Vím, že milujete krásné, indiánské příběhy, o ušlechtilosti, hrdosti a pravém mužství. Ale asi jste trošku zapomněli, že indiánská pomsta je také vždy důsledná, nemilosrdná a dotažená do úplného konce. A asi je to tak správně.
Když si přečtu svoje příběhy, začínám si myslet, že žiji v nějakém nádherném a ideálním světě, kde má život jemnou příchuť tajemna, a kde je všechno krásné a ušlechtilé. A myslíte si to i vy.
Asi za to může moje šťastná povaha, že umím všemu ostrému obrousit hrany, ale věřte mi, že žádný ideální svět neexistuje.
A jak říká paní Radka, lidem chybí to vůbec prapůvodní, a to, vyprávět obyčejné lidské příběhy, s uzavřeným koncem. Já si to myslím také. A proto vám budu vyprávět i příběh, který tak ušlechtilý není.
Stal se v době, kdy jsme ještě nežili mezi indiány, a bydleli jsme v New Yorku.
S Tammym jsem se seznámila na výstavě obrazů s indiánskou tématikou. To byl také důvod, proč tam vůbec šel. Vypadal nádherně a božsky, měl dlouhé, černé, lesklé vlasy, které mu splývaly po celých zádech, a na sobě bělostnou košili, s drobnými černými knoflíčky se zlatými tomahavky. Zamilovali jsme se okamžitě, a už jsem vám o tom psala.
Jenže, co jsem vám neřekla bylo to, že jsem v té době byla jaksi trošku zadaná.
Zadaná jsem byla dost.
S Jasonem jsem chodila už dva roky. Pocházel z Chicaga, třetího nejlidnatějšího města USA, které se nachází na nádherném pobřeží Michiganského jezera. Většinou tam bydlí bohaté rodiny, které si své bohatství hýčkají už po mnoho generací. A to byl případ Jasona. Tak jo, prostě měl prachy.
Prachy to byly dost velké i na Ameriku. V New Yorku rozjel byznys s uměním a patřilo mu 8 galerií.
Ano, ta galerie, kde jsem vystavovala patřila právě jemu.
Jason si zakládal na tom, že chudým dětem v Africe se nemají posílat peníze, ale semena a nářadí, aby si dokázali sami, vypěstovat obilí a potravu. Čímž chci zaobaleně říct, že mi nedával žádné peníze, ale dostávala jsem plátna a štětce. A taky mi samozřejmě dovolil vystavovat a prodávat svoje obrazy, za standartních smluvních podmínek galerie.
Dále zastával názor, že partneři, dokud se nevezmou, mají bydlet odděleně, pomalu se poznávat a zažívat spolu jen samé krásné věci. Tady se zastavte. Tahle věta mě totiž naprosto úžasně vystihuje a popisuje, jak umím zabalit lejno, do hedvábného papíru se zlatým potiskem.
Ve skutečnosti to totiž znamená, že si mě vůbec vzít nechtěl, ze srdce nesnášel mého psa, mopse a měl velmi rád sex. Což já samozřejmě taky. Recipročně to bylo dost vyvážené, a ruku na srdce, skýtalo to mnohé výhody pro oba.
Ovšem jen do doby, než vyšlo najevo, že jsem podlehla divokým svodům orla bělohlavého, barevně vytetovaného pod Tammyho, indiánskými prsy.
Strašně moc bych vám chtěla říct, že jsem ušlechtilá, a Jasonovi jsem na rovinu sdělila, své zaujetí pro nového muže. Ne, nejsem ušlechtilá.
Prostě jsem to táhla na obě strany tak dlouho, až to samozřejmě prasklo, a já si musela vybrat.
Nebudu tady popisovat, jak to prasklo a jak jsem si vybírala.
Prostě jednoho dne u mě zazvonil stěhovák, podal mi do ruky luxusní obálku, a všechny moje obrazy z Jasonových galerií, důkladně zabalené, složil v mojí čtvercové předsíni, čelem ke zdi.
Tomu se říká rozchod po Americku.
V dopise s Jasonovou hlavičkou stála jediná, strohá věta. „Tady jsi skončila.“
Ano, sdělení to bylo velice jasné. Profesně mi nedovolí jakékoliv uplatnění.
Musím říct, že co na Tammym dodnes oceňuji je, že je velice pragmatický, stojí vždy za mnou a podpoří mě v jakékoliv situaci.
Proto mi Tammy řekl: „Umíš mimo malování, ještě něco?“
Kdyby pohled mohl zabíjet, Tammy se válí v tratolišti krve.
Že umím skvělé vepřové řízky v trojobalu a vycvičit mopsíka na povel léééhni, to samozřejmě věděl, ale co nevěděl bylo, že tohle, je můj veškerý, českými ručičkami posvěcený um.
Napadla mě ještě jedna věc, a to stokrát opakovaná věta mého dědy, který nám říkal, že až se znovu narodí, chce být kurva. Bude ležet na zádech a vydělávat.
A jelikož jsem v podstatě něco podobného dělala celé dva roky, teda za štětce a plátno, věděla jsem, že tudy asi cesta nepovede.
Jenže, já mám, nevím proč, prostě nějaký zvrácený smysl pro přežití a odolnost proti nepřízni osudu.
Proto jsem hned začala obvolávat svoje přátele, tím myslím Carlose a Vitoria, kteří měli dvě malé galerie, teplý smysl pro nespravedlnost a podporovali lásku, napříč pohlavími. A nesnášeli Jasona.
Druhý den, se už moje důkladně zabalené obrazy, stěhovaly ke Carlosovi a Vitoriovi.
Chtěla bych říct, že se tam moc dlouho neohřály. Ale opak je pravdou. Ohřály se až moc.
Za pár dní mi volal vyděšený a uplakaný Vitorio, že jejich galerie na 25té, lehla v noci popelem. Sice to byl prostor pronajatý a všechno pojištěné, ale shořelo prostě n a p r o s t o všechno. Včetně mých obrazů.
Možná bych to i pochopila a srovnala se s tím.
Kdyby mi ještě to odpoledne nepřišel dopis, s úryvkem básně: „Plameny hoří, hlasitě šeptají, v popel se mění i láska potají..“
Okamžitě jsem věděla, co to znamená. Jason. Nechal zapálit galerii.
Tammy mi optimisticky řekl, že Jason je pěkná svině, a že bych si měla udělat nějaký rekvalifikační kurs.
V té době jsem ještě nevěděla, že indiáni jsou někdy také pěkné svině. A ani jsem nemohla. Tammy byl vzdělaný, inteligentní a dost se distancoval od indiánských tradic. Ne tedy, že by na ně nebyl pyšný, ale žil v New Yorku už prostě moc dlouho. Domů, do Severní Karolíny sice jezdil málo, ale ten indián v pravém smyslu slova, v něm sladkobolně dřímal a čekal na svoji chvíli.
A probudil se hned následující týden, aby neskutečně vyděsil honosné osazenstvo jednoho firemního večírku, na kterém jsme zrovna byli. Představte si futuristickou budovu, plnou obrovských skleněných ploch, s chromovými tyčemi a mramorovou kašnou s tekoucí vodou, kolem které se tiše procházejí a diskutují, dobře oblečení a inteligentní lidé. Hlas tu zvedne málokdo a smích je tlumený zrovna tak, jako čůrky vody, lehounce dopadající na hladinu kašny. Všechno je decentní, dokonalé a všude jsou cítit prachy.
Jo, tak přesně tady, prorazil Tammy Jasonovým tělem skleněnou stěnu, a oba za neskutečného třeskotu rozbíjeného skla, dopadli do drahého korýtka mramorové kašny.
Ale abych nepředbíhala.
Myslím, že jsme se tehdy bavili docela dobře. Na večírku bylo mnoho obchodních partnerů Tammyho designérské firmy pro automobilový průmysl. Jídlo a víno bylo skvělé, světla a hudba tlumená.
Pak jsem uviděla Jasona. Stál v kroužku několika lidí a upřeně se díval přímo na mě.
Už jsem chtěla rychle odvrátit zrak a dělat, že ho nevidím, když slaďounce našpulil rty a poslal mi vzdušný polibek. A ve stejné chvíli vytáhl z kapsy zapalovač a škrtl vysokým plamenem, směrem k reklamnímu poutači Tammyho firmy. Okamžitě jsem věděla, co to znamená. Chce zničit Tammyho firmu.
Jenže, co jsem nevěděla bylo to, že ve stejnou chvíli se na něho díval i Tammy. Probudila se v něm horká indiánská krev, což znamená, nevidím, neslyším a pomsta bude strašná.
Mohutnými kroky proběhl halou, skočil na Jasona a společně prorazili skleněnou zástěnu, aby v téměř mileneckém objetí, skončili na dně mramorové kašny, dadaistickém to díle známého umělce.
Tam se pod dohledem nás všech, rvali na život a na smrt, aby ho Tammy vytáhl z vody, za krk dotáhl ke švédskému stolu, sebral z obložené mísy špičatý nůž, rychlým pohybem mu nařízl kůži na temeni hlavy a prudkým škubnutím za řevu všech, skalpoval vlasy.
Ne, nebojte se, kecám.
Samozřejmě ho neskalpoval. Ten nůž na míse byl totiž tupý.
Každopádně se Tammy sehnul k Jasonově uchu, zašeptal mu pár slov a prostě odešel pryč.
Nebudu popisovat co vypuklo potom. Skleněná zástěna byla dost drahá a kašna utrpěla umělecky nezanedbatelné škody.
Jenže to nebylo to nejdůležitější. Nejdůležitější bylo to, co Tammy zašeptal do Jasonova ouška.
Zašeptal mu: „Jestli nás okamžitě nenecháš na pokoji, brzy tě navštíví Hamašraan.“
Pochopitelně jsem si myslela, že Hamašraan, je nějaký Tammyho přítel, pravděpodobně havajského původu, veliký a obrovitý, který Jasonovi pořádně rozbije hubu.
To jsem si myslela já.
Teď už vím, jak moc naivní jsem byla, když jsem jen pomyslela na to, že by to mohlo být takhle jednoduché.
U indiánů totiž jednoduché není vůbec nic.
Dnes už vím, že Hamašraan byl divoký, čerokézský bojovník. Byl nemilosrdný a krvelačný. Vyznačoval se tím, že krvavě kosil všechny nepřátele čerokézského lidu, a potrpěl si na sbírku nádherně opečovávaných skalpů. Jeho umění bylo tak dokonalé, že celá procedura netrvala déle, jak mrknutí oka. Báli se ho naprosto všichni.
Když však vojáci zabili všechny jeho druhy, obklíčili ho a zamířili na něho pušky, raději skočil ze skály a ukončil tak hrdinsky a osobitě svůj život. Co však vojáci nemohli tušit bylo to, že při skoku ze skály vyslovil mocnou čerokézskou pomstu a prosil Manitoua o velkolepý návrat. Ještě tu noc, byli všichni vojáci v táboře pobiti, skalpováni, a ti co ještě dýchali, byli hrůzou bez sebe. Šeptali, že Hamašraan není mrtvý, a že se vrátil.
Co je na tom pravdy nevím, ale každopádně si myslím, že Jason, ať chtěl nebo ne, začal patřit mezi skalní fanoušky této báje. Nemohl totiž jinak.
Jason totiž začal bláznit.
Vím to od Jasonovi kuchařky, která mě, na rozdíl od Jasona nezavrhla, a občas jsme se sešly.
Vyprávěla mi, že Jason začal mít příšerné sny. Křičel hrůzou tak hlasitě, že partaj pod ním si několikrát stěžovala, a dokonce volala policii. Sen byl stále stejný. V pokoji stál indiánský válečník, byl pomalovaný barvami, na zádech měl luk a šípy a v ruce ostrý, zahnutý nůž. Tiše se na Jasona díval studeným pohledem. Pak k němu přiskočil, vytáhl ho z postele a skalpoval mu vlasy.
Když Jason pokaždé nelidsky a hlasitě řval hrůzou, probudil se, úplně mokrý a bez sebe, v bezpečí luxusní mahagonové postele a prachových peřin.
A takhle to šlo den po dni. Jasonovo okolí si začalo všímat, že není psychicky v pořádku.
Neustále byl nevyspalý a nervózně sebou škubal. Začal se bát noci a spánku.
Určitě chcete slyšet, že Tammy je ušlechtilý a chápající indián. A že samozřejmě odvolal svoji kletbu.
Když jsem mu vyprávěla, co vím od kuchařky, a co se děje s Jasonem, čekala jsem, že se zasměje a řekne, že to vážně vypadá jako nějaká krutá indiánská kletba, a že Hamašraana ve skutečnosti na Jasona vůbec neposlal.
Jenže Tammy měl ve tváři tvrdý výraz.
Vyděsilo mě to.
„Tammy, vážně, nech toho. Jestli jsi to udělal doopravdy ty, už to stačí. Vždyť už nám dal pokoj.“
Což byla pravda, Jason nám pokoj opravdu dal. Nepřišlo vůbec žádné obvinění z napadení, a já začala vystavovat znovu u Carlose a Vitoria. A Tammyho firmě se dařilo skvěle. Jenže, je to možná vážně jen proto, že Jason má teď starosti sám se sebou.
Tammy řekl jen dvě slova a to neuvěřitelně chladně.
„Ještě ne.“
Ačkoliv jsem v té době dost dobře nechápala, co tahle slova znamenají, dnes už vím, že indiánská pomsta je vždy důsledná, nemilosrdná a dotažená do naprostého konce.
Jason si totiž jedné noci, skalpoval vlasy sám. V posteli prý bylo spousta krve, stopy po zápasu, ale byt byl zamknutý zevnitř a prázdný. Kuchařka tvrdí, že ten zahnutý nůž na zemi, nebyl prý jejich.
Nevím. Jason byl v nemocnici dlouho a pak se odstěhoval zpátky do Chicaga, ke své rodině. Prý na něho dohlédnou, aby se dal do pořádku a nedělal rodině ostudu. Pravda je taková, že v blázinci byl poměrně dost dlouho, ale nakonec se dal do pořádku.
Tammy o Hamašraanovi už nikdy nemluvil.
Ale já vím, že pravý indián, v něm doopravdy dřímá, i když se tváří, jakoby nic.
--------------------------------------
