Fanoušek 7 měsíců

Samozřejmě tím nemyslím oddaného fanouška fotbalového klubu. Myslím tím chlapečka, desítky let pohřbeného ve stínu lípy. Bojíte se rádi? Já děsně ráda.

Taky se rádi bojíte? Já moc ráda. Myslím tím, za bílého dne, nejlépe v létě, na gauči, v zajetí démonů televizní obrazovky. Za tmy je to už podstatně horší. Nedávno jsem přepínala programy, a zahlédla majora Zemana, jak se právě spouští do studny, za odevzdaného pohledu buličích očí mladého Brůny.

Příšerně mě to vyděsilo. Vzpomněla jsem si na bratrance, který bral často do ruky klacek, předklonil se, rozkýval ruce a šeptal: „Otec byl ten den neklidný.“ Myslím si, že díl Studna opravdu silně poznamenal moje dětství a byl součástí děsivých nočních můr.

Na druhou stranu jsem asi dost odolná, protože už mě máloco donutí v úleku zamrkat víčky. Zásluhu na tom mají moji bratranci, sestřenice, tety a také můj syn. Tímto jim chci poděkovat, že mě strašili tak dlouho, až mě naplnili stoickým klidem, s nádechem nenormálnosti.

Můj syn, který byl odmalička svědkem všech nadpřirozených historek, popisů hororových knížek a filmů, vyprávěných mými ústy, si bohužel odolnost nevypěstoval, naopak, děsně se bojí. Nedivím se. On totiž dobře ví, že všechny mé historky jsou pravda pravdoucí.

I když je fakt, že párkrát mě na svědomí měl. Třeba jako tenkrát.

To měl zrovna období neskutečného makání na svém těle, respektive na svém břišním svalstvu. Do jeho pokoje vedou bílé plné dveře, které jsou bez prahu a mezi dveřmi a podlahou je 2cm mezera. Chlapec ulehl ve svém pokoji na záda na zem, prostrčil prsty mezerou pod zavřenými dveřmi a zapřel se, aby mu cvičení lépe šlo. Z druhé stany to však vypadalo úplně jinak. Tak si to představte, procházíte kuchyní a na jeho dveřích zaregistrujete pohybující se prstíky, vyčuhující z podlahy, pevně objímající hranu dveří. Znalá všech démonů a neklidných duší, nadskočila jsem příšerně a rozrazila dveře, za jeho neskutečného řevu.

Také, když myji nádobí a mám ruce ponořené ve dřezu, připlíží se ke mně po špičkách zezadu a do ucha mi zašeptá: „Ahoj.“

Divím se, že jsem ho ještě nezabila.

Na druhou stranu má před kamarády výhodu, že jeho matka není labilní. Možná, že kecá, říká si. Jenže mně se všechny strašidelné historky staly, a já bych si opravdu moc přála, aby to nebyla pravda.

Proto vám chci vyprávět o Fanouškovi.

Nemyslím tím fanouška Baníku, který je zcela jistě také velmi zajímavý. Fanoušek je jméno.

Ale musím začít od začátku.

K prababičce jsme všechny děti jezdili rádi. Představte si klasickou línou vesnici, zámek, řeku, vápencové skály a jeskyně. A také hřbitov na konci vesnice, za kterým se rozevírají nekonečná pole a lesy.

Hřbitov byl po skalách naše nejoblíbenější místo. Měl vysokou železnou branku z ozdobných tyčí, která neskutečně vrzala, a byl obehnaný vysokou kamennou zdí. Místo posledního odpočinku se táhlo do mírného svahu a jeho horní části dominovala obrovská lípa. V létě tam byl příjemný chládek a pumpa s konvemi, nabízela množství nikdy nekončících polévacích hrátek.

Hroby jsme znaly všechny. Obdivovali jsme ty nejstarší, se soškami holoubátek, zaklesnutými do sebe krčky, a panenky Marie s očima, tklivě obrácenýma k nebi. Také jsem si rádi četli jména na náhrobcích a ti, co uměli číst už dobře, deklamovali s vážnou tváří zlatě vytesané verše.

Jenže, hlavně jsme tam chodili za Fanouškem. Byl to malý hrobeček ve stínu lípy, hned první v řadě. Měl malý náhrobek a žulovou desku, o kterou se nikdo nestaral. Vždycky byl zanedbaný a špinavý.

Na náhrobku bylo vytesáno: Fanoušek 7 měsíců.

 A pod tím nápis: „Byls s námi jen chvíli, chlapečku náš milý.“

Vpravo byl zalitý oválný porcelánový talířek s černobílou fotografií buclatého chlapce. Seděl nahý, měl šibalsky přivřená víčka a smějící se tvářičku.

K hrobu jsem měla vždycky vřelý vztah. Nebylo to jen proto, že mě teta jako miminko na jeho hrobu mnohokrát přebalovala a děsila se toho, že jí uvidí hrobnice a bude to žalovat mámě, což se také stalo. Moje matka utrpěla hluboký šok, protože to zcela jistě znamenalo, že si mě mrtví vezmou k sobě.

No nevzali, ale zato Fanoušek se vryl hluboce do mého srdce.

Jeho hrobeček jsme každé prázdniny s láskou opatrovali. Smetli jsme z něho listy a větvičky, konví s vodou jsme opláchli žulovou desku a zašmudlanými prstíky umyli fotku.

Jako děti jsme cítili, že chlapeček nikomu nepatří a je tam sám.

Občas jsme ukradli nějakou zapálenou svíčku, nebo věneček z okolního hrobu a ozdobili Fanouškův holobyt. Pamatuji si, že jsme se jednou chtěli podívat, jestli tam Fanoušek opravdu je. Bratranci společnými silami nadzdvihli žulovou desku a kousek ji odsunuli. Když všichni nahlédli do temné mezery se závanem zmaru, přišla konečně řada i na mě. Nahnula jsem se k mezeře a snažila se zahlédnout sedícího chlapce. Bohužel mě bratranci polechtali suchou větvičkou na krku, která dostatečně evokovala kostnaté prsty rozpadajících se mrtvol, takže jsem vyskočila a začala je mlátit a honit. Pak jsem s řevem naštvaně odešla domu a Františka nikdy neviděla.

Další prázdniny mě rodiče přivezli k babičce jako první. Bratranci měli dorazit až za pár dní, což znamenalo nebetyčnou nudu. Jenže. Jednoho rána jsme s babičkou seděly na zídce u branky a čekaly na pošťačku. Babička už špatně mohla na nohy, a ráda si poklábosila s babkami, kterým cesta do krámu a z krámu, se všemi zastávkami, trvala i několik hodin. Pak se většinou vyděsily s úderem zámeckých hodin, a se slovy, že musí dělat dědkům oběd, se najednou bez belhání, rozprchly po ulici.

Ten den ale bylo všechno jinak. Ulicí se dovádivě nesl klapot koňských kopyt. S úžasem jsem se dívala na dva lesklé černé koně, s nádhernými černými chocholy na hlavách, slavnostně táhnoucími černý kočár kolem naší branky.

Na kočáru byla nazdobená rakev, s věnci a kyticemi.

Za kočárem se táhlo procesí lidí ve slavnostních šatech a se svěšenými hlavami, důstojně kráčeli směrem k hřbitovu.

Koně hrdě nakračovali, chocholy se jim třásly a vše vypadalo nadpozemsky neskutečně.

Babička mi řekla, že je to pohřeb.

„Babi, prosím, můžu jít s nimi, já ještě nikdy pohřeb neviděla.“ Zaškemrala jsem.

Babička se podívala dobráckýma očima na moje zasviněný tričko, na kterém jsem ještě před chvílí nosila kuřátka, a na moje trenky zařízlé do zadku.

„Tak běž.“ Řekla a já se zařadila jako poslední člen pelotonu.

Svěsila jsem hlavu jako ostatní a pomalým krokem jsme došli k hřbitovním vratům.

Čtyři statní muži v černém sundali rakev z kočáru a nesli ji do druhé uličky vpravo. Zírala jsem na čerstvou hromadu hlíny, kterou jsem ještě nikdy předtím na hřbitově neviděla. Rozptýlili jsme se po okolních uličkách, krásně oblečený farář pronesl klidným hlasem slova o boží lásce a životu věčném. Pak na lanech rakev spustili do hrobu. Lidé po jednom přistupovali k díře, nabírali si hlínu do prstů a házeli ji na rakev. Trpělivě jsem čekala, až na mě přijde řada.

Mezitím jsem se dívala směrem k Fanouškovi. Ještě jsem za ním letos nebyla.

Můj pohled upoutala černá postava v ženských šatech, stojící přímo u Fanouškova hrobu. Nikdy jsem u něho nikoho neviděla, tak mě to překvapilo.

Konečně na mě přišla řada, nabrala jsem hromádku hlíny do dlaně a důstojně ji hodila do hrobu, kde dutě klepla o dřevěné víko rakve. Bylo po všem.

Rozběhla jsem se k Fanouškovi. Prsty jsem ometla žulovou desku, došla pro konev a spláchla roční prach, pokrývající špínou chlapečkův domov. Namočila jsem si prsty do vody a důkladně ošmrdlala vybledlou fotografii. Rozhlédla jsem se po okolí a u zdi zahlédla modré zvonečky a žluté kvítky. Natrhala jsem je a ovázala je placatou trávou do barevné kytice, kterou jsem umístila těsně pod náhrobek. Akorát jsem pokukovala po okolních hrobech, kde bych ukradla nějakou svíčku, když jsem si všimla, že těsně vedle mě stojí nějaká žena.

Měla černé šaty, černý klobouk a přes ruku černou kabelku se zlatým zapínáním na dvě kuličky proti sobě. Také jsem si všimla silných punčoch a hranatých bot.

Nervózně jsem se usmála. Snad si nevšimla, že jsem se právě chystala krást.

Jenže žena se dívala přímo na náhrobek a ústa se jí pohybovala v tiché modlitbě.

Stále jsem klečela na hraně hrobu a po ženě jsem zespodu pokukovala. Zřejmě nějaká paní z pohřbu.

Možná Fanouška zná.

Upravila jsem květiny a prsty setřela pramínky špíny kapající z oválné fotky.

Žena se na mě podívala, byla velmi stará. Tvář jí brázdily stovky hlubokých rýh a světlounce modré oči měla hluboko zapuštěné do vyhublé tváře. Pak se na mě usmála a pokývala několikrát hlavou.

Začala hrát muzika. U hřbitovních vrat stáli muzikanti a hráli tklivou melodii, na cestu zpátky. Když jsem se podívala zpět na ženu, už tam nebyla. Asi odešla.

Běžela jsem ulicí domů. V kuchyni seděl u stolu pan Hora, prázdný rukáv od chybějící ruky měl zastrčený do kapsy u saka, a babička právě horkou vodou zalévala čerstvě namletou kávu.

„Chceš taky slabý?“ houkla na mě a já horlivě přikývla. Jsem už velká holka, bylo mi 8.

Dostala jsem hrníček s podšálkem, naplněný špinavou vodou, vonící po kávě.

Dala jsem si do něho tři kostky cukru.

„Kde jsi byla?“ zeptal se mě pan Hora a z druhé kapsy saka vytáhl nádherné jablko. Vyleštil ho o béžové kalhoty a podal mi ho.

„Na pohřbu.“ Řekla jsem a zakousla se do jablka.

„No jo, vlastně umřela paní Kameníčková.“ Pokýval hlavou.

„Nesměla tam chybět.“ Babička sjela pohledem moje umouněné nohy a obrátila oči v sloup.

„Jaký to měla?“

„Krásný. Nic krásnějšího jsem ještě neviděla.“ Řekla jsem důležitě a našpulila pusu.

„Žila od války v Americe, sem se vrátila umřít, má tady ještě nějaký praneteře.“  Pronesl pan Hora a usrkl si kávy.

Vykulila jsem oči. „V Americe? A proč se sem vracela?“

„Chtěla být pohřbená tady, u svých. Pocházela odsud, měla těžkej život.“

„A to neměla žádný děti? Nebo muže?“ vyptávala jsem se a okem jsem zahlédla slepici, přikrčenou pod židlí.

Pan Hora zavrtěl hlavou. „Neměla, všichni mrtvý. Měla snad jedno, ale to umřelo už dávno. Bylo jí 97 let, přijela zpátky, večer si lehla, usnula a ráno už se neprobudila“.

„Krásný.“ Řekla babička a kousla do bábovky.

„Tak to ani neví, že umřela.“ Zamyslela jsem se a vystřelila na podlahu zrníčko z jablka.

Slepice se po něm hned vrhla.

„Mrcho jedna, co tady děláš, já tě nakopnu!“ zakřičela babička a slepice s křikem vyběhla ven otevřenými dveřmi.

---------------------------------

Za pár dní přijeli bratranci. Vyprávěla jsem jim o pohřbu, a tak jsem se vydali na hřbitov, podívat se na nový hrob. Hlína byla stále čerstvě navršená, pokladená věnci s umělými květy.

Na náhrobku přibylo zlatem vyvedené jméno: Jarmila Kameníčková, nar.1885. Vedle jména byla ve zlatém rámečku zalitá fotografie.

Bezpečně jsem z ní poznala, tu paní od Fanouškova hrobu.

Nevím, jestli byl Fanoušek její mrtvý syn. Možná ano, možná ne.

Možná se s ním byla rozloučit.

Každopádně mi bratranci řekli, že jsem kráva a sešlehali mi holé nohy kopřivami.

Museli pak stát v kuchyni na hanbě, každý v jiném rohu a opakovat, že kráva je užitečné domácí zvíře.

Babička byla důsledná a já nejmladší.