Děs a hrůza Čerokézů aneb Už jste viděli dračí vejce ?

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a hluboké lesy Great Smoky Mountains se staly mým domovem. Naučila jsem se vnímat svět po indiánsku. Víte, čeho se Čerokézové nejvíce bojí? Dračího vejce. Už jste ho viděli?

„Čeho se nejvíc bojíš?“ Řekne Ben a indiánsky tiše našlapuje v měkkém mechu.

Zadívám se mezi vysoké stromy, které nikde nekončí a musím přemýšlet.

„Asi upírů.“ Řeknu upřímně a rychlým pohybem zvednu Anežku za batoh do výšky. „Koukej na cestu!“ Postavím ji zpátky na nohy a ona přeskočí svazek propletených kořenů, ukrytých v trávě.

„Já dračího vejce.“ Utrousí Ben a Anežka souhlasně pokývá hlavou. „Já taky.“

Začínám si připadat trochu mimo.

Podívám se na svého čerokézského tchána, s vlasy dlouhými až do pasu, a na svoji malou, blonďatou dceru, míšenku, která na sobě indiánského nemá vůbec nic. Tedy nic viditelného na první pohled.

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a hluboké lesy Great Smoky Mountains, ze kterých se celé dny a noci odpařují vonné silice, jsou mým domovem. Nevím, co jsou respirační choroby, nevím, jak dlouhá je míle, nebo sto, hodina tu trvá celý den, čas a prostor ztratili svůj obvyklý význam.

V obrovském prostoru a nekonečných vzdálenostech, jsem se naučila vnímat věci jinak, po indiánsku.

To znamená, zrakem, sluchem a čichem.

Moje česká rodina se dost pobaví, protože jen oni ví, jak moc jsem barvoslepá.

Jenže tady, mezi indiány, se nějaké pojmenovávání odstínů barev neřeší, vaše smysly jsou ostré jako břitva a nikdy vás nezklamou.

Můj manžel Tammy, například nikdy nesleduje předpověď počasí. Jen vyjde na terasu, hluboce se nadechne, rozhlédne se po úpatí hor, pohledem přejede nekonečné lesy, zadívá se na oblohu a našpicuje uši.

Vypadá to úplně obyčejně.

Jenže, v indiánské duši se rozeběhne naprosto neomylný super rychlý počítač, vycházející z minima dat, který vyhodnotí zelenou barvu lesa, modrou barvu oblohy, vlhkost v nose, rychlost šíření zvuku a vůni přírody. Zelená je barva času, modrá je barva naděje, hnědá je barvou ochrany, a tohle všechno se poskládá v obrázek, jaký bude den.

Že se indiánům nemůžu rovnat, jsem poznala rychle. „Asi sprchne.“ Řeknu tchánovi v lese a nadechnu se syté, vlhké vůně. Ben mohutně roztáhne nozdry a zaposlouchá se. Moje dcera nesouhlasně zavrtí hlavou. „Dneska ne, mami.“ Posadí se do mechu a začne stavět vílí domeček.

„Nebude pršet aspoň dva dny.“ Řekne Ben, klekne si vedle Anežky a rychlými pohyby ji z pár větviček vyrobí miniaturní vílí stůl a židličku.

„Proč myslíte?“ Zarazím se a uvědomím si, že na ně myslím jako na celek.

„Vlci ulovili srnku a se žrádlem nepospíchají.“ Řekne Ben a Anežka přikývne.

„To mi jako chcete říct, že je vidíte, jo?“ Nevěřícně se rozhlédnu mezi stromy.

„Ne, cítíme.“ Ben zvedne modrý kvítek a nasadí ho jako vílí hlavičku na svazek suchých kořínků.

„A ještě mi řekněte, kolik jich je a jakou mají barvu.“ Zachechtám se.

Anežka se zaposlouchá. „Jsou tři, samec a dvě samice.“ Holčička prostrčí stéblo trávy postavičkou a vytvoří tak dlouhé vílí ruce.

„A jedna je březí.“ Dodá Ben.

„Dělejte si laskavě srandu z někoho jiného.“ Ucedím, ale každopádně kontrolně nasaji do nosu okolní vzduch.

Samozřejmě, že si ze mě dělají srandu.

Pozorně se zadívám do bílého obličeje mojí malé dcery, tolik kontrastujícího s kůží barvy bláta, milující tváře jejího indiánského dědy. Anežka na mě spiklenecky mrkne.

„Nemůžeš to cítit, mami, oni nechtějí, abys o nich věděla.“

„Jo, tak to jo.“ Odpovím ironicky a cítím se méněcenná.

„Navíc, nemáš orlí pírko.“ Řekne Ben, pomůže Anežce na nohy a společně vykročí mezi stromy.

Zhluboka vydechnu a vydám se za nimi.

Abyste rozuměli, každý indián má své orlí pírko. Získá ho nezávisle na věku nebo pohlaví, nikdy neví, kdy k němu přijde a kdy pro to nastane ten správný čas. Orel bělohlavý je symbol čerokézského lidu, provází indiány už od nepaměti a po generace jim předává své dokonalé schopnosti.

Každý indián si své orlí pírko vetkne do náhrdelníku, náramku nebo do vlasů, kde je trvale a navždy spojeno s jeho kůží a bytostí.

Ano, já nemám svoje orlí pero. Jsem sice indiánská manželka a mám indiánské dítě, ale sama jsem jaksi méněcenná. Koluje ve mně česká krev, špatně vidím, slyším a nevnímám. Tedy v indiánských poměrech, což znamená, v poměrech lesa.

A tak se dostáváme k dračímu vejci.

Doma se nenápadně přeptám Anežky. Ta zvedne hlavu od stavebnice. „Óóóó, dračí vejce...“ zašeptá s výrazem dětské mrtvolky, právě vycházející z chladné podzemní hrobky.

Jelikož jsem se nedověděla vůbec nic, dračí vejce jsem pustila z hlavy.

Jenže dračí vejce nepustilo z hlavy mě, a zrovna, když jsem na něj úplně zapomněla, rozhodlo se, že mi vyjeví své temné tajemství.

Nevím proč, ale všechny důležité věci v životě přicházejí z ničeho nic. To znamená, že si tak v lese sbíráte do bandasky maliny velikosti palce, je líný teplý den, máte rudé rty i prsty, tiše si zpíváte a najednou vedle sebe uslyšíte tlumený náraz.

V měkkém mechu leží veliké vejce, je nakřáplé a prasklinkou trčí široký, tuhý hřebínek.

Zpanikařím. A je to tady, dračí vejce.

A protože vůbec netuším, co dračí vejce je, automaticky se podívám nahoru, abych zahlédla dračí matku, samici, trousící po lese vaječné záprtky. Jenže nevidím vůbec nic, je ticho, a les se tváří, jako že neexistuje nic jiného, než dračí vejce a já.

Nejdřív mě napadne, proč jsem nespolkla svoji českou hrdost a netrvala na vysvětlení co dračí vejce je. Zírám na ostrý hřebínek a představím si dračí mládě, tiše si hovící ve vlhké bláně, sbírající síly, aby se proklubalo ven a sežehlo mě obrovským plamen do velikosti škvarku.

Vejce se zahýbe a hřebínek se jemně zavlní. Sleduji ho ostražitým pohledem, asi jako fakír hada.

Mládě se začíná klubat.

Vzpomenu si na druhy draků z Harryho Pottera. Maďarský trnoocasý, Čínský ohniváč, Norský ostrohřbetý. Ale jak znám indiány, tady budou mít nějakou specialitu.

Kleknu si do mechu a bez dechu vyčkávám.

Mezi stromy se něco mihne. Dlouhý, zrzavý ocas. Liška. A plíží se přímo k nám.

Opatrně našlapuje a nespouští oči z velikého vejce.

Tak to ne, drak bude jenom můj. Sobecky se mi zamlží mozek. Prvně vidím draka a nenechám ho sežrat touhle bestií. Vždyť to bude dračí miminko, bude bezbranné a jiskřičku ohně sem tam jen uplivne.

Liška se nesmlouvavě plíží trávou, je rozhodnutá vzít si svoje.

Pevně sevřu ucho bandasky.

Krusta vejce se začíná rozpadat, mládě se snaží vymanit ze skořápek.

Liška se blíží a já mám na rozhodnutí sotva pár sekund. Nezaváhám.

Vyskočím na nohy a bandaskou plnou malin mrštím směrem k přikrčené lišce. „Jedeš, bestie! Mrcho zrzavá, vošklivá!“ A ještě zadupu. Z výšky stromů se ozve zoufalý ptačí křik, je tak hlasitý, až se z korun stromů vznese hejno drobných ptáků.

Liška se lekne a začne rychle utíkat mezi stromy.

Otočím se k vejci a opatrně kolem něj nahrnu dlouhou trávu, ať není všem na očích.

Na zem padne velký stín, přibližuje se a kmitá. Zvednu hlavu k nebi a všimnu si, že se k nám z výšky snáší veliký pták. Poznám ho okamžitě, je to orel bělohlavý, symbol čerokézského lidu. Vydává zoufalý vysoce laděný křik.

Podívám se na vejce. Skořápky jsou rozeseté po zemi a mezi nimi pajdá mláďátko, vlhké, střapaté a olepené, nožičky se mu třesou vyčerpáním, přesto je odhodlané bojovat o svůj život. Zoufale píská.

V tu chvíli mi to dojde. Slyší svoji matku.

Je to orlí mládě a vejce zřejmě vypadlo z hnízda. Matka ho celá bez sebe hledá. Krouží přímo nad námi a zvažuje možnosti.

Poodejdu od mláděte a tiše si sednu do maliní.

Orlice se bezhlučně snese do mechu a začne zobákem prohlížet právě vyklubané mládě, zdá se, že je v pořádku. Je obrovská a nádherná. Její bílá, hrdě vztyčená hlava, kontrastuje s tmavým opeřením mohutného těla. Malá, lesklá, černá očka se na mě podívají.

Ještě nikdy jsem neviděla orla takhle zblízka. Vypadá tak vznešeně, královsky a hrdě. Vím, že tohle je zážitek na celý život.

Orlice jemňounce podebere ptáčátko zahnutým zobákem pod krčkem, a lehce, jako pírko, ho nadzdvihne.

Naposledy se na mě zadívá. Pak roztáhne široká křídla a mohutným mávnutím, odstartuje přímo do korun stromů. Závan jejich obrovských křídel mi pročísne vlasy, a najednou je pryč. Na zemi zbylo jen pár vlhkých skořápek.

Tak tohle mi doma neuvěří.

Rychle najdu vysypanou bandasku v trávě a zamířím domů.

Ben s Anežkou právě přicházejí k domu. Děda ji vyzvedl ze školky a děvčátko mu vypráví celodenní zážitky a ukazuje mu výrobky ze dřeva, které vytvořila.

Tvářím se vítězoslavně. „To byste nevěřili, co se mi dneska stalo.“

Rychle jim vyprávím příhodu s vejcem. Oba na mě užasle zírají.

„A nejhorší je, že jsem si myslela, že je to dračí vejce, a že prvně v životě uvidím opravdického draka. Ale nakonec to teda bylo jenom orlí mládě, ale stálo to zato.“

Ben s Anežkou se na sebe podívají. Ben promluví jako první.

„Ale dračí vejce, to je takový ozubený, kulatý výrůstek na kořenech stromů, je děsně ostrý a schovaný v trávě. Jak na něj šlápneš, myslíš si, že máš nohu vejpůl. Bolí to a pálí příšerně, a ještě k tomu se to vůbec nehojí. Stoupnul jsem na něj dvakrát v životě, a pokaždý jsem myslel, že je to moje poslední hodinka. Některým indiánům dokonce museli amputovat nohu, jak to zahnisá. Bolí to tak, že si bolestí vytrháš všechny vlasy.“

Anežka má hrůzu v očích a divoce pokyvuje hlavou. „Hrozný, mami! Větší hrůzu jsi neviděla!“ a pevně chytne dědu za ruku.

Dívám se na ně, a na jejich tichou symbiózu, tak indiánsky přirozenou a srdcervoucí.

Ben ke mně přistoupí a zaloví mi prsty v dlouhých vlasech. Vytáhne dokonalé orlí pírko. Čisté a krásné.

„A teď máš už i svoje pírko. Orlice ti ho darovala, protože jsi zachránila její mládě, její rod.“

Vloží mi ho do dlaní. Dívám se na svoje orlí pírko a rozpláču se. Svírám ho, jako ten nejdražší poklad, vím dobře, co znamená.

Ben mi ještě ten den, vyrobí kožený náhrdelník a moje pírko upevní mezi dva korálky. Pírko mi tiše vklouzne do mezery mezi prsy, pohodlně se uvelebí a stane se hebkou součástí mého těla.

Jsem jedna z nich.

--------------------------------