Ebenová láska - aneb Tetování je magie!

Vdala jsem se za Tammyho, indiána z kmene Čerokí, a vyprávím vám příběhy o tom, jak se mísí i nemísí naše kultury. Ptáte se mě, co se stalo s Tammyho matkou, která odešla od indiánů a nežije indiánským způsobem. Tak tady je.

Láska je zvláštní věc. Není a najednou je, a někdy je, a najednou není.

Často se mě ptáte, co je s Tammyho matkou, Sunny, která odešla od indiánů a nežije indiánským způsobem.

Tammy nechce, abych o tom psala. Prý je to hodně bolestivé, jak pro něho, tak hlavně pro Bena, jeho otce. Jenže Ben neumí česky a já příběh napíšu tak, aby to nebolelo. Snad se mi to povede.

Tammyho matka byla samozřejmě Čerokézka. Vdaná za mého tchána, Bena, už byla dvanáct let a měli spolu děti. Tammyho a jeho starší sestru, která tragicky zemřela pádem ze stromu, ještě jako dítě.

Indiáni se rychle vyrovnávají s ranami osudu a možná je to právě tím, že žijí víc pospolu. Uprostřed veliké rodiny, se prostě věci tak nějak, zvládají líp.

Sunny se přesto ráda a sama, toulala po lese. Naslouchala stromům a zvířatům, a smutnila po své mrtvé dceři.

A jak už to bývá, když vám Manitou něco sebere, taky vám něco dá.

A tak Sunny jednoho dne potkala Eliho.

Eli, byl jeden ze správců Národního parku Great Smoky Mountains, kde měl na starosti novorozenecké oddělení.

To zní honosně, ale Eli se prostě staral o zvířecí prcky, kteří přišli o rodiče, a nemohli se ještě postarat sami o sebe. 

Eli právě nesl v batohu dvě malá, zubožená, liščí mláďátka. Jejich matku, mrtvou a ožranou jinými zvířaty, našel v nastražených železech.

A pak spatřil mladou, dlouhovlasou indiánku, která sbírala plody nízkého keře a vydal se k ní.

Dali se do řeči. Ukázal jí liščata, hubená a třesoucí se, a když si je láskyplně přitiskl ke krku, kde mu sála ušní lalůčky, rozplakal se. Snad přežijí.

Vyprávěl jí, jak se všemi těmi prcky, na jejich správcovské základně spí.

Piplá je a tiskne k sobě, krmí je po třech hodinách, pusinkuje a hladí. Spí s nimi na slámě, s medvíďaty, liščaty a vlčaty. Mláďata mu leží na hlavě a na krku, v podpaží a na hrudníku.

Dává jim léky, sleduje jejich zdravotní stav a pomaluje je připravuje k samostatnosti, aby až povyrostou, mohli zpátky do přírody.

Malá ptáčátka jsou v kleci, kde mají bezpečí. A když ho vidí přijít a vstoupit do voliéry, vesele mu přiletí na ruku a čekají na potravu. Sedají mu na hlavu, na ramena, a na ruce, připadá si skoro jako ptačí král.

Nikdy nedovolí, aby zemřeli. Vždyť jim dělá matku. A z hloubi celé své duše, nenávidí pytláky, kteří zabíjejí zvířata. Kdyby mohl, zastřelil by je na místě. Všechny.

Sunny toho muže poslouchala dobře.

Cítila, že má obrovské srdce, a že by pro zvířata a les, udělal úplně všechno.

Eli ji pozval na základnu. Ať se přijde podívat, jak se starají o zvířata.

A Sunny přišla. Prohlédla si vyhřívané líhně, kde se zotavovala mláďátka.

Dívala se, jak Eliho milují a dávají mu to všemožným způsobem najevo. Viděla, jak Eli pláče, když vypouští už vypiplaná mláďata do nového života, do hor a do lesa.

Eli byl jemný a něžný, a přitom tak úžasně silný a odolný.

Zvířatům a přírodě podřídil celý svůj život, a jinak nepotřeboval už vůbec nic. Cítil, že tohle je jeho poslání, které ho naplňuje.

Sunny se do Eliho zamilovala.

Chodila ke správcům parku dost často. Pomáhala jim se zvířaty, s úklidem a krmením. Práce jí dávala, alespoň na chvíli, zapomenout na bolest, kterou cítila ve svém srdci.

Cítila, že konečně zase žije.

A pak jednoho dne, z lesa přinesli zraněné medvídě, které mělo packu rozsekanou až na kost od želez, a křičelo bolestí tak hlasitě a žalostně, až se Sunny rozplakala zrovna tak nahlas.

Eli byl veterinář a když píchal mláděti uspávací injekci, horké slzy mu stékaly po tváři a on je drtil mezi rty. Musí ho operovat, a to hned, jinak zemře.

A Sunny mu šla pomoct, každá ruka byla dobrá.

Dívala se na Eliho, jak operuje a vrací medvídkovi život, který z něho pomalu, ale jistě, odcházel.

Když bylo po všem, a vyšli ven z budovy na čerstvý vzduch, který voněl borovicemi, a eukalyptem, který se nesl lesem, Sunny chytila Eliho za ruku, a pevně ji stiskla.

A pak se z prožitého napětí hlasitě rozplakala.

Eli ji chytil do náruče a přitiskl k sobě. „On to přežije, neboj, já nikdy nedovolím, aby zemřel.“

A Sunny k němu obrátila oči a cítila, že je to tak úžasný člověk, jakého ještě nikdy nepotkala.

Eli se jí podíval do očí, a přitiskl své horké rty na ty její.

Sunny se mu vytrhla, a běžela jako o život lesem, zpátky do rezervace, ke svojí rodině.

A její tetování na ruce, složitý ornament, se zářícím zeleným kamenem, který ji vytetoval jako ochranu před světem, její muž, Ben, ji začalo svědivě pálit.

--------------------------------------

Zapomněla jsem vám říct jednu důležitou informaci.

Dnes už tak zásadní není, ale tehdy byla. A to dost.

Eli, byl nádherný, vysoký, ebenově černý muž.

Sunny se rozhodla, že už ke správcům parku nikdy nepůjde.

V rezervaci má svoji rodinu, svého muže a syna. Ví, že její vztah s Elim, nemá vůbec žádnou šanci. Musí se vzpamatovat.

Za několik dní šla do lesa, natrhat lesní plody. Ví o místečku, kde rostou maliny tak veliké, jako mužský palec. A pak zaslechla tiché, bolestné volání.

Ozývalo se z hloubi lesa, a Sunny děsem poskočilo srdce. Pečlivě se rozhlédla kolem sebe a zaposlouchala se. Neslyšela už nic.

Její tetování na ruce, zelený kámen, začal horečnatě pulsovat a pálit. Sunny věděla dobře, co to znamená. Nebezpečí.

A pak to volání zaslechla znovu.

Už nezaváhala, odhodila košík a vydala se za zvukem, který stále zesiloval. Našlapovala lehce a opatrně, a pečlivě se rozhlížela kolem sebe.

Její otec, výtečný stopař, ji vyučil dobře.

Bolestivý křik se ozýval z jámy, která byla umně vykopaná mezi keři, a zpola zakrytá větvemi. Kousek od jejího okraje ležela na zemi vysílačka a tiše šuměla.

Sunny si klekla na okraj díry a naklonila se, aby viděla dovnitř.  A hlasitě vykřikla.

Na dně jámy, v železech a na ostrých kolících, ležel Eli. Obě nohy měl do krve rozdrásané a rozbité, z díry na boku mu vytékal pramínek ostře červené krve.

„Eli?“ Zakřičela Sunny a začala plakat.

„Díky Bohu! Sunny, dostali mě, hajzlové!“  Eli se snažil zastavit krvácení z rány na boku.

„Musíš rychle utíkat do parku, pro pomoc. Je to vážné.“ Zašeptal a díval se nahoru, za světlem.

Jeho světlo, Sunny, zakřičela dolů: „Vydrž Eli, já tě nenechám umřít. Nikdy!“

A Eli otočil oči nahoru, a zašeptal: „Víš, že tě miluju, Sunny, víš to, že jo?“ A rozplakal se.

Sunny mohutně zakývala hlavou.

A pak vyskočila na nohy, utrhla si z béžové haleny široký kus látky, a uvázala ho na nejbližší strom. Pečlivě se podívala kolem sebe, prohlédla si stromy, keře a zadívala se do korun stromů, kde zahlédla kousek modrého nebe. A dala se do běhu.

Eliho se zachránit podařilo. Však také správci parku pevně drží při sobě. Ví, že v lese, mají jen sami sebe.

Opatrně slezli do díry, uvolnili železa a ostré bodce z Eliho krvácejícího těla.

Eli se očima díval jen nahoru a ani nehlesl.

A Sunny se dívala dolů a také ani nehlesla. Dívala se mu do očí a indiánsky tiše mu sdělovala, jak moc ho miluje.

Eli svá zranění přežil.

Vyžadovalo to dlouhé a náročné týdny v nemocnici, kde jeho život visel, doslova na vlásku.

Sunny celé dny a noci seděla u jeho lůžka, a držela ho za ruku.

Eliho organismus se těžce srovnával s celkovou sepsí, která zachvátila jeho, ještě do nedávna silné a zdravé, tělo.

Elimu museli uříznout obě nohy, těsně nad koleny, aby přežil.

A Sunny ho pořád držela za ruku, a z oka neuronila ani slzičku.

Věděla, že musí být silná. Pro něho.

Potom zahlédla známou postavu mezi dveřmi, a tiše se zvedla ze židle, těsně přisunuté k Eliho lůžku. Vyšla ven na chodbu.

Tam se podívala do očí svému muži, Benovi, a teprve teď se žalostně rozplakala.

Ben se na ní beze slova díval.

A pak ji pevně objal.

Sunny hlasitě plakala, tiskla se ke svému muži a mezi vzlyky stále opakovala: „Bene, on mě strašně potřebuje a já ho nikdy neopustím. On si to zaslouží, za ty stovky zachráněných mláďátek, a za tu péči co jim věnoval. Někdo mu to musí vrátit zpátky a postarat se o něj.“

Ben se neudržel a rozplakal se taky.

„Miluješ ho, Sunny?“ Zašeptal jí do vlasů.

„Víc než svůj život.“ Řekla, a Ben ji naposledy, políbil na čelo.

„Pak tedy jdi k němu, a dělej, co ti nařizuje srdce.“

Hrdě se otočil, shrbil ramena a tiše odešel nemocniční chodbou, pryč.

------------------

Ben je moudrý.

Ví, že s některými věcmi, hlavně věcmi srdce, neudělá nikdo nic.

Když Eliho propustili z nemocnice, odstěhoval se společně se Sunny, do většího města, uprostřed divoké přírody, daleko od rezervace.

Eli, sice bez nohou, a na vozíku, ale přesto stále silný a odolný, společně se Sunny, koupili malé hospodářství, kde založili SOS farmu pro ohrožená mláďata.

Eli s nimi spal, piplal je a krmil, a miminka ho zbožňovala. Stejně tak, jako v národním parku.

Některé věci, se prostě nezmění.

Sunny je jeho pravou rukou, oporou a pomáhá mu v péči o zvířata. Cítí se naplněná a kompletní.

Jejich láska mě dojímá dodnes. Samozřejmě se pravidelně stýkáme.

A já se dívám na toho krásného, kdysi vysokého, ebenově černého, teď už staršího muže, jak piplá zvířátka a říkám si, Eli, ty půjdeš rovnou do nebe.

A když je hladí jemnými prsty po hlavičkách a oni natahují krčky, aby mu hladově sáli konečky prstů, on přiloží hlavu k té jejich a tiše jim šeptá. Nic krásnějšího jsem neviděla.

Já Sunny chápu. Láska je totiž zvláštní věc a postrádá logiku.

Bena je mi líto. On totiž Sunny, miluje dodnes.

Jejich příběh mi vyprávěl v den, kdy mi přes celé levé předloktí, vytetoval složitý ornament, se zeleným kamenem, ve tvaru veliké kapky. Stejné, jako má Sunny.

Bude mě chránit před světem a nebezpečím.

Má stejnou barvu, jako moje oči. Připomíná mi, že láska, je zvláštní věc.

Howgh.