Kotník byl v háji.

Tak to je skvělé, jsem nevím kde, nevím, jak je to daleko domů, a nemůžu se postavit na nohu, aniž bych bolestí neomdlela.

Lehla jsem si odevzdaně do trávy a zavřela oči. Tammy mě najde. Nebo, ne? Je přeci indián, a ti najdou úplně všechno.

Tichý, škodolibý hlásek v mé hlavě, zašeptal: „Tammy tě nenajde, je přeci v práci, 180 mil daleko. Přijede až večer, a pak tě teprve začne shánět. Bude už tma. Nikdo tě nenajde, a v noci tě tu sežerou, zraněnou a trpící, hladoví vlci!“

Pevně jsem stiskla víčka a kousla se do rtu.

Tady nechcípnu!

A začala jsem se hrabat nahoru na nohy. Na košíček jsem se vykašlala, a našla si pevnou, akorát tak silnou větev, s tlustým výrůstkem v honí části. Použila jsem ji jako berli.

A začala jsem poskakovat mezi stromy. Otáčela jsem se stále dokola a snažila si zapamatovat jednotlivé dřevěné řezby, dokonale zpracované, tak krásné a jemné, zřejmě jako duše umělcova.

Najednou jsem ztuhla.

Jeden obličej mi byl povědomý.

Byla to ženská hlava, s dlouhými jemnými vlásky, malinkýma očima a úzkými rty. Rysy měla jemné, a výraz v jejím obličeji byl veselý a radostný.

V hlavě jsem zaslechla jiskřivý smích. Prababička ZeePee. Tady ještě mladá a plná síly.

Kdo ji znal tak dobře, že byl schopen dokonale ztvárnit její výraz veselí, šibalské oči a nos stále nakrčený k smíchu? V obličeji ještě neměla ani jednu vrásku. Dřevěné sochy tu musí být nejméně 50 let.

Sedla jsem si na pařez a ledabyle strčila do pusy pár borůvek. Začala jsem přemýšlet.

Zajímalo by mě, co jsem si mohla splést s tím oběšencem. Očima jsem pročesávala přilehlé stromy a zkoumala jejich větve.

A pak jsem se rozbrečela. Zoufalstvím. Sama nad sebou a nad tím, jak moc jsem blbá. Klidně si jdu do lesa a nikomu nic neřeknu.

Brečela jsem nahlas jako malá holka, lítostivě a vztekle.

Najednou jsem za sebou, zaslechla křupnutí větve, a uviděla vysokého muže ve středním věku, který se vynořil mezi stromy.

Očima, během vteřiny, zhodnotil situaci. Prohlédl si moji provizorní hůl, nataženou, nehybnou nohu, odkopnutý košík na houby a uplakanou tvář.

Přišel klidným krokem ke mně, sáhl si na bok a cípem indiánské blůzy, mi otřel slzy a vysmrkal nos. A pak řekl čerokézsky: „Kde bydlíš?“

Což jsem samozřejmě nevěděla, a začala anglicky mlít o Tammym a ZeePee a Benovi, a on protočil panenky, hodil si mě na záda a vykročil správným směrem, k našemu domu.

Neříkám, že cesta byla snadná. Ale muž byl silný a vytrvalý, navíc si myslím, že už to chtěl mít co nejdříve za sebou. Dost jsem mu totiž naříkala do ucha, a sykala, že už prostě nemůžu a jistojistě umřu. A to jsem se vezla. Tady máte přímý důkaz toho, jak moc jsem statečná a kolik toho snesu.

Myslím, že jsem se cestou, ze zoufalství, do něho zamilovala. Páchl jako kůň těsně po dostihu, mocně se potil a kolem nás se vznášela hejna much a komárů. Pot mu stékal po čele, a krku, ale já měla tvář těsně přitisknutou k jeho dlouhým, černým vlasům, které překvapivě voněly jemňounce po heřmánku. Pro mě to byl ten nejúžasnější hrdina.

Hrdina došel k našemu domu, z posledních sil se vysápal po schodech terasy, kde mě shodil ze zad, jako pytel brambor.

Pak čerokézsky zamumlal, že by radši pošel než tohle absolvovat ještě jednou, otočil se a odešel pryč.

Protože jsem tehdy ještě čerokézsky tolik nerozuměla, roztáhla jsem ústa širokým úsměvem, obdivně jsem zakroutila hlavou a rozpustile mu zamávala, se slovy díků. Neotočil se. A to jsem za ním poslala, tolik vzdušných pusinek.

Dnes už vím, že to byl Jim, poustevník, který bydlí v lese. Nestýká se s lidmi, jen občas s těmi, které potká mezi stromy.

Jako poděkování, jsem mu napekla svatební koláčky, s různými náplněmi, a odnesla je na místo, kde prý nejčastěji chodí. Zabalila jsem je pečlivě, a přiložila papír, na který jsem nakreslila moji postavu, s oteklou nohou a holí, a s nudlí u nosu. Však on bude vědět.

Jestli si koláčky vyzvedl nebo ne, nevím, ale spíš si myslím, že jo.

Druhý den, totiž na prvním schůdku naší terasy, ležel můj košíček na houby, co jsem tenkrát odhodila v lese. Byl plný čerstvých hub.

A to není všechno.

Po pár dnech, když jsem odpočívala, se zafixovaným kotníkem v obýváku na sedačce, přišla mě navštívit prababička ZeePee, společně s několika svými čerokézskými přítelkyněmi.

Usadily se vedle mě a po okolních křesílkách, a z tašek vyndaly ruční práce.

Aby ruce nestály.

Pro mě za mě, ruce mohly stát, jak dlouho chtěly. Klidně i navždy.

Ruční práce prostě nesnáším a jsem na ně levá.

Česká babička mojí mámy, ztělesnění boží dobroty, a vyučená švadlena, se mě jedno léto o prázdninách, snažila naučit na šicím stroji obroubit utěrku.

Ruku s pohlavkem se jí podařilo zastavit jen taktak, a suše řekla: „Jdi od toho, ty jsi strašný kopyto, tady pánbůh nedal vůbec nic.“ A zchrumlanou utěrku vztekle hodila do košíku s hadry, a pak půl dne opravovala šicí stroj.

Indiánky, trvale žijící v domnění, že šikovné ruce má absolutně každá žena, a je nemožné, aby tomu bylo jinak, mi podaly tenounký kožený obdélník, bavlnky v přírodních barvách a jehlu. Obrub to. Křížkovým stehem.

Vyděšeně jsem zírala na kůži a když jsem viděla, jak se ženám hbitě míhají prsty po látce, řekla jsem si, že přece nemůžu ukázat, jak moc jsem neschopná.

Moje neschopnost však hladce převálcovala pevnou vůli, zmocnila se jehly, a vytvořila na látce křížky různých velikostí. Každý byl jiný a jinde.

A pak mě ZeePee vyzvala, abych ženám ukázala, jak mi to jde, a já pyšně zdvihla obdélník.

I se svými legínami, co jsem měla na sobě. Kůži jsem si totiž pečlivě přišila k noze.

Jedna z žen si vyděšeně zakryla ústa. „Teda, ty jsi hrozný kopyto!“

Nemůžu říct, že by mě to překvapilo.

Když mi ženy odstřihly můj výtvor z legín, všimly si velikého obrazu, zavěšeného přímo nad sedací soupravou. „Ten je krásný!“  Překřikovaly se.

A ZeePee, ta stále veselá a usměvavá ZeePee, mě láskyplně poplácala po bolavé noze, až jsem málem omdlela a dobrosrdečně řekla: „To nakreslilo tady naše kopyto.“

A zasmála se hlubokým hlasem tak mocně, až se rozesmály i všechny ostatní.

Já se nesmála. Snažila jsem se ovládnout nevolnost, která se mě zmocnila z přátelského poplácání bolavého kotníku.

Vzpomněla jsem si na stromovou galerii, a nádherně vyřezané kmeny.

Přeptala jsem se na to ZeePee. Přece jsem tam jasně viděla i její tvář. Musí něco vědět.

Ta překvapeně ztuhla, a společně s ní, ztuhly i ostatní ženy. Vyděšeně se po sobě dívaly.

ZeePee se hlasitě a bolestivě rozplakala, a tichým hlasem, začala vyprávět příběh o svém synovi, Hastym.

Byl to starší bratr mého tchána, Bena. Odmalička byl zádumčivý, stranil se lidí, miloval les a práci se dřevem.

Dokázal hodiny a hodiny, vyřezávat figurky z kousků dřeva, tak překrásné a dokonalé, že je obdivoval každý, kdo je viděl.

Jenže Hasty, měl v duši i mocné démony, které ho ovládaly. Zmítaly jeho mladou, indiánskou duší tak silně, až to nemohl dál vydržet, a na celé dny a noci utíkal do lesa.

Nemohl vydržet sám se sebou.

Celé dny trpělivě seděl před stromy, a horečnatě, pevnou rukou, do dřeva vyřezával zvířata a postavy, které tak dobře znal. Démoni z jeho duše, v lese mizely. Cítil se konečně šťastný a svobodný.

Hasty pracoval bez přestání, bez jídla a pití, několik dní, až vysílením padl.

A pak se dopotácel domů, do tábora, kde ho matka a příbuzní dali dohromady.

Za několik dní, začalo všechno nanovo. Měl příšerné vnitřní, duševní stavy, zmítal se a křičel, válel se po zemi a rval si vlasy. Nakonec vstal a utekl do lesa, kde pečlivou a nadanou rukou, vyrýval do stromů to, co mu říkalo jeho jemné cítění světa a vášnivé srdce.

Svoji matku, ZeePee, vyryl jemnými tahy do stromu, jako poslední. Už mu nezbývaly síly.

Rozhlédl se po svém díle.

Stromy vypadaly nádherně. Zdobily je obživlá zvířata, ptáci a lidé, které měl tak rád.

A teď ještě vyryje do stromů svoje démony. Vypodobní je tak dokonale a přesně, že z jeho duše odejdou, a zůstanou navždy, uvěznění ve kmenech stromů. Konečně se zbaví svého prokletí.

Zaryl ostrý nástroj do kůry a začal jemně dlabat do dřeva.

--------------------------------

Když ani za pár dní, Hasty nepřišel z lesa zpátky domů, jeho matku, ZeePee, napadlo, že je něco špatně. A tak se ho všichni indiáni z tábora vydali hledat.

Pročesávali les, různá nedostupná místa, volali, křičeli, ale nikde ho nemohli najít.

Právě se začínalo stmívat, když ZeePee, objevila strom, na kterém byla vyryta, dokonale a čistě, její tvář. Přejela prsty po dřevě, po svých rysech, tak jemných a přesných, až začala plakat.

Tohle vyřezal její syn.

Její nadaný a talentovaný syn, co tolik miluje dřevo. Rozhlédla se po okolních stromech, a dívala se na tu nádheru, vyřezanou do kmenů.

A pak se podívala vpravo, kde na větvi velkého platanu, zahlédla houpající se tělo svého syna, Hastyho, který už nedokázal dál vzdorovat svým démonům.

Démona ve stromě nedokončil, ale vypadá děsivě. Má rozšklebená ústa, propletená hadí těla místo vlasů, divoce se vzpínající kolem hlavy.

Démon nad Hastym zvítězil.

Na jeho přírodní galerii se indiáni chodí dívat dodnes, připomíná jim jejich kořeny a šikovné, tvořivé ruce, které měli od věku věků.

Tak já nevím, Tammy, jestli je tenhle příběh hezký. Mně trhá srdce.

Howgh.