Indiánská příručka manželské hádky - aneb Jablka vždycky šťopkami nahoru!

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a zachovala si svoji českou náturu. A český vzorec, dokonale fungujících manželských hádek.Tak tudy,cesta vážně nevede! Indiánská příručka pro manželskou hádku vás asi nespasí, ale možná jo.

Indiánské ženy se velmi často a rády smějí.

Musím říct, že to působí velice osvěžujícím dojmem, po letech strávených v New Yorku, kde jsem viděla jen strnulé a upjaté tváře vystresovaných, pracujících žen.

Indiánské ženy se smějí, protože jsou šťastné. Netouží po žádném majetku, nevlastní skoro nic a nikam se nehoní.

Já po majetku toužila, chtěla jsem něco vlastnit a honila se jako pitomá. A nutno říct, že jsem se u toho taky hodně nasmála. Nic jiného mi totiž nezbývalo.

Žádný majetek jsem stejně neměla, mimo psa jsem nevlastnila nic, a pitomá jsem byla stejně.

Tammy se do mě zamiloval, protože jsem se smála stejně hlasitě a srdečně, jako indiánské ženy, které se snažil, tak zarputile a marně, vytěsnit ze svého podvědomí. Žil přece v New Yorku, mezi lepšími lidmi.

Jenže krev není voda, a slyšet smích své spokojené, šťastné a veselé ženy, která neprudí, je to největší bohatství na světě.

Že jsem jeho bohatstvím pochopil, když jsem si v jedné z lepších restaurací v New Yorku, kam mě pozval na večeři, aby si obhlédl, jestli se umím vybraně chovat, objednala špagety, nechala je volně viset z pusy, a do každého ucha zastrčila prst. Pak jsem prsty otáčela a špagety vcucávala dovnitř, jako že je natáčím ušima.

Tammy smíchy vyprskl fazolovou polévku na bělostný ubrus a rozzářily se mu oči.

Ne, že bych ho nějak úžasně pobavila, tak dobrá nejsem, ale prostě jen proto, že se v něm rozlil dávno zapomenutý, hřejivý pocit domácí pohody, který tak dobře znal.

Věděl, že mu se mnou bude zkrátka dobře.

To, že se šeredně spletl, pochopil v den, kdy vypukla naše první hádka.

Vybavena skvělou slovní zásobou, zarputilostí, odvahou a pocitem, že se nebojím ani čerta, pustila jsem se do boje, abych poměřila síly.

To zní honosně, ale ve skutečnosti jsem se mu postavila po vzoru své české matky, která pevnou rukou ovládala chod celé rodiny, a nesnesla ani kapku odporu.

Takže jsem řvala.

Tammy, jemný a mírný, který znal pouze indiánský vzorec, já jsem muž a kdo je víc, na mě zíral udiveně.

„Tak takhle by to nešlo, budeš muset ubrat.“ Zasyčel tichým hlasem a přimhouřil oči.

„Ale to se podívejme, pán tady bude rozhodovat, kdo bude ubírat a kdo ne!“ Zaječela jsem a rozhodila rukama.

Tammy se na mě podíval mrazivým pohledem a naklonil hlavu ke straně.

„Dobře, budeme tedy vyjednávat.“ Řekl rozvážně.

„Jo, tak ty bys chtěl vyjednávat, a takhle náhodou přivázat ke stolu bys mě nechtěl? Abych seděla pořád doma, držela hubu a krok!“ Nedala jsem se.

Tammy pokrčil rameny. „Chtěl.“

„Ale to ses spletl! Já, jsem totiž samostatná jednotka, s vlastním rozumem, a nepotřebuji chlapa, který mi bude říkat co mám dělat a co ne, a jak to mám dělat!“

„Dobrá..“ Řekl Tammy a otočil všechna jablka na míse šťopkami nahoru.

To byl totiž důvod naší hádky.

A jablka se rozkutálela po stole, zapadla pod stůl a pod křesla.

„Jsi si jistá, že je chceš opravdu šťopkami nahoru?“

„Vždycky je dávám šťopkami nahoru!“

A tak jsme vlezli pod stůl, posbírali jablka a dali je šťopkami nahoru, aby zase popadala, a my je sebrali, a nakonec je dali šťopkami dolů, aby krásně a pevně zaujala svá místa na míse.

Tammy na mě mrkl.

„Doufám, že se aspoň omluvíš.“

„A to jako za co, že jsi despotický a musí být furt po tvém?“ Nafoukla jsem se a odešla z místnosti.

Na odchodu jsem se ještě obrátila a přes rameno zasyčela. „Máš jediný štěstí, že mám mírnou a milou povahu, jiná, by tě za takové chování určitě zabila!“

A Tammy protočil panenky.

Jediné štěstí totiž bylo, že Tammy má mírnou a milou povahu, jinak by samozřejmě zabil on mě.

A tím se dostáváme k příručce indiánské, manželské hádky.

Vždycky jsem si myslela, že indiánské ženy jsou milé a tiché, a naprosto podrobené vůli svého milujícího muže.

Je pravda, že jsem nikdy neslyšela křik, vzteklé bouchání dveřmi a zvuk rozbíjeného skla, tak jako jsem to často slýchávala v době, kdy moje matka, byla ještě ve formě a otec se pokoušel, marně a zbytečně, nastolit patriarchát v rodině.

U indiánů bylo vždycky ticho a klid.

Říkala jsem si, že to bude určitě tím, že indiánští muži jsou tišší, rozvážní a neřeší blbosti, a jejich ženy jsou moudré a pohybující se ve stínu svého muže.

A pak jsem to pochopila.

Držte se pokynů této příručky, hlavně vy, ženy. Jenom na vás záleží, zda si zachováte duševní klid a zdravý nadhled.

Nad sebou.

Bod č. 1:

Pokud indiánská žena, což jste vy, začne mít pocit, že je doma pouhopouhá služka, celý den uklízí nepořádek po ostatních, nikdo jiný nedělá nic, a ona nemá vůbec žádný čas sama na sebe, udělá toto:

Po ulehnutí na lůžko, kdy mužská ruka zašátrá pod dekou, aby nahmatala oblý bok své milované ženy, indiánská žena, moudrá a mírná, podrážděně nevzdychne a nevyvolá oboustranné rozladění slovy: „Dneska ne, nech toho! Jsem příšerně a k smrti unavená. Až ráno!“

Tahle moudrá žena se blaženě usměje, položí mužskou rukou do svého rozkroku a povolí stehenní svaly.

A pak tichounce vzdychne: „Strašně jsem se na tebe dneska těšila. Měla jsem tolik práce s úklidem domácnosti, praním, vařením a dětmi, až jsem málem padala únavou. Jediné, co mě drželo nad vodou, byl pocit, jak mě večer vezmeš do náruče a já, unavená k smrti, se s tebou krásně pomiluju. Myslím, že kdybych byla víc odpočatá, měla bych mnohem víc síly a mohla se s tebou milovat klidně i celé hodiny. A dokonce víš jak…“ Plaše se usměje a zatřepe řasami. „Tam, kde je to tak úžasně úzké.“

A její muž vyvalí oči a strne překvapením. „Hned ráno napíšu rozpis povinností, pro každé, konkrétní dítě. A přijdu o hodinu dřív, nasekám ti dříví a nanosím vodu! Takhle by to nešlo, máš toho prostě moc!“

A jde to i bez hádky, bez křiku, a bez pocitu frustrace.

Bod č. 2:

Pokud vám váš muž leze na nervy, protože není neustále doma, má svoje aktivity, kamarády a koníčky, kdežto vy, se celý den crcáte s dětmi, starostmi a povinnostmi, indiánská žena udělá toto:

Po dobré večeři, nalije svému muži sklenici piva a plaše se usměje.

„Jsem šťastná, že nejsi pecivál a nesedíš celý den doma, před televizí a nedrbeš se ovladačem v rozkroku. Máš svoje koníčky, dělají tě spokojeným a já jsem na tebe pyšná. Například Donna, víš která, ta, co má čtyři děti a její muž Harvey jezdí náklaďákem. Tuhle mi vyprávěla, že on je celé dny pryč. Všechna péče o děti a domácnost je jenom na ní. Harvey jde z práce na basket, a pak s chlapy na pivo a šipky. A tak si našla milence. Víš koho, toho cvičitele pilátes, toho svalnatého, s dlouhými vlasy a naditým rozkrokem v legínách. Jezdí za ní dopoledne a náramně si užívají. Dokonce v jejich manželské posteli, na Harvyho půlce a jeho polštáři. A nakonec si prý otře rozkrok jeho pyžamem. Má prý pak úžasný pocit zadostiučinění.“

Indiánský muž zpozorní a zadívá se na manželské lůžko a svůj polštář.

Dneska si určitě, vezme čisté pyžamo.

A měl by být víc doma, kdoví, jestli si ten cvičitel pilátes, nedělá zálusk i na jeho Elsu.

Bod č. 3:

Pokud indiánská žena začne žárlit, a zažívá každodenní neutuchající pocit drásavosti na své hrudi, nezaváhá ani minutu.

Připraví skvělou večeři, sundá svému muži ze svetru dlouhý blonďatý vlas, určitě ne její, a řekne:

„Slyšel jsi, co se stalo ve městě? Jedna žena zjistila, že je jí muž nevěrný. A rozhodla se to vyřešit radikálně a jednou provždy. Každý den mu po kapkách, tajně trávila večeři, až z něho byla téměř troska. Měl trvale průjem, a ztrácel chuť k jídlu. Šíleně zhubl, klepal se a byl slabý. Ale nejhorší bylo, že úplně naprosto, ztratil erekci a chuť na sex. Poslední kapkou bylo, když se podělal přímo v kuchyni, na židli. Přestal mu úplně fungovat svěrač. Prý v práci vyprávěl, že všechno jídlo chutnalo tak nějak hořce. Každopádně na ženský, už neměl vůbec zálusk. Byl šťastný, že o něj vůbec stojí ta jeho, když takhle dopadl.“

Muž přestane žvýkat a podezřívavě se zadívá do talíře.

„Dneska mi to přijde taky trošku nahořklý, nemáš ten dojem?“ Řekne indiánská žena, lehounce se usměje a sklopí oči do talíře.

Bod č. 4:

Pokud je váš indiánský muž vzteklý, podrážděný, zahořklý a neustále po vás a po dětech řve, vy, se jako správná indiánská žena, nenecháte vyvést z míry.

„Dneska jsem četla zajímavý článek. Podle dlouhodobého průzkumu, umírají muži o 8 let dříve než ženy, a většina z nich se nedožije ani šedesátky. Je to prý tím, že jsou podráždění, rozčilují se a neumějí zachovat klid. Prostě řeší blbosti a neváží si spokojeného, klidného života, po boku milující ženy. Umírají tak děsně brzy. A jejich ženy, je v průměru přežijí i o 20 let. Užívají si života a naspořených peněz, které jim zbyly po jejich muži. A některé se i znovu vdají, a peněz si užívají společně.“

Její muž suše polkne, představí si svoje těžce vydělané peníze, které se rozhazují po jeho smrti, s jiným chlapem.

Začne se o sebe lépe starat, přestane se rozčilovat a řešit blbosti. To by se jí tak líbilo, aby natáhl brka! Zdravej bude!

Bod č. 5:

Peníze:

Bohužel, peníze jsou bodem sváru ve všech, i těch jinak zcela dokonalých manželstvích.

Moje matka držela kasu pevnou rukou, otec pyšně přinesl sáček s výplatou a hrdě ho položil na stůl, přímo před ni.

Matka spokojeně zapředla a rychle přepočítala bankovky. „Se mi zdá, že tě ten tvůj šéf dost obírá. Nedal ti už slušný prémie celé měsíce.“

Otec pokrčí rameny a zabručí.

Matka odpočítá malou částku a podá ji otci. „To máš na pivo, a karty nehraj! Víš, že na to vždycky přijdu!“

Otec si bankovky zastrčí do kapsy a chystá se k odchodu.

„No, noooo, přeraž se, už abys byl rychle za kumpánama, v hospodě.“ Pronese matka.

Otec se otočí a ironicky řekne: „Jdu do železářství. Chtěla jsi přece přidělat tu skříňku a nemám hmoždinky.“

„Do vosmi ať jsi doma!“ zavolá za ním matka.

Nutno říct, že do železářství nikdy nedošel.

Indiánské ženy mají také problém, říkat si o peníze svému pracujícímu muži, který se tváří, jako by každý dolar musel porodit konečníkem, vysokými kleštěmi, a za příšerných bolestí, téměř na pokraji smrti.

Indiánská žena, když si chce pořídit nějaký ten pěkný kousek oděvu, s čímž její muž samozřejmě vůbec nesouhlasí, má přece pěkné, dvoje domácí šaty, a do lesa jí stačí tepláky a gumáky, neztrácí hlavu.

Zasměje se a řekne:

„Včera tu byl tvůj bratranec Bill. Říkal, že jsem furt pěkná, akorát, že málo dbáš na to, abych hezky vypadala, a nekoupíš mi vůbec nic na sebe. Prý řekne chlapům v práci, jaká jsi držgrešle. Úplně by se styděl, mít doma ženskou, co není pěkně oblečená. Žena, je mužova vizitka. Prý vypadám, jako úplná chudinka. A to prý ti chlapi, celý život záviděli, že máš nejhezčí ženskou z rezervace.“

Její muž si představí, jako ho chlapi pomlouvají a posmívají se mu.

„Na, tady máš peníze a dojeď si teď hned pro ty šaty. Sonnymu se nebude nikdo posmívat, že se nepostará o svoji ženu. Je to pořád nejhezčí ženská z rezervace! A kup si rovnou dvoje. Ty nejsi žádná chudinka!“

A indiánská žena si za ty peníze koupí šaty rovnou troje, protože je šetrná.

No, a tady vidíte, co je základem mírumilovné, manželské hádky.

Hádku vůbec nevyvolat.

Howgh.