Čerokézská Addamsova rodina- aneb Každý má svůj kámen

Když jsem se vdala za Tammyho, indiána z kmene Čerokí, myslela jsem si, že budeme zcela normální a spořádaná rodina. Bohužel, v láskyplném objetí tradiční čerokézské rodiny, to tak úplně nefunguje. Normální, totiž nebudeme nikdy.

Když se podívám na svoje blogy, vypadá to, že žiji v nějakém zvláštním, nadpřirozeném světě, kde je každý den, nebo alespoň obden, přítomen nějaký zázrak. Ne, nebojte se, žiji v úplně normálním světě, se všemi starostmi a strastmi, jako má každý z vás. Jen to tak vypadá, protože vám všechny příběhy vyprávím na přeskáčku tak, jak si na ně vzpomínám, a které se udály během mnoha let. Nemyslela jsem si, že vám je budu někdy vyprávět všechny, ale z nějakého zvláštního důvodu, musím.

Čerokézští indiáni si hýčkají mnoho příběhů, a protože stále ještě žijí v pospolitosti, a jsou rádi pohromadě, slyšela jsem jich za ta léta, opravdu hodně. Některé se mě týkaly, a některé ne, a pravdou je, že jsem si mnohokrát přála, abych některé, vůbec nikdy neslyšela.

Tenhle příběh začal jako každý jiný, úplně obyčejně.

Byl krásný, jarní, teplý den, Anežka byla ve škole, Tammy v práci a já malovala na velké plátno prababičku ZeePee, která už v té době byla mrtvá. Soustředila jsem se na velký detail její tváře, na úzké, tmavé, šibalské oči a provokativní výraz, který nenechal nikoho na pochybách, že to s ní lehké nikdy nebude. A taky nebylo.

Tvář měla plnou hlubokých vrásek, které tvořily vrstevnice jako na turistické mapě, spojovaly různé body jejího obličeje, a dávaly tušit, že její život byl bohatý a plný. Dlouhé bílé vlasy jsem propletla orlími pírky a barevnými korálky, které tak ráda nosila, a po stranách obličeje, jsem jí zapletla uzounké, úhledné copy. Rty měla stále typicky našpulené, jako mívají chroničtí posluchači, kteří vám pak jednoduše a trefně, sdělí svůj názor, takový ten bolavý, o který zcela jistě nestojíte. Na krku, který vypadal trochu jako želví, měla zavěšený kožený náhrdelník s orlím pírkem a zvláštním kamenem, který nikdy nesundávala.

Naši chlapci, dvojčata, po vzoru své matky, malovali na zemi na velké archy papíru. Malovali prsty, dlaněmi, nosem, a jejich díla by jistě byla umělecky vysoce hodnocená, kdyby tam občas nezakomponovali i část své svačiny.

Prababičku ZeePee nikdy nepoznali. Zemřela, když byli ještě malincí a nemohli si ji pamatovat.

Ten den, přijel můj agent, aby vybral obrazy pro chystanou výstavu o životě původních obyvatel Ameriky, na podporu a památku jejich kultury, která byla navždy potlačená a v útlumu. Prodejní výstava byla podporována mnoha mecenáši a podnikateli z různých odvětví, a jedním z nich byl i Elon Musk.

Měla jsem jich připravených šest. Obraz prababičky ZeePee do této série nepatřil, byl vytvořen pro jejího syna, mého tchána Bena. Přesto, když Chris přijel a usadili jsme se v obýváku, jeho pohled padl okamžitě a přímo na obraz ZeePee.

„Tenhle beru hned.“ Vyskočil a přeběhl místnost, skákajíc po špičkách mezi výtvory mých synů.

Ti ihned nadzdvihli svoje archy do výšky, aby se pochlubili, z jednoho odpadl kus chleba a z druhého kousek rozšlápnutého jablka.

„Tyhle až příště kluci, ale máte nesporně veliký talent.“ Chris je poplácal po hlavičkách a chlapci se šťastně rozesmáli. Stejně by je nedali.

„Ten není na výstavu.“ Řekla jsem rychle. „Ten je pro Bena, na památku.“

„Je naprosto nádherná. Namaluj mu jinou, vždyť jemu je to jedno.“ Ozve se v Chrisovi obchodník, který vám prodá i rozšláplou housku na kusu látky.

„Jenže já to podruhé, už takhle nedokážu.“ Rozesměju se.

Chlapci si stoupnou před obraz, vedle Chrise, a pozorně se na něj zadívají.

Vashti ukáže malým prstíčkem na kámen, zavěšený na ZeePině krku. „Taky mám.“ Řekne slabým hláskem a drcne do svého bratra. Ten vehementně přikývne. „Já taky.“

Nutno říct, že kámen, který ZeePee nosila na krku, jsem ještě u nikoho neviděla. Byl stříbřitě modrý, měl na sobě tmavé, uzounké čáry a tvar ležaté osmičky. ZeePee se ho často dotýkala prsty, nebo ho přiklápěla dlaní, kterou k němu vždycky pevně tiskla.

„Máš podobný kámen?“ zeptá se Chris. „Je krásný, viď?“

Vashti přikývne.

„Brní.“ Řekne a otočí tvářičku ke svému bratrovi. Ten se zamyslí a řekne: „Bolí.“

Vzhledem k tomu, že klukům jsou necelé čtyři roky, beru jejich slova s rezervou.

„Kluci, ale takový nemáte, možná jiný, že jo, našli jste ho v lese.“

Vím, že takový mít nemůžou.

Vashti se zamračí. „Mám, stejný!“

Jenže my už chlapcům nevěnujeme pozornost a bavíme se o svých věcech.

Vashti se na mě upřeně dívá a jeho plašší bratr, vykukuje za jeho ramenem a drží se ho za loket.

„Ukážu!“ vykřikne najednou a oba metelí nahoru do patra.

Za chvíli jsou zpátky. Vashti nese malou dřevěnou krabičku, kterou mu vyřezal děda Ben a do které si schovává svoje poklady. Pírka, korálky, medvědí dráp, skleněnou kuličku a kousky dřeva.

Ayian nese plastovou, otvírací skořápku dinosauřího vejce. Něco v ní chrastí a bouchá.

Oba si sednou na koberec a začnou se přehrabovat ve svých pokladech.

Vashti najednou vítězoslavně zakřičí a něco vytáhne. Vyskočí na nohy a běží ke mně, kde mi položí do klína malý kámen. Nevěřícně na něj zírám. Je úplně stejný jako ten ZeePin, akorát o trochu menší, a se skosenou hranou. Vezmu ho do ruky a pečlivě si ho prohlížím.

To už na nožičky vyskočí i Ayian a odstrčí svého bratra. V ruce svírá naprosto stejný kámen. Stejné velikosti, barvy i tvaru a vloží mi ho do dlaně.

„Koukej!“ řekne a oba kameny mi vytrhne z rukou. Pak je malými prstíky spojí skosenými hranami k sobě. Pasují naprosto dokonale a kamínky vytvoří tvar ležaté osmičky.

„Brní!“

A položí mi kamínky zpátky do dlaně, kde se rozpadnou ve dva.

Opatrně je spojím k sobě a ucítím v prstech jemné brnění. Rychle je rozpojím a neděje se nic. Dám je zase k sobě a v prstech mě zabrní, jako by kámen vydával slabounké, elektrické výboje.

„Kde jste to vzali?“ Vydechnu šokovaně.

Chris se na mě dívá vyděšeně. Beze slova mu podám kamínky do ruky. Rychle je spojí a bolestivě ucukne. „No ty vole!“ A upustí kamínky na sedačku. Pak je rychle sebere, a s každým v jedné ruce, přistoupí k obrazu ZeePee, kde je pomalu přiloží k jejímu krku.

Je to ten samý kámen, akorát je rozdělený na dvě půlky.

„Kde jste to vzali?“ Zeptám se kluků znova.

Vashti ukáže prstíčkem k obrazu.

„Ona vám je dala?“ Zašeptám.

Oba kluci přikývnou.

„A kde?“

Ayian ukáže rukou po schodech nahoru, směrem k jejich pokoji.

Nechci kluky děsit, teda vlastně sebe, a tak rychle řeknu: „Dobře, a můžu si je půjčit?“

Kluci přikývnou a začnou si uklízet svoje poklady do krabiček.

„Z vás by se tady jeden posral.“ Zašeptá upřímně Chris, protože pár zvláštních historek už ode mě zná. „Ti dva, by normálně mohli hrát v hororu. Příšerně mě vyděsili.“

Pak se s obrovskou ránou rozrazí dveře a do obýváku vejde Anežka, která přijela školním autobusem. Kluci jí naskáčou kolem nohou a ona s nimi jde a vláčí je po břiše za sebou. Chechtají se a vřískají radostí.

Okamžitě si všimne zvláštní atmosféry v místnosti. „Co se vám stalo?“ A očima fixuje moje sevřené dlaně. Její pozorovací talent souvisí s indiánskými geny.

„Viděla jsi u kluků někdy tohle?“ zeptám se jí opatrně a rozevřu obě ruce s kameny.

„Jo.“ Řekne nevzrušeně a jde do kuchyně, kde si nalije vodu do skleničky. „Je to ZeePin kámen.“

Pak sáhne hluboko do kapsy džínů a něco vytáhne. „Mám ho taky.“ A ukáže mi v dlani kámen, stejné barvy, akorát ve tvaru malého srdce.

„Kde jsi to vzala?“ Natahuji se po kameni, ale Anežka ho rychle sevře v dlani a uloží do bezpečí své bezedné kapsy. „Od dědy Bena.“

„A proč brní?“ Dívám se na ní tak, jako by mi mohla objasnit zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Jenže moji dceru to absolutně nevzrušuje. Otevře lednici a vyndá hrnec se zelňačkou. Opatrně ho jako svátost, postaví na kamna.

Pak se na mě podívá. „Je to kámen životní síly. Je nabitý, proto brní.“ A naběračkou zavrtí v polívce.

Vzpomenu si, jak se ZeePee kamene často dotýkala. Možná na tom něco bude.

Anežka zmáčkne tlačítko odpalu jaderné hlavice a řekne: „Kluci mají každý kousek, protože jsou dvojčata. Je to anomálie, chyba v programu. Jedna duše se musí rozdvojit a každý z nich má jednu půlku. Jeden bez druhého nejsou nic, musí být pořád pohromadě, jinak chřadnou a neprospívají. Musí být celý život spolu, jinak je jich jen půl. A proto mají každý půlku kamene. Musí ho pořád dávat dohromady, jinak umřou. ZeePee už ho nepotřebovala, tak jim ho rozdělila.“

A nandá klukům kouřící polévku do misek, a sobě do talíře.

Chris zalapá po dechu. „Vy jste kompletní Addamsova rodina, ani nemusíte dělat casting.“ Vstane.

„A ten ZeePin obraz beru taky, s touhle historkou ho prodám okamžitě.“

------------------------

Odpoledne přijde děda Ben. Cítím, že bych si s ním měla promluvit o kamenech.

Můj tchán se zatváří bezelstně a začne mi vyprávět jeden starý, indiánský příběh.

Stalo se to jedné zimní noci. Indiáni seděli u ohňů, hřáli se a povídali, když se rozsvítilo nebe nad lesem. Světlo bylo tak pronikavé, že to vypadalo, jako by se uprostřed noci, na obloze rozzářilo polední slunce. Špičky stromů vzplály jasným plamenem a udělalo se horko, jako uprostřed léta. Pak se ozvala obrovská rána a tlaková vlna srovnala v lese stromy se zemí, úhledně je srovnala jako větvičky klestí, pouze jedním směrem.

Indiány to povalilo na zem, ale přežili. Okamžitě se vydali se do lesa, aby se podívali, co se stalo. Část lesa byla naprosto zničená, ale co je překvapilo, byly malé zářící úlomky kamene, které jemně světélkovaly ve tmě, mezi stromy. Větší se vůbec nedaly vzít do ruky, byly horké, jako vytažené z ohně. Měly zvláštní, stříbřitě modrou barvu s jemnými, černými čarami. Indiáni posbírali ty malé, ty tolik nepálily a odnesli si je zpátky, do poničeného tábora. Druhý den za světla si je pořádně prohlédli. Kamínky už přestaly světélkovat, zato jim do dlaní lehounce brněly a vibrovaly. Celým tělem se jim rozléval překrásný pocit síly, energie a slasti. Každý indián si ponechal svůj kámen a nosil ho stále u sebe. Brzo si všimli, že se jim vyhýbají běžné nemoci, a že i při úrazu nebo zranění, léčba probíhá mnohem rychleji. Kameny samozřejmě nebyly všemocné. Když indiáni cítili, že se blíží jejich smrt, kámen předali další generaci.

A tak Ben dostal svůj kámen po svém otci. A jeho matka, ZeePee, po tom svém.

Ben zašátrá v kapse a vytáhne na denní světlo zvláštní, oválný kámen, stejný, jako jsem už toho dne párkrát viděla.

 „Pojď, něco ti ukážu.“

A vezme mě za ruku. Vyjdeme do patra, do horní koupelny, kde je vana. Ben ji zašpuntuje a napustí vodu do jedné třetiny.

Pak zhasne světlo, klekne si k vaně, a ponoří ruku s kamenem do vody. Opatrně dlaň rozevře.

Chvíli se neděje nic.

Pak si všimnu, že stříbřitě modrý kámen, začne jemně světélkovat a vibrovat. Jemná záře se z kamene přenáší do Benovi dlaně a prstů, pak po zápěstí a lokti nahoru, až pohltí celou jeho paži. Benova ruka září.

Vydechnu úžasem. Jeho ruka vypadá jako protkaná zářícími, stříbřitě modrými nitkami.

Ben na mě kývne a já si kleknu vedle něho. Ponořím ruku do vody a dlaní obemknu kámen v jeho ruce. Ben moji dlaň pevně sevře. Ucítím brnění. Nejdřív jen slabounké, ale je stále silnější a já si všimnu, že moje ruka začíná lehce světélkovat, stejně tak jako ta jeho. Slabounké zářivé nitky stydlivě očichají moji dlaň, olíznou mi prsty a pak pomalu šplhají po zápěstí, směrem nahoru. Ucítím příval energie, je silný a slastný. Mohla bych skály lámat. Život mi najednou přijde tak lehký a bezstarostný. Dokážu úplně všechno, co si zamanu.

Stříbrné nitky dojdou až k rameni a tam se zastaví. Dál nejdou.

Podívám se na Bena.

 „To stačí.“ Zašeptá a pustí moji dlaň.

Stříbrné nitky okamžitě slezou z mojí paže a vrátí se zpátky do kamene.

Ben opatrně vyndá ruku z vany a otřepe z ní poslední kapky vody.

„Jednou jsem se s kamenem potopil do jezírka. Úplně celý. Moje tělo se rozzářilo jasným světlem, až jsem viděl úplně dolů, až na samé dno. Viděl jsem obrys každého oblázku, každé rostlinky. Cítil jsem takovou sílu, že kdybych chtěl, vylétl bych z vody nahoru, přímo až do nebe. Ale já dostal strach a pustil jsem kámen z ruky. Hledal jsem ho pak po dně, celé dva dny. Ale našel jsem ho. Nevím, jak je to možné, ale voda jeho energii nějak zesiluje nebo co.“

Dívám se na něj užasle. Něco mě napadne. „A kde vzala ten kámen Anežka, říkala, že ho má od tebe, ale ty svůj máš?“

„Tenkrát v jezírku, když jsem hledal ten svůj, našel jsem na dně ještě jeden. Zřejmě to tam taky někdo zkoušel, vypadl mu, a už ho nenašel. Měl jsem dva.“

„A Anežka tohle všechno ví?“ Zeptám se.

„Chodí se tam často potápět, prý chce najít ještě jeden….pro tebe.“ Řekne Ben tiše.

A mně se spustí slzy z očí, protože moje holčička, ta malá drobná panenka, si strašně moc přeje, abych byla indiánka, stejná jako ona. Abych cítila věci stejně jako ona. Abychom byly stejné.

Potáhnu dojatě nosem.

„A Tammy, ten má kámen taky, že jo?“ Vzpomenu si na svého muže, který ještě nikdy nebyl u lékaře.

„Má kámen po své matce, ta odmítla žít po indiánsku a odstěhovala se pryč.“

Najednou jsem pochopila, proč indiáni nikdy nechodí k lékaři, ne, že by se báli, oni prostě nemusí.

Přepokládám, že úlomky kamínků jsou části nějakého kosmického tělesa, meteoritu, který se rozprsknul na malé kousky, při průletu atmosférou. Indiány, nejenže nezabil, ale naopak je obšťastnil svojí energií a silou.

Anežka ten svůj stále žmoulá v kapse. A představte si, že ten Tammyho, je vložený do víka jeho hodinek, které nikdy nesundává z ruky.

Co bude s kamínky chlapců, ještě nevím, prý by měly být pohromadě, stejně tak, jako oni.

Anežčině teorii o jedné duši, vložené napůl do každého z dvojčat, moc nevěřím. Jenže, kdo ví, jak to opravdu je. Přeci jen, ona je indiánka, a možná ví víc.

Howgh.