Na počátku byl internet II

Protože je tahle kapitola moc dlouhá, tak jsem si rodzdělila na dvě části. Pěkné čtení!

„Nedáme si svačinu? Vzala jsem ten meloun, nevím, jestli sis vzpomněl na to, že jsme se domlouvali, že jej vezmeš…“sděluji mu. Kája po vydatné svačince usnul v kočárku a tak jsem se rozhodla, že bychom si mohli taky udělat odpolední siestu. Tohle místo se na to obzvlášť hodilo.

Před náma se objevili dva nádherné obrovské duby a pod nimi dvě lavičky s výhledem na menší jezírko. K tomuto účelu jsem sebou vzala i deku, protože jsme se domluvili na piknik.

„No, víš, já na to nezapomněl a běžel jsem po práci ještě koupit meloun…“začal se smát a vytahoval z košíku u kočárku deku.

„No tak sníme oba dva…vzala jsem lžičky. Udělala jsem melounové kuličky a jsou vychlazený. Říkala jsem si, že se to bude v tom teple hodit…“chlubila jsem se svým nápadem.

„Jé to je hezký…to by mě nenapadlo!“říká mi a zvědavě zkoumá obsah krabičky. Hrozně se mi líbilo, že si na nic nehrál a mluvil se mnou úplně jinak, než jak jsem to znala od Ludvíka.

„Tak co kdybychom si trochu promluvily?“ptá se a tváří se vážně. Natáhl na zem deku a posadily jsme se. Bylo tu vážně nádherně a konečně jsem po dlouhé době nemyslela na všechny svoje starosti s Kájem a s Ludvíkem.

„No jasně ptej se, na co chceš…“znervózněla jsem a převalovala jsem v puse studený kousek melounu.

„Ty chceš zůstat s manželem? Víš, abych věděl, co od vztahu mám čekat…jestli zůstaneme jen kamarádi nebo něco víc?“tvářil se vážně a napjatě čekal, co řeknu.

Nečekala jsem, že se zeptá tak brzy, když jsme si dali první schůzku. O tom, že jsem vdaná a mám dítě, jsem mu napsala, ale už jsem mu nenapsala, že s ním nechci zůstat a chci se rozvést. Asi proto se zeptal.

„Víš já se s ním chci rozvést. Zatím jsem si našla brigádu a mám podanou žádost o příspěvek na péči, až bude malej chodit do školky tak budu chodit do práce víc, je to všechno takový ještě, že nevím přesně, co bude dál…a taky až bude ve školce, měla bych si najít bydlení a požádat o svěření malého do péče. Teď když ještě nemám nic vyřízený tak nemůžu o nic žádat, protože by mě nedali do péče malého, když bych neměla žádný příjem.“dlouze mu vše vysvětluji a on na mě nechápavě hledí.

„Teda ty to máš zamotaný…ale na to jsem se neptal…ptal jsem se, co můžu čekat od našeho vztahu“pomalu a jasně mi opakuje otázku.

No tak jsem mu vyklopila vše naráz…bez obalu a jak to opravdu je. Kupodivu ho to ani moc nevyděsilo.

„No víš a co kdybychom náš vztah nechali prostě tak plout a čas ukáže, co bude dál…buď zůstaneme kamarádi anebo bude něco víc“opatrně mu odpovídám a myslím na to, že bych podruhé měla být daleko opatrnější.

„ Tak jsme domluveni, Lenko…nechcete jít zítra do zoo?“hluboce se mi zadíval do očí a netrpělivě čekal na odpověď.

„Jasně půjdu moc ráda…“ byla jsem ráda, že nebudu muset zase trčet sama doma v obýváku a čekat až se Ludvík vzbudí a v nejlepším případě půjdeme aspoň nakoupit a v tom horším se nají a půjde zase spát.

„Tak zítra v 10h na nádraží?“hned plánoval další schůzku. Jeho zájem mě těšil a nechtěla jsem, aby ten den skončil. K mé smůle už bylo dost hodin a Kája se probouzel.

„Jo zítra v 10h, už bychom měli jít pomalu nazpátek“přitakala jsem mu. Čas s ním strašně rychle utíkal.

Podíval se na hodinky a usoudil, že bychom už opravdu měli jít. Šlupku od melounu jsme dali do sáčku a já jsem si sbalila do kočárku deku.

Cestou zpátky zase vezl kočárek a já si to užívala, protože jsem měla po třech letech volné ruce. Najednou zastavil a řekl: „Nechtěl jsem ti to říkat, ale když už ty si na sebe řekla všechno tak ti to taky řeknu…mám nevyléčitelnou vadu očí a časem budu muset jít na operaci a možná už neuvidím…“

Šokovaně jsem na něj hleděla a nevěděla jsem co říct. Smutně se na mě díval a já si uvědomila, kolik ho to muselo stát odvahy, aby mi to řekl.

„Říkala jsem, co to máš s očima…mě to, ale vůbec nevadí…“ujistila jsem ho. Koukal na mě, jako kdybych měla kolem hlavy svatozář.

„Vážně? To je super…“usmál se a zřejmě se mu dost ulevilo. Mě taky, protože jsem nechtěla vyzvídat a doufala jsem, že mi to třeba napíše.

„Tak už jsme, u autobusu doprovodíš mě na nádraží?“zvědavě jsem se ptala a tak trochu ho zkoušela.

„Jasně…chtěl jsem ti poděkovat za krásné odpoledne. Budu se moc těšit na zítřek.“v očích mu bylo vidět, že se mu dnešek moc líbil a určitě si říkal, že byl nervózní úplně zbytečně.

„Mně se to taky líbilo a moc…a teda nevím jak to říct, ale moc jsem nevěřila tomu, že by dnešek mohl být tak fajn…“dívala jsem se na toho kluka a přistihla jsem se, že myslím na to, jak asi líbá. Na líbání jsem si vzpomněla, protože jsem se s Ludvíkem nelíbala vůbec a vlastně jsem ani pořádně nevěděla, jak se to dělá….

Zahnala jsem hříšné myšlenky a psychicky jsem se připravovala na to, až Ludvíkovi řeknu, co mám na srdci. Povzdechla jsem si. Kdoví jak bude reagovat a snad mě nevyhodí na ulici i s dítětem.

Už nám přijel autobus. Pavel mi pomohl s kočárkem, což mě potěšilo. Protože autobus nejel přímo tak jsme přesedli na šalinu, která jela až na zastávku ke mně domů.

„Chceš, abychom tě doprovodily na šalinu?“ptala jsem se Pavla a on jen nepatrně přikývl a zamyšleně hleděl do blba. Nejspíš z toho dneška byl pěkně vedle.

Vystoupily jsme na hlavním nádraží a sedli jsme si ještě na chvilku na lavičku. Kája celou cestu ani nedutal a zkoumavě si prohlížel projíždějící šaliny.

„Nebudeš mít doma problémy, že jsi byla pryč?“zvědavě se vyptával Pavel.

„To ne…spíš mě děsí, co mi řekne na to, že jsem si našla práci a chci od něj odejít…“vysvětlovala jsem mu.

„Myslíš, že je to dobrý nápad? Co když ti něco udělá?“dělal si starosti a díval se mi hluboko do mých očí. Uhnula jsem pohledem.

„Neboj se…znám ho. Nejspíš mu to bude úplně jedno a ještě se mi vysměje, že to nemyslím vážně“ uklidňovala jsem ho a dala jsem mu pusu na tvář.

Usmál se a pohladil mě po ruce.

„Už budeme muset jít…přijela nám šalina…“oznamovala jsem mu a chystala jsem se k odchodu.

„Tak ahoj a doufám, že zítra přijdeš!“rozloučil se semnou. Usmála jsem se a přikývla. Bylo 18h večer a já se klepala hrůzou, co bude dál.