Všední život s Kájem

A je tu třetí kapitolka. V ní Vás trošičku seznámím s Kájem a mou velice dobrou kamarádkou Marií. Také v ní naleznete pár příhod a jaké to občas je, jít s autíkem do obchodu. Hezké čtení!

Tím dnem, co jsem zjistila, že s ním čekám dítě, se pro mě úplně všechno změnilo. Kdyby mě tehdy poslal do háje tak udělal daleko líp a já nemusela teď trpět při každém našem setkání.

Pomaličku se vracím vzpomínkami zpět do reality. Dnes je zase pátek a měla bych Káje nachystat na víkend k němu. Aspoň že to není každý týden. Tyhle dny nesnáším.

Pokaždé se koukat do toho jeho ulhanýho, falešnýho ksichtu a předstírat jak je mi dobře jen aby neviděl, že mi zase ublížil.

Vezmu Káje do náruče a odnáším ho do obýváku. Je to brouček….

„Hu hu ááááááááááá“ snaží se mi něco říct a ukazuje na poličku ve výklenku v kuchyni.

„Ty chceš tablet?“ usměji se a podávám mu ho. Kájova nejoblíbenější věc, co miluje je tablet, bez téhle chytré věcičky by nemohl ani usnout.

Natahuje ke mně ty svoje malý pacičky a bere si jej. Odchází si lehnout na gauč a i když je teplo natahuje na sebe tenkou dečku. Někdy mě až udivují ty jeho přesné a pořád stejné pohyby.

Tak jo. Měla bych začít vařit. Kája vypadal v klidu, takže jsem šla do kuchyně. Na poličce v kuchyni zjišťuj, co mám dnes vařit. No nic budu muset skočit pro bramborový škrob, jinak to nedovařím.

Díky Pavlové nemoci musím zahušťovat bramborovým škrobem, je na zahušťování nejlepší.

Rychle se nasnídám a jdu se chystat do obchodu. Snad to bude tentokrát v klidu. Už když se začínám oblékat, Kája přibíhá i s kraťásky. Pusu od ucha k uchu. Miluje chození ven.

„Ale to víš, že jdeme ven. Kde máš boty?“snažím se jej na chvíli zabavit do té doby, než si vyčistím zuby.

Odbíhá do předsíně a už si nazouvá botky. Sice zase opačně, ale co on se to naučí.

Snad už tentokrát nebude žádný řev, když mu budu dávat plínku. Beru plínku ze skříně v předsíni a jdu za ním.

Stačil jediný pohled na plenu a spouští řev drásající uši i nervy. Zatraceně co mu může vadit?? Aha to by mohlo být ono…

Zkouším mu dát jinou a najednou je klid. No tak fajn to by bylo. Už vím, že tyhle plínky kupovat nebudu.

 Minule udělal scénu a trvalo půl hodiny, než se mi ho podařilo uklidnit. Zbytek oblečení si nechal obléct v klidu, i když to není pravidlem a mnohdy si sám donese svršky, které chce mít zrovna na sobě.

Rychle nás oba obuji, beru batoh a odemykám dveře. Syn ale stojí a evidentně nikam nechce. Začíná lítat po bytě a něco hledá. Čekám už pět minut…

Konečně už jde…táhne mě za ruku do obýváku a ukazuje na balkon. Aha… on chce jít s autíčkem.

„Kájo tak si vezmi autíčko“otvírám mu dveře na balkon a doufám, že ho nenapadne se máchat v napuštěném bazénku.

Bazének ho naštěstí nezajímal a pokračoval dál ke dveřím a pak k výtahu.

 Výtah je náš velký přítel již od té doby co se naučil chodit. Malému byly tři roky, když jsme s ním jeli na naše první rodičovské setkání pro děti s autismem.

Kája z toho měl jistě daleko větší prožitek než my. Jeho pozornost zaujaly krásné obrovské výtahy. Jak by taky ne…miloval otvírání a zavírání dveří a tyhle dveře byli ještě samo zavírací a navíc ta kabinka jezdila nahoru a dolů!

Toho, že na něj mluvil asistent, si vůbec nevšiml a tak se s panem asistentem celou půl hodinu vozil nahoru a dolů. Problém nastal, až ve chvíli kdy jsme chtěli odejít.

 Se srdceryvným řevem jsem popadla prcka do náruče a mazali jsme úprkem pryč.

Tahle vzpomínka ve mně vyvolá úsměv.

Otvírám výtah a Kája s neskrývanou radostí vchází dovnitř.

Vždy když má radost radostně třepe ručkama a má na tváři takový bezstarostný úsměv. Přijde mi, že všechny děti s autismem mají čistou neposkvrněnou duši a díky tomu nám dávají tolik bezedné lásky.

Vcházíme ven na ulici…tahle ulice je velmi krásná. Jsou tu nádherné obrovské stromy a neskutečný klid, který Kája obzvlášť potřebuje.

Celou cestu jde s úsměvem na rtech a v ručičce si drží provázek, na který má navázané nejmilejší autíčko.

Autíčko je další oblíbená věc, bez které nechce odcházet z domu. Brává si jej skoro úplně všude a dny kdy na něj zapomene je málo.

Když byly malému zhruba 2roky a kousek musela jsem jej učit chodit klidně, za ruku a v tom mi právě byla tahací hračka -žabička velmi nápomocná. Špuntovi se hra na chození a tahání žabičky za sebou velmi líbila a díky tomu se naučil venku neodbíhat, chodit vedle mě a reagovat na moje zavolání. V té době jsem již věděla nebo spíše měla podezdření, že syn trpí autismem. Moje domněnky vzápětí potvrdil neurolog.

Po chvíli jsme došli na rozcestí kousek od obchodu.

Najednou mě syn škubne za ruku a táhne úplně jiným směrem. Jejdamane co kde zase uviděl?

Aha! Už je mi to jasné…on chce jet autobusem! Vůbec nevím jak z téhle situace ven. Když byl menší šlo to lehce. Prostě sem ho vzala do náruče a došli jsme tam, kam jsem potřebovala, i když s řevem.

Vytrhávám svoji ruku z jeho. Je mi jasné, že tohle bude opravdu problém. Budu muset svého synka přelstít. Jen vymyslet jak!

Uslyším zoufalý pláč a vidím, jak si trucovitě sedá na zem a odmítá kamkoliv jít. Snažím se nevšímat si kolemjdoucích lidí.

Ve svém okolí se setkávám dost často s nepochopením, opovržlivými pohledy a s odsouzením, že si neumím vychovat ani děcko. Lidé umí být často tak krutí!

Vzala jsem vzteklounkovi auto a jedu s ním pryč. To zbystřilo jeho pozornost a dokonce se usmál. Taky jsem se usmála a podala mu svou ruku. Ochotně se držel a určitě čekal, že půjdeme na autobus.

„Kájo, utíkej!“ snažila jsem se o to, aby zapomněl na to, že chtěl jet autobusem.

 Povedlo se! Tohle na něj platilo vždycky. Zaměstnat mu mozek jinou věcí a také poslouchat za odměnu.

Dobíháme k obchodu a tam už vím, že bude hodný. Obchody ty má rád, protože se může vozit v nákupním košíku a přitom má dovoleno mlsat rohlík nebo jinou dobrotu.

Dávám ho do nákupního vozíku a vcházíme mezi regály s potravinami. Trvalo poměrně dlouho, než se naučil nebrat věci z regálů.

Kde mají ten škrob? Malej si vezme z koše na pečivo rohlík, aniž bych si toho všimla a s chutí se zakousne.

Hledám očima výrobek a myslím na to, co vše bude potřebovat Kája do školky. To mi připomíná, že mi Ludvík zase nedal výživný, z kterého jsem chtěla šetřit na léky pro syna a na oblečení. Ten blbec nemá snad ani tušení kolik toho potřebuje. Popravdě mě to ani nepřekvapuje, když je schopný mi vrátit dítě v zimě v bundičce, kterou nosil před rokem a půl!

A tady to mají! Beru škrob a odcházíme k pokladně. Tentokrát nemusíme čekat moc dlouho ve frontě a jsme během 5minut venku z obchodu.

Ne vždy to probíhalo takhle hladce. Byla doba, kdy to byl hrozný problém…Víte přece, že zbožňoval všechny možné dvířka. Dokázal třeba deset minut i déle fascinovaně zírat na otvírání a zavírání dveří, které jsou v každém větším obchodě. A že je jich v Brně požehnaně!

Trvalo měsíce, než se odnaučil zírat na dveře nebo mlátit brankou a jít dál. Postupně jsem mu v našem okolí zakazovala všechny branky, dveře a po cca roce měl už povolenou jen jednu branku, s kterou si mohl hrát a netrvalo mu to nikdy déle než hodinu. Intervaly doby hraní si s brankou se postupně zkracovaly a časem mu stačilo pouhých 15minut. Což byl obrovský úspěch.

Venku je krásně a tak přemýšlím, že nechám Káje vyřádit na hřišti. Mířili jsme tedy zpátky k našemu paneláku. Přímo u našeho paneláku máme malé, pěkné hřišťátko, kam rádi chodíme.

Najednou slyším v dálce svoje jméno.

„Lenko! Lenko!“ volá na mě povědomým hlasem osoba. Kdopak to je? Otáčím se.  Jé Marie! Na tváři se mi vyloudil úsměv.

„Kájo, dívej teta!“ ukazuji mu prstem. Zazáří mu očka a jde Marii naproti a já rychle peláším za ním.

„Ahoj Marie! Kde máš děti?“ volám na ni radostně.

„Ahoj! Kájo tys, ale vyrostl! Jaký je z tebe chlap! Děti mám doma i s Romanem jsou všichni nemocní.“odpovídá mi moje kamarádka.

„A jak se máš? Ty šaty ti moc sluší!“ ptám se zvědavě. Neviděli jsme se aspoň 2 měsíce díky tomu, že jsem začala chodit více do práce.

„Dobře! Představ si, že mě vzali na půl úvazku do práce! Budu zase překládat.“odpovídá mi Marie.

„Ale prosím tě nepřeháněj! Jak s prckem válčíte? Je rozkošný!“vyptává se a bere Káje do náruče. Vypadala spokojeně. Aby taky ne, když jsou s Romanem skvělá dvojice. Vždycky jsem jí záviděla jejího muže, protože ji moc miloval a na první pohled bylo jasné, že je to velmi šťastné manželství.

„ Je to náročné, ale zvládáme to. Ludvík mi sice dost znepříjemňuje život, ale to už neřeším. S Kájem jsem teď přes prázdniny doma, protože mají zavřenou školku. Představ si, že si ho ani nevzal na prázdniny, podle soudního rozhodnutí jej mohl mít celej měsíc.“říkám ji a přitom docházíme k hřišti, kde se prcek ihned vrhá na klouzačku. Vydrží se klouzat třeba půl hodiny, ohromně ho to baví.

„A platí ti aspoň alimenty?“ udiveně na mě zírá a sedáme si lavičku kousek od klouzačky.

„Kdyby aspoň to, ale zaplatil mi akorát asi dva měsíce a to ještě né plnou částku. Asi si myslí, že Kája nic nepotřebuje a že žije ze vzduchu. Je to sobec! Kdybych nechodila na brigádu tak nekoupím Kájovi ani plíny. Raději o něm už nemluvme.“uzavírám debatu.

„Leni, kdybys něco potřebovala tak se ozvi. Dám ti oblečení na Káje, mám toho doma plno od známých a my to určitě neunosíme.“ustaraně mi nabízí Marie.

„To bys byla hodná. Co bys řekla na pozvání na oběd?“ usměji se a jsem vděčná, že mám kolem sebe přátele a můžu se s někým podělit o svoje starosti.

„Jasně, ale teď už budu muset jít. Doma mě čekají marodi a musím ještě vařit. Jsem ráda, že jsem tě potkala! Drž se!“objala mě a silně stiskla.

„Tak ahoj! Ať jsou brzy zdraví! Pozdravuj děti i Romana.“rozloučila jsem se s ní. Koukla jsem na Káje a ten se spokojeně klouzal dál. Sedla jsem si na lavičku a vybavil se mi den, kdy jsme se s Marií seznámily.