Indiánský Necronomicon

Ke smrti jsem měla vždycky vřelý vztah. Osud mi vybral místo po boku indiána z kmene Čerokí, kde jsem si mohla, ale spíš nemohla vybrat, zda si zachovám chladný evropský rozum. Netušili, že ten, jsem ztratila už dávno.

Ke smrti jsem měla vždycky vřelý vztah.

Tedy ne, že bych jí nějak pomáhala, nebo ji vyhledávala, ale prostě mě neděsila. Ze smrti jsem měla pocit jakéhosi slavnostního rozechvění. Takového, jaký máte před dalekou cestou, nebo když jako dítě opatrně otevírá dveře do obývacího pokoje, kde září nádherně nazdobený vánoční stromek.

Cítila jsem, že smrt, ačkoliv má nádech definitivy, je v podstatě návratem domů. Dětskýma očima jsem se udiveně dívala na plačící příbuzné a neuměla jim vysvětlit můj hluboký pocit klidu, že je všechno v naprostém pořádku. Říká se, že děti si možná pamatují na své předchozí životy a na svoji cestu od Stvořitele. Ale já to věděla bezpečně.

Možná k tomu přispělo pár mým zážitků z dětství, kterými jsem děsila převážně pragmatickou matku. Moje vyprávění o jiskřícím portálu, který vídám těsně před usnutím pod zavřenými víčky a láká mě vstoupit, ji muselo děsit k smrti. Také moje rozhovory s mrtvou babičkou, kterou jsem nikdy nepoznala a přesně ji popsala, jí příliš na klidu nepřidaly.

Jistě, když vám tohle vypráví pětileté dítě, hodíte do sebe dva Neuroly a pár dní ho neklidně pozorujete.

A samozřejmě to nikde nevyprávíte.

Sice se vám před druhou stranou příbuzenstva úspěšně povedlo zatajit dementního strýčka Járu, který vám s širokým úsměvem ukazuje v přiklopených dlaních něco úchvatného. A tak nějak cítíte, že k pratetě Josefíně, která pobíhá nahá, s vlajícími vlasy a zářícíma očima po noční vesnici, je na návštěvu určitě nevezmete.

Jenže tohle už postrádá závan roztomilé cáklosti a vy se hluboce zamyslíte nad tím, co vám asi zatajila rodina manžela, která se tváří podezřele normálně.

Nezastírám, že toho bylo dost. Ale dítě skvěle prospívá, dobře se učí a že plácá blbosti, přičteme na vrub nadměrné fantazii.

A i když bych tomu nikdy nevěřila, kruh se měl uzavřít na tom nejméně pravděpodobném místě.

Mezi indiány, v hlubokých lesích Severní Karolíny.

Nevím, jak by to probíhalo, kdyby si můj čerokézský manžel Tammy přivedl do lesů Great Smoky Mountains nějakou „normální“ ženu. Ale jedno je jisté, přivedl si mě.

Možná, byl můj osud už dávno předurčen.

Možná, mě celý můj život malými krůčky připravoval na to, co mi indiáni z kmene Čerokí ukážou.

To, že jsem se nezbláznila a zbytků rozumu se držím stejně tak pevně, jako jižanská dívka svého přízvuku, přikládám své české povaze. Který jiný národ by dokázal tak roztomile potírat rozdíl mezi tím co vidí, a tím, co mu říká mozek.

Všechno začalo, když zemřela prababička ZeePee.

Sice jsem její smrt nesla těžce, ale chápala jsem, že koloběh života je neúprosný a smlouvat nemá cenu.

Jednoho letního dne přiskotačila z lesa moje dcera Anežka.

Dědu Bena měla v závěsu, mocným kopem rozrazila síťované dveře z terasy a vběhla do kuchyně. Nejdřív mě obejmula kolem zadku, oblažila ho nespočetným počtem pusinek a pak si do pusy nacpala velký kus štrůdlu.

„Chce s tebou mluvit ZeePee.“ Řekla ledabyle, vytáhla kousek sousta z pusy a láskyplně ho vložila na vyplazený jazyk loudícího Khundy.

Strnula jsem.

Ostražitě jsem se podívala na vcházejícího dědu Bena. Zvedl ruce k hlavě a zašklebil se.

„Chce.“ Pokrčil rameny a zakousl se do štrůdlu.

Pak si lehl na zem a štrůdl povystrčil ze rtů ven.

Vlčí štěně Khunda ihned pochopilo nevyřčenou výzvu ke hře, přiskočilo k Benově hlavě, a divoce se zakouslo. Anežka zaječela radostí. Oba bojovníci na život a na smrt si několikrát vyměnili místa, a ačkoliv nebylo jasné, kdo má navrch, překročila jsem slintající hromadu a chytla Anežku za ruku.

„Jak to myslíš, mluvit?“ zašeptám s pocitem deja-vu.

Anežka nespustí oči z dědy, který právě drží Khundu na lopatkách a zuby mu vytahuje z tlamy kus těsta. „Máš přijít večer do lesa.“ Řekne a skočí na dědu.

Z pusy mu vytáhne těsto a rychle ho spolkne.

„Je to nerozhodně, dědo.“ Zachechtá se a zdrhá ven z domu. Následuje ji Ben i Khunda.

„Jestli mně tady nehrábne, tak už nikdy.“ Pomyslím si a utřu z podlahy směs lidskovlčích slin.

---------------------------

Když pak vyčesávám zbytky štrůdlu z Benovo dlouhých vlasů a zaplétám mu dva copánky po straně, zeptám se znovu.

„Bene, co to mlela Anežka o ZeePee? Vy hrajete nějakou hru?“

Ben si rozhodí dlouhé vlasy po zádech a upraví si zapletená orlí pírka.

Ráda bych vám teď řekla, že se Ben zasmál a zamumlal něco o dětských hrách. Velmi ráda.

Jenže to se samozřejmě nestalo.

Ben se na mě otočil, chytil mě za ruce a vážně se mi podíval do očí.

„ZeePee mě požádala, abych tě přivedl do lesa, chce s tebou mluvit. Kolem šesté tě vyzvednu.“

Mrkne na mě pravým okem a klidným krokem vyjde ven z domu.

Když Tammy dorazí z práce, tichým hlasem si postěžuju.

„Víš Tammy, mně nevadí, když dělá s Anežkou celý den kraviny a bere jí do lesa a tak. Akorát nechci, aby Anežka byla na hlavu.“ Slyším se říct hlasem své matky a vyděsím se.

Tammy suše polkne. „Proč by měla být na hlavu, má naprosto zdravé rodiče.“

Zachechtám se.

Jo, Tammy, já jsem na hlavu už dávno, a když tak pozoruji tvoji rodinu, nejste na tom o moc líp.

Přesto dělám, jako že nic.

Tammy také dělá, jako že nic.

Moc chceme, aby si ten druhý myslel, že je s námi všechno v pořádku.

Pak vystrčí kus štrůdlu z pusy a nahne se ke mně. „Grrrrrrrrrrrr…“ Zavrčí.

Vykousnu mu ze rtů těsto a zakroutím očima.

Jasně, že jsme v pořádku.

-------------------------

Úderem šesté Ben rozkopne síťované dveře z terasy. Rozeběhne se a po kolenou se sklouzne až do kuchyně, kde se zarazí o odpadkový koš.

„Dobrá jízda, dědo.“ Anežka se pochvalně zachechtá a jde si to zkusit taky.

Ben si opráší kolena a kývne na mě. „Jdeme.“

------------------------

A protože jsme všichni v naprostém duševním pořádku, vydám se já a Ben, beze slova, bok po boku, do hlubin lesa. Já nevím, kam jdu, co mě čeká, a co se po mně chce. Ale Ben to evidentně ví, protože si celou cestu píská a občas chce se mnou soutěžit, kdo dál doskáče po jedné noze.

Vede mě mezi stromy, kde nevede žádná vyšlapaná cesta a správnost směru si ověřuje občasným pohledem do korun stromů.

Říkám si, co už…zažila jsem horší věci.

Uděláme si krátkou zastávku u potůčku. Nahnu se nad ledovou vodu, ostrými bodlinkami si opláchnu obličej a navlhčím krk.

Ben naplní čutoru a ze sáčku za pasem vyndá pár sušených bylin. Mezi prsty je rozdrtí do vody a řádně promíchá.

Napije se a čutoru mi podá ke rtům.

Mám neodbytný pocit deja-vu.

„Bene, jestli mě chceš zase zfetovat, jako když se narodila Anežka, tak na to ti už neskočím.“ Prudce čutoru odstrčím.

„Nee…to není fet. To jsou jen uvolňující bylinky.“ Zavrtí hlavou Ben a já sáhnu po čutoře.

Pořádně se napiji.

Tak snad uvidím i jednorožce. Zachechtám se. A je to tady.

Zuji si tenisky a bosé nohy zabořím do mechu. Vykročíme.

Zpívám si „Jsem duhová víla.“ a učím Bena zazpívat hlasem Rezka „A co jsem já?“

Hlasitě zpívám: „Jsem růžově bílá...“ a Ben zavyje: „A voníš po heřmánku.“ Oba se zachechtáme, i když Ben neví, co je heřmánek a ř mu také moc nejde.

Noříme se stále hlouběji do útrob lesa. Les je hustý a také se začíná pomalu stmívat.

Ben nás vede jistým krokem, říkám si, že tahle cesta snad nikdy neskončí.

Před námi se náhle objeví shluk zvláštních mohutných stromů. Je jich dvanáct a rostou v dokonalém kruhu, jako by je tam někdo záměrně nasázel. Kmeny jsou světle šedé, kůra je hladká a má tvar placatých, do sebe navzájem zakleslých oválků. Koruny se bohatě vzpínají k nebi, jsou košaté a plné stříbřitě šedých listů ve tvaru pěticípé hvězdy. Ještě nikdy jsem takové stromy neviděla.

„To jsou Ahomee.“ Řekne čerokézsky Ben a stiskne mi ruku.

Strážci.

Zamíříme mezi stromy.

U každého stromu je v zemi pevně usazen oválný šedý kámen, nahoře má dohladka vyhlazenou prohlubeň.

U jednoho se zastavím a lehce po prohlubni přejedu prsty. Strom nade mnou tiše zaševelí a koruna se zahýbe. Uslyším zřetelné „Aaaaachchchch.“

Rychle prsty ucuknu a podívám se kolem sebe.

Je naprosté ticho.

Všimnu si, že jeden ze stromů má dvakrát tak široký kmen než ostatní. Ben zamíří právě k němu.

Poklekne na levé koleno, které umístí do prohlubně v kameni. Sedí tam jak ulité.

Pochopím, že prohlubně vyhladili tisíce kolen indiánských předků a dávno mrtvých generací.

Ben přiloží obě dlaně na strom a pevně stiskne víčka. Slyším, jak se koruny stromů rozkývají a jejich kmeny se zalesknou, jako by jimi projel elektrický výboj. Listy hlasitě zaševelí.

Ben začne tichounce zpívat. Naskočí mi husí kůže. Je to tklivá melodie o dávných dobách, spojení s lesem, s zvěří, o poutech a zodpovědnosti, o nebi a hvězdách, o zrození a smrti.

Kruhový prostor mezi stromy se začne od země naplňovat stříbřitou mlhou. Táhne se v hedvábných cárech a hebce se mi ovíjí kolem nohou. Drží se těsně nad zemí.

Nohy mi začnou jiskřivě probleskovat, vypadají jako pokryté diamanty. Skloním se a dotknu se mlhy. Leží mi na dlani jako chomáček vaty a stříbřitě září, pak mi vyklouzne z dlaně a připojí se k ostatním cárům. Vydechnu. Připadám si, jako bych stála na nebeském obláčku a plula po obloze.

Ben náhle přestane zpívat a vstane. Ticho kolem nás je ohlušující.

Rozhlédnu se kolem sebe a uvidím dvanáct mlhavých postav, stojících před každým stromem.

Dívají se přímo na mě. Vidím dvanáct velice starých mužů, s dlouhými bílými vlasy, oblečených v tradičním indiánském oděvu. Každý má na hlavě vysokou čelenku z orlích per, slavnostní náhrdelník a bohatě vyšívanou halenu. Stojí nehybně před svým stromem, s hlavou hrdě vztyčenou, výraz jejich tváří je vážný, přesto ne nepřátelský. Všimnu si, že každý z nich něco svírá v ruce.

Začnu pomalu chápat, že každý muž má svůj význam.

Muž přímo naproti mně má na ruce orla. Orel je mohutný, má bílou hlavu a lesklé černé peří s bělavými odlesky na špičkách. Dívá se na mě moudře a hrdě. Orel je čerokézský symbol svobody, hrdosti a nadhledu.

Muž po jeho levici má rozevřenou dlaň a na ní se komíhá stříbřitá koule, která neustále mění tvar a velikost. Tryskají z ní chomáčky stříbrných nití, které se pohybují prudce a do všech směrů. Je to vítr, symbol změny a nesvázanosti indiánské duše.

Další muž drží na rukou batole. Je to chlapec, baculatý, zdravý, s bystrým pohledem. Je to symbol nikdy nekončícího koloběhu – života, nové krve, naděje a budoucnosti.

Čtvrtý muž má dlaně semknuté k sobě. Uprostřed dlaní mu tryská silný pramen vody. Je to symbol čistoty, přežití, životodárné tekutiny, která vyčistí rány a zchladí horké hlavy.

Další muž drží v ruce nůž. Je široký, dlouhý a střenku má vykládanou parožím. Ostří je pokryté krví, kapičky stékají až do jeho dlaně, pokrývají jeho ruku a skapávají na zem. Je to symbol lovu, života vykoupeného krví, která musí být prolita, aby indiáni přežili.

Šestý muž drží v ruce kus krvavého masa. Když se podívám pořádně a bez odporu, všimnu si, že je to lidské srdce. Mohutně tepe v pravidelném rytmu. Je to srdce, které musí indián v boji vyříznout svému protivníkovi, aby do něho přešla jeho energie, vlastnosti a síla. Jen tak bude neporazitelný. Je to symbol boje, odvahy a smyslu pro čest.

Sedmý muž drží v rukou obrovskou kytici květin a rostlin. Hraje všemi barvami, od fialové, rudé, zelené a žluté, až k hnědé barvě uschlých rostlin. Kytice je symbolem krásy a úcty ke všemu živému, k darům země, které podléhají koloběhu života jako my, od plnosti a krásy až ke zmaru a rozkladu.

Osmý muž má dlaně blízko u sebe, obtočené zlatavými paprsky jiskřivých stuh. Může dlaně vzdálit daleko od sebe, jak chce, zlatavé stuhy se napínají a prodlužují podle potřeby. Nejprve mi nedochází význam tohoto symbolu, ale náhle pochopím. Je to symbol pout, rodinných pout, toho neviditelného, a přesto tak silného a pevného svázání rodinných vztahů. Vztah matky a dítěte, otce a dědy, všichni jsme neviditelně připoutáni ke své rodině.

Další muž svírá v dlaních kámen a na něm sedí barevný motýl. Motýl se pevně drží kamene, křídla mu barevně plápolají, je svobodný a přesto neodletí. Zírám na motýla a snažím se pochopit význam tohoto symbolu. Podívám se muži do tváře. Muž ke mně obrátí oči a já ucítím jeho láskyplný pohled. Uprostřed hrudníku se mi rozlije nádherné hřejivé teplo a moje nitro se naplní láskou, mohutnou a silnou, až se chci rozplakat. Ano, je to láska. Motýl přikovaný ke kameni. Něco tak prchlivého, nepochopitelného, pomíjivého, a přesto tak pevného, bez čeho nikdy nejsme úplní. Kámen je symbol stálosti, věrnosti a motýl symbolem lechtavých křídel v břiše, něčeho tak nádherného, čeho se nikdy nechceme vzdát. A přesto někdy uletí.

Desátý muž v rukou drží chomáček mlhy. Musím přijít blíž, abych si to něco beztvarého pořádně prohlédla. Chomáček mlhy mění tvar, rozpíná se a smršťuje a uprostřed něho tryskají na povrch zlaté jiskřičky. Nakloním se a nakouknu do mlhavého tvaru. Uvidím zlatavé plameny, zvídavé a nedočkavé, plné energie. Natáhnu ruku a sáhnu do chomáčku. Nespálím se, naopak do mě přejde obrovský závan energie, doplnění sil, náhle vidím, ale spíš cítím zrození všeho živého, cítím nebe i hvězdy, život i smrt v jenom nádechu. Rychle rukou ucuknu. Je to životodárná energie, božský náboj, který naplňuje naše duše. Tak nenápadný chomáček mlhy, ve které je schován celý vesmír a jeho síla.

Muž vedle se ke mně otočí. Kolem krku má obtočeného hada, modrého, se stříbrnými obrazci. Hadí hlavu svírá v ruce, z hadích úst probleskuje rozeklaný jazýček. Pocítím odpor. Muž mě náhle rychle chytí za ruku a oba v dlani svíráme hadí hlavu. Muž mi tiskne prsty a já cítím teplé hadí šupinky a jazyk, který mi prokmitává mezi prsty. Nemůžu se hrůzou nadechnout. Muž se otočí ke stromu a druhou ruku přitlačí ke kůře stromu. Podívá se mi do očí a já vím co mám udělat. Zdvihnu prázdnou ruku a přiložím ji na strom. Kůra je chladná, a přesto cítím příjemné kovové jiskření, jako když jazykem olíznete baterii. Muž pevně stiskne víčka a v obličeji má výraz soustředění. Ucítím v našich sevřených dlaních s hadí hlavičkou prudký závan energie. Rozlije se mi po ruce až k srdci, zapálí mi plamen v krku a vyšlehne až do mozku. Potom se po druhé ruce vrátí zpátky do stromu. Sevřu víčka. Koloběh jiskřící energie začíná zas, znova a znova. Je tak nádherný a nadpozemský až se mění v rozkoš. Cítím neskutečnou sexuální rozkoš, která se mi rozlévá ve vibracích po celém těle, po všech nervech až nakonec v mozku vytryskne nádherným orgasmem. Hlasitě zasténám, celá se rozklepu, prudce se zlomím v pase. Muž pustí moji ruku a stoupne si zpět na své místo. Už vím, čeho je symbolem. Rozkoše, radosti, toho dobrovolného a slastného splynutí muže a ženy, mohutné síly, ze které vzniká nový život.

Ustoupím pět kroků dozadu. Vím, že už tu chybí jen jedna jediná věc. Poslední muž a jeho symbolika.

Smrt.

Otočím se tváří k poslednímu muži. Stojí před největším stromem, před tím, na jehož kámen poklekl Ben. Čekám něco děsivého, co může být symbolem rozkladu a zmaru. Muž však vypadá naprosto mírumilovně, s klidným výrazem se mi dívá do tváře. Dlaně má přiklopené na sobě. Čekám něco děsivého. Něco, co bere život a zář z lidských očí a dech ze rtů. Muž však ke mně pomalým pohybem natáhne ruce. Přistoupím blíž a s nevyhnutelností očekávám odporného brouka s kusadly, sršně, štíra, chlupatého pavouka. Dlaně se začnou rozevírat. Zírám do otvoru v dlaních a úžasem vydechnu. Dlaně se rozevřou a v nich poskakuje ptáček. Malý barevný ptáček. Má veselá očka, duhová křídla a zlatý zobáček. Vesele si prozpěvuje a trylkuje. Melodie se mi zarývá až do morku kostí. Je plná naděje, radosti, touhy. Náhle ptáček zatřepotá křídly a rychle se vznese do korun stromů. Jeho let provází nádherný zpěv. Letí stále výš a výš, až někam k nebesům. Je svobodný a šťastný. A já najednou pochopím. Tohle je smrt. Skutečná opravdická smrt. Odlet toho nejkrásnějšího a nejšťastnějšího z nás, tam nahoru, k nebesům. Radostně a s nadějí. Vstříc beze strachu tomu ryzímu, opravdovému. A najednou si vzpomenu. Tohle už jsem zažila, milionkrát, stokrát. Ten opravdový pocit svobody.

Hlasitě se rozpláču.

Ben ke mně přikročí a chytne mě za ruku.

Dívám se na muže, který vypustil ptáčka z dlaní. Pokývá hlavou a usměje se. Potom se otočí a ukáže za sebe. Přistoupíme s Benem ke stromu a já pokleknu levým kolenem  do kamenné prohlubně. Podívám se na strom. Kůra se začne rozostřovat a mihotat, jako bych se na ni dívala před silné sklo.

Přestanu dýchat. Kmen stromu se začne měnit a zářit. Mění se v jiskřivý portál, v ten, který jsem jako dítě vídala před usnutím pod stisknutými víčky. Bezpečně ho poznám. Portál mě láká a vtahuje dovnitř. V jiskřivých tónech náhle spatřím tvář prababičky ZeePee, mojí milované ZeePee, matky Bena. Láskyplně a bezeslova se na mě dívá.

Ben ještě pevněji stiskne moji ruku a já pochopím. Ben je můj průvodce, můj strážce. Je u všech výrazných momentů mého života. ZeePee se mi dívá do očí a ukazuje mi různé ukázky z mých předchozích životů. Ben je tam vždycky, chrání mě a stráží, v různých podobách mě provází. ZeePee je tam také, jednou jako moje dcera, pak jako moje matka. Tammy, můj milovaný Tammy, moje srdce, moje láska, je někdy můj syn, někdy můj muž, někdy můj otec. Prožitky se míhají v rychlém sledu.

ZeePee mi ukazuje moje dětství. Portál, který mi měl otevřít oči a ukázat moje životy. Ukázat mi moji životní cestu. Ale já se ho tolik bála a zapudila ho.

Moje cesta vždycky vedla sem. Do lesů Severní Karolíny, mezi Čerokéze, mezi můj lid.

Mrknu a nadechnu se, a portál je pryč.

Dvanáct mužů je pryč. Mlha je pryč.

Stojí tu jen dvanáct stromů a Ben. A měsíc, který na nás shlíží korunami stromů.

Ben mi pomůže na nohy a vede mě z lesa ven.

Cítím se klidná, úplná. Držím se ho pevně za ruku, vím, že můžu.

Kruh se uzavřel.