Na počátku byl internet I

Když jsme se s Pavlem poznali, byl červen. Měla jsem už práci a věděla jsem, že s manželem nezůstanu. Od září měl Kája nastoupit do školky a já od manžela chtěla odejít.

Z dlouhé chvíle jsem občas chodívala na chat a krátila si večery psaním s lidmi, které jsem vůbec neznala a vždycky to skončilo jen pokecem a popřáním hezkých snů.

Jenže jednoho včera nemělo zůstat jen u písmenek. Psala jsem si s Pavlem a zaráželo mě, že naše psaní nebralo konce. Musím říct, že v tom byl hodně dobrej a já po pár dnech zatoužila toho člověka poznat o mnoho víc než jen jako pisatele. Taky mi hodně imponovalo, že byl stejné znamení jak já a měla jsem tušení, že bychom mohli být dobrými přáteli.

Psali jsme si ještě pár dní a on navrhl, že bychom se mohli sejít. Nechtěla jsem mu dávat plané naděje, takže jsem mu rovnou napsala, že jsem ještě pořád vdaná a navíc mám postižené dítě.

Myslela jsem si, že potom mi psát už přestane a už se mi neozve. Opak byl pravdou a on mě chtěl poznat snad ještě víc. Nevím, co mu na mě připadalo tak zvláštního nebo co ho ke mně táhlo.

Pamatuji si zcela přesně ten den, kdy jsme se poprvé viděli a on byl vyplašený jak kuře. Já na tom nebyla o mnoho lépe, ale alespoň jsem dokázala říct pár odlehčujících vět, abych zmírnila tu nervozitu a napětí.

Toho dne jsem se probudila do slunné soboty a nedokázala myslet na nic jiného než na to, že dnes poznám toho člověka z internetu. Bylo, to hrozně zvláštní, protože přes psaní přece jen toho druhého nevidíte a máte jistou jakoby ochranu tím, že toho druhého nepoznáte úplně a můžete se skrývat za mnoho podob. Jenže když se s někým setkáte, všechna statečnost zmizí a vy nevíte, co si ten druhý o vás vůbec myslí. Měla jsem z toho hodně rozporuplné pocity.

Měli jsme sraz v 15h na hlavním nádraží a já už od 13h řešila, co si mám vzít na sebe a hrozně jsem se klepala. Jenže jsem nechtěla vypadat jak „puberťačka“ a tak sem se rozhodla, že na schůzku půjdu.

Nachystala jsem sebe i Káje a vyrazily jsme. Bylo ten den hodně teplo, ale nebyl úplný pařák. Vzala jsem si na sebe nové květované šaty a doufala jsem, že mi zvýrazní poměrně štíhlé nohy a zakryjí větší prsa a zadek. Kvůli pohodlí jsem nosila baleríny a hlavně kvůli tomu, že jsem nebyla zrovna menšího vzrůstu.

Po cestě na šalinu se mi v hlavě honila spousta myšlenek a jedna z nich byla, že bych měla Ludvíkovi konečně říct, že jsem myslela vážně, že s ním nechci být a že bych mohla být s malým v jeho druhém bytě, abych to měla blíž do školky i do práce. Jenže stále nebyl doma a já tušila, že v tom není jenom práce.

Káje se mi podařilo od té doby, co jsem věděla, že má autismus dost zklidnit a koupila jsem mu ještě na tenhle rok golfový kočárek na cesty do města a hlavně se mi hodil, když jsem jej vezla kamarádce na hlídání.

S Pavlem jsme se domluvili, že pojedeme do Mariánského údolí. Zdálo se mi to nejvhodnější, když se Kája ještě vozil v kočárku a navíc měl rád kačeny, které jsme sem občas chodili krmit s Lucií. S tou jsem se teď vídala častěji, protože mi domluvila brigádu a střídali jsme se spolu v květinářství.

V šalině se mi začali potit ruce. Za dvě zastávky jsme měli vystupovat. Měla jsem hrozný strach a trému. Tak už jsme tady! Když šalina projížděla kolem hodin u šalin tak sem jej zahlédla. První čeho jsem si všimla, bylo, že má hezkou modrou košili a vypadá velmi slušně. No tak třeba to nebude taková katastrofa…

Pokusila jsem se o úsměv, jenže vznikl pouze křečovitý výraz vzdáleně připomínající úsměv. Musela jsem rozhýbat svaly v obličeji a pomalu jsem se blížila k Pavlovi. Neviděla jsem mu pořádně do obličeje, protože měl sluneční brýle.

Snad mě pozná. Jako poznávací znamení jsme si daly oranžový kočár.

„Ahoj tak já jsem Pavel“koukal na mě a usmíval se. Musím říct, že mi byl dost sympatický, ale teda s tou voňavkou to nemusel tak přehánět. Nicméně i tak mi hrozně voněl a navíc se holil. Ludvík se holil nanejvýš jednou za týden a nevoněl se vůbec.

„Ahoj Lenka a tohle je Kája“představila jsem nás. V hlavě se mi honilo, že bych měla něco říct, ale prostě jsem byla příliš strnulá a doufala jsem, že nervozita brzy opadne a rozmluvím se.

Tak, sem jen zeptala:„Tak půjdeme na šalinu? Jak jsme se domlouvali do toho Mariánského údolí?“

Usmál se a odhalil mi přitom mezeru mezi zuby a já si pomyslela, že je to zvláštní, když je mu teprve dvacet osm a už mu trhají zuby. Jak se později ukázalo tak mu narostl zub dovnitř pusy a proto to vypadalo, že zub nemá.

„Jo jasně jdeme“ nedokázal ze sebe dostat víc slov. Když jsme spolu jeli v šalině tak jsem se rozhodla, že si ho prohlédnu podrobněji.

Co mě zaráželo, bylo, že strašně moc švidral a kmitali mu občas oči a tak si často nasazoval sluneční brýle. A taky to, že se dost vyhýbal dívání do očí. Později jsem se dozvěděla, že má oční vadu a proto si oči musí více chránit před sluncem.

Kája se na Pavla zvědavě koukal a evidentně se mu líbil, což pro mě bylo dost překvapující, protože Kája nikdy neměl moc rád chlapy.

„Kdopak to s námi jede, Kájo? To je Pavel …“pečlivě mě poslouchá a tváří se důležitě. Nakonec se usmál a pochlubil se řádkou bílých zoubků jako perličky.

„No Pavle řeknu ti, že psaní ti jde teda líp než mluvení, jsi nervózní?“ zakřením se a snažím se odlehčit hustou atmosféru. Tak snad už něco řekne a nenechá mě v tom.

„To máš pravdu…no to teda jsem a pořádně!“vyhrkne a široce se na mě usměje. Všimnu si, že má na zubu něco červeného, ale nic mu neřeknu.

Zbytek cesty už ani jeden z nás nepromluví ani slovo. To se však změní, když vystoupíme z autobusu. Měla jsem se víc navonět. I přesto, že není moc vedro tak jsem zpocená. Snad ke mně nebude moc čuchat.

„Jak ti mám říkat? Leničko?“ ptá se a vypadá to, že už ho přešla ta tréma. Tlačím před sebou kočárek a Kája v něm spokojeně křoupe oplatek a popíjí džus.

„Ne tak ne, nemám ráda, když mi tak někdo říká…normálně Lenko…“odporuji mu a oddychuji si, protože jsme konečně navázali konverzaci.

„Tak jo, Leni, můžu vzít ten kočárek? Ještě nikdy jsem nevezl dítě…“ opatrně se mě ptá a spatří můj překvapený výraz v mé tváři.

„Tak jo…zkus to, pozor ať Káje nevyklopíš…“půjčuji mu kočárek a jsem zvědavá, jak si s ním poradí.

„Jde to dobře…víš, že se mi hrozně líbíš?“ sděluje mi a zkoumavě si mě přitom prohlíží.

„Co prosím?“ šokovaně vyhrknu a málem zakopnu o kámen.

„Ty si teda dobrej, známe se teprve pár minut a ty už mi říkáš takový věci…“vykoktám ze sebe a utírám si rukou zpocené čelo.

„No neříkám nic, co není pravda…a máš krásnýho kluka!“usměje se a pokračujeme dál v cestě. Bylo krásný slyšet tyhle slova zvlášť, když sem je nikdy neslyšela od Ludvíka a tenhle kluk to sypal rovnou z rukávu. Připadala jsem si, jak najednou jako kdybych plula na obláčku.