Chcípni, mrcho! - aneb Jak jsem viděla gejšu a málem spolkla hada

Vdala jsem za indiána z kmene Čerokí a stala se jednou z nich. Indiáni žijí a milují naplno. A díky tomu, jsem se, ne vlastní vinou, zbláznila. Indiánské ženy, totiž žárlí z celého srdce a tak mocně, že pro lásku udělají cokoliv. 

Když jsem přišla mezi indiány do Severní Karolíny a uviděla hluboké, táhnoucí se lesy, na ploše tak obrovské, že jsem ji nebyla schopna pojmout, říkala jsem si, našla jsem ráj na zemi.

Ráj na zemi se líně protáhl, zatřásl listovím, mohutně zívl a vydechl vůni eukalyptu tak omamnou, až jste se ostražitě rozhlédli kolem sebe, a snažili se zahlédnout hada, který vás jistojistě svede ke hříchu.

Hada pokušitele jsem opravdu zahlédla, a i když to říkám nerada, usiloval mi o život.

A nebyl jediný.

Ale musím to vzít od začátku.

Čerokéze jsem si zamilovala z celého srdce, aby mi po čase, začali lézt na nervy tak, až se moje láska změnila v hlubokou nenávist, která se pomalu a bez zbytečných slov, rozplynula v tiché a láskyplné souznění.

To zní bohulibě, ale ve skutečnosti to znamená, že mi na nervy lezou pořád, ale já si zvykla.

A když se podívám na svůj obraz, visící v předsíni našeho domu, těsně nad schodištěm, jako připomínka těžkých časů, mých těžkých časů, usměju se.

Těžké časy jsem si totiž opravdu zažila.

Ale výjev na obraze, vlastně vypadá tak poklidně, přímo nadpozemsky, a jen já vím, jak moc byl děsivý.

Na obraze je louka, plná vysoké trávy a rozkvetlých, barevných, lučních květů.

Sálá z ní teplo a pohoda krásného, letního dne.

Uprostřed louky je slehlá tráva a na ní leží starodávný gramofon. Má velikou, mosaznou troubu, s ozdobně vyrytými ornamenty a dřevěné tělo, s kovovou kličkou. A právě přehrává černou, vinylovou desku.

Ve skutečnosti ten gramofon hrál nádhernou hudbu. Takovou tu ze třicátých let, z Chicaga, kdy muži nosili přes boty psí dečky, dámy měly na hlavách, přes vlasy, sexy čelenky s peříčky, a v ruce, dlouhou elegantní špičku s cigaretou.

Jenže vy tu hudbu z obrazu neslyšíte. V mých uších, však bude znít navždy.

Toho dne, jsem se totiž zbláznila.

Z trouby gramofonu vyrůstá bílý, vrstvený květ. Je obrovský, a jednotlivé, okvětní plátky má bohatě poskládané přes sebe a nádherně voní. Vůně je tak omamná, že ji stále cítím v nose.

Ten den, jsem totiž přesně na tuhle louku, plnou lučních květů a vysoké trávy, opravdu přišla.

V novém domě, na kraji lesa, jsme bydleli teprve pár týdnů a já se s indiány ještě tolik neznala.

Nebo spíš, moc jsem je nevyhledávala. Samota mi vyhovovala, a já se ráda procházela po letním lese, ne moc daleko od domu.

A pak jsem vešla na rozkvetlou louku a začala trhat kvítky na dlouhých stoncích, když jsem uslyšela nádhernou hudbu. Hudbu ze starých amerických filmů.

Připomnělo mi to film Někdo to rád horké, a Josefínu a Dafne, hrající v ženském orchestru Sladké Suzi. Melodie byla nejprve tichá, ale začala zesilovat, a já šla po zvuku.

Najednou jsem uviděla ten starodávný gramofon, s velikou mosaznou troubou a kovovou kličkou na boku. Ležel tam na zemi, přehrával dokonale a bez chybičky, černou, vinylovou desku. Klekla jsem si na kolena do trávy a nevěřícně jsem na něj zírala.

A pak z mosazné trouby začal vyrůstat bílý květ. Byl nádherný a bohatě vrstvený, ještě nikdy jsem takový neviděla. Voněl tak omamně, až jsem kýchla, a jeho vůně mě stále šimrala v nose.

Květ se natočil směrem ke mně, na chvilku strnul, a pak se rychle vytáhl na dlouhém stonku ven z trouby. Přibližoval se stále blíž a blíž k mému obličeji.

Dívala jsem se na květ, do toho zněla divoká hudba, deska občas skotačivě přeskočila mezi rýhami, a trošku zachroptěla, a já v nose cítila nádhernou, těžkou vůni.

Když byl květ jen pár centimetrů od mého obličeje, jemně zahýbal okvětními lístky a jako mávnutím proutku, se změnil v šedou hadí hlavu. Otevřel dokořán obrovská ústa, plná ostrých, jedových zubů a vysunul ven rozkošný, kmitající jazýček, který mi obrovskou rychlostí zajel přímo do pusy.

Padla jsem šokem dozadu na záda, okamžitě vyskočila na nohy a běžela domů.

Tam jsem se klepala ještě několik minut, abych to zavolala Tammymu, a abych si vyslechla, že jsem na hlavu.

Na hlavu jsem samozřejmě byla, akorát jsem to tehdy ještě nevěděla.

Poznalo se to však rychle, a to hned večer, při večeři.

Abych si napravila reputaci, usmažila jsem Tammymu jeho oblíbené jídlo, řízky z krkovice, hedvábně hladkou, bramborovou kaši, a okurkový salát se smetanou.

Tammy mi mezi sousty řekl, že jsem na louce zřejmě usnula a něco se mi zdálo.

A já spokojeně přikývla. Když jsem však kousala řízek, v zadní části svého temene, jsem nelítostně ucítila úzkostný pocit, že jsem určitě nespala.

A pak jsem se podívala na Tammyho ruku, volně ležící na stole, a všimla si, že má na hřbetu, těsně pod klouby, malinkatá, černá očka, která na mě vesele pomrkávají.

Zírala jsem na ruku, a ta začala rychle růst, směrem od ramene dolů, prodlužovala se a blížila po ubruse ke mně.

Vzpomněla jsem si na Saxánu, a hlasitě se rozesmála. Rozpustile jsem na ruku několikrát zamrkala, a černá očka mi to oplatila.

A pak se prsty zvedly do výšky, chvilku v ní setrvaly, a najednou se změnily na šedou, hadí hlavu, s děsivě otevřenými ústy dokořán, která na mě cenila ostré, špičaté zuby.

Na víc jsem nečekala. Popadla jsem vidličku a prudce ji zabodla do hadí hlavy, Tammy prudce vyskočil od stolu, převrhnul židli, padl po zádech na podlahu a začal vyděšeně řvát.

Ne, nebojte se, nezabodla jsem mu ji do ruky. Naštěstí jsem ji zapíchla, nadlidskou silou, jen do dřevěného stolu a zničila ubrus. Ale Tammyho jsem vážně vyděsila.

Tohle moje hadí extempore, už na něj bylo příliš. Řekl mi, že jsem zřejmě přepracovaná, a ať si jdu lehnout a pořádně se vyspat. Pro jistotu, si na tuhle noc, ustlal v obýváku.

Kdoví, jakého hada bych se v noci, buď pokusila spolknout, anebo vykuchat.

A já se ráno probudila, a bylo mi krásně. Žádného hada jsem už totiž neviděla.

Nalila jsem si vychlazenou, domácí limonádu ze džbánku v lednici, a usadila se s knížkou na terasu. Do lesa, už ani nepáchnu.

Po chvilce jsem zaslechla jemné zašustění šatů, a podívala se na schody terasy.

Drobnými, miniaturními krůčky, po nich vystupovala nahoru, japonská gejša.

Měla zelenozlaté, brokátové šaty, se vzorem modrých jeřábů, přepásané širokou, rudou stuhou, těsně pod prsy. Obličej měla bíle natřený jako panenka, a šikmé oči, orámované širokými, černými linkami. Rudě natřená ústa, měla našpulená do tvaru srdíčka a na hlavě vysoký, složitý účes, posetý barevnými květy.

V ruce nesla ozdobný tác, opatrně přiťapkala ke mně, a položila ho přede mě na stůl. Do miniaturního šálku, nalila jasmínový čaj, z kouřící buclaté konvičky, a lehounce se uklonila.

 A v tu chvíli z ní zelenozlaté šaty spadly na zem, a po terase kráčel mohutný tygr. Otočil na mě hlavu a plavným skokem, proskočil kuchyňským oknem dovnitř, do domu.

Vyskočila jsem od stolu, drcla do něj a převrhla šálky s konvicí po tácu. Po nohách se mi rozstříkl vlažný, voňavý čaj, který mi stékal po lýtkách dolů, do pantoflů.

Vešla jsem síťovanými dveřmi do domu a jídelnou prošla do kuchyně.

Po tygrovi nebyla nikde ani památka.

Ale místností se táhl světlý dým, tak hustý, že nebylo vidět, téměř ani na krok.

Rukama jsem rozehnala kouř, a všimla si, že na pultech kuchyňské linky, posedávají malí trpaslíčci, v modrých montérkách, a se špičatými, vysokými čepičkami, na rozkošných hlavičkách. Ústy lačně nasávají tlustá, baňatá cigára, vydechují kouř a hlasitě se chechtají.

V kuchyňském dřezu rostla přímo z výlevky, obrovská, červená muchomůrka, s širokým kloboukem, posetým bílými tečkami. Na široké noze měla veliké oči s dlouhými řasami, a pravým okem na mě mrkla. Pak z nohy vysunula ruku v bílé rukavici a vesele na mě zamávala.

To už jsem nevydržela. Vyběhla jsem rychlými kroky ven z domu, zpátky na terasu, a utíkala ke schodům, rozhodnutá běžet tak dlouho, až padnu vysílením.

Na kraji terasy jsem se prudce zarazila.

Přímo pod schody, se blyštivě leskla, ohromná vodní plocha. Bylo to jezero, nádherné a čisté. Viděla jsem krásné, velké ryby, klidně se projíždějící těsně pod hladinou. Pofukoval teplý, letní vánek a na jezeru vytvářel jemné, načechrané vlnky, které na svých hřbetech, třpytivě odrážely paprsky slunce.

Vypadalo to tak lákavě, že jsem nezaváhala ani chvilku, rozeběhla se a skočila do té nádherné vody.

Probudila jsem se, ne ve vodě, příjemně ochlazená a osvěžená, ale uvnitř domu.

Ležela jsem na sedačce a můj tchán Ben, mi právě čistil a obvazoval krvavé šrámy po mém pomláceném a zuboženém těle.

A na křesle seděla malá, baculatá indiánka, asi tak v mém věku, hlasitě štkala, utírala si nos do ozdobného polštářku a dívala se na mě lítostivě a hodně vyčítavě.

Abyste tomu rozuměli.

Žádné jezero tam samozřejmě nebylo. Ani japonská gejša, ani jasmínový čaj, ani tygr proskakující kuchyňským oknem. Ani had v gramofonu, ani bílý květ, ani Tammyho saxánovská ruka, probodnutá vidličkou.

Těmi trpaslíky si nejsem jistá. Ti tam možná byli.

Ne, kecám.

Nebylo tam vůbec nic.

Zato tam byla Bonnie, plačící v křesle a na stolku před ní, můj orosený džbánek, s domácí limonádou.

Ben se podíval na indiánskou ženu, a nepatrně kývl.

A ta se rozbrečela na celé kolo, a začala zajíkavě vyprávět, co mi provedla.

Bonnie, byla čerokézská dívka, kterou její rodiče, slíbili Tammymu, mému milujícímu muži, který se mě, od včerejší večeře, neskutečně bojí.

Jenže k požehnanému sňatku samozřejmě nikdy nedošlo.

Tammy odjel studovat do velkého města, pak se uchytil v New Yorku, kde několik let žil, a na Bonnie si už nikdy nevzpomněl.

Potom si přivedl mě, svoji evropskou ženu, s dlouhými blond vlasy, velkými prsy, zelenýma očima a prořízlou pusou.

Bonnie umírala žárlivostí, a pochopila, že musí jednat. A to rychle.

Několik dní pečlivě pozorovala, skrytá za stromy, náš dům, a moje denní návyky.

Není to nic, na co bych byla pyšná. Tyhle dny jsem se totiž zcela nepokrytě flákala.

Také jsem dost pospávala, asi abych se aklimatizovala na místní podnebí.

Tak jo, zase kecám. Já prostě jenom, strašně ráda spím.

Bonnie se rozhodla, že ze mě udělá blázna. A až budu blázen dostatečný, Tammy mě rozmrzele a rád, odvrhne. Ať se vrátím, tam, daleko, za moře. Do Evropy, kam patřím.

A možná mi hrábne natolik, že se i zabiju. To by bylo úplně nejlepší, nehrozilo by, že se vrátím do normálu a Tammy mě vezme zpátky.

No a Bonnie se to téměř povedlo.

Několik dní za sebou, trávila moji domácí limonádu, ve džbánku v lednici. Tu jsem totiž pila jen já. Použila k tomu směs jedovatých bylin, vypadajících jako usušená máta, takže jsem neměla žádné podezření. Limonáda byla totiž z citrónů a máty.

Úroveň mých halucinací, dosáhla vrcholu právě dnes.

Naštěstí se to Tammymu, včera večer nezdálo, a povolal svého otce, Bena, aby na mě trošku dohlédl.

A tak se Ben skryl mezi stromy a dům pozoroval.

Všiml si, jak udiveně zírám na schody terasy, a na stůl, pak na kuchyňské okno a jak vyskakuji od stolu, a zírám na něco, co mi stéká po nohou. A pak jsem zašla do domu, abych vzápětí vyběhla, prudce se zastavila na horním schodu, kde jsem se s nadšením dívala po louce pod terasou, smála se a pak s rozběhem, do ní z výšky skočila.

Benovi se hrůzou zastavilo srdce.

Už už se chystal vyskočit a běžet ke mně, když z pravé strany, ze křoví, zaslechl tichounký, posměšný smích, a jasně pronesená slova: „Chcípni, mrcho!“

Byla to Bonnie, pečlivě sledující stav mého šílenství a vychutnávající si, svůj triumf vítězství.

No vidíte, a já to všechno přežila. Jsem prostě odolná.

Tammy tvrdí, že si za to můžu sama. Prý ještě nikdy neviděl, aby někdo chlastal mátovou limonádu na hektolitry jako já. Něco na tom bude.

Bonnie se odstěhovala daleko. Indiáni, ji už nikdy nepřijmou zpátky, za to, co udělala.

Indiáni totiž všechno řeší bez policie, jen mezi sebou.

A je pravda, že šerifovi, bych svoje zážitky, vyprávěla nerada.

Ještě by si myslel, že jsem vážně na hlavu.

Howgh.

--------------------------------