Starosti a radosti

V této kapitole nahlédnete do života s autistickým dítětem. Přečtete si, jaké to je být doma s Kájem a jaké starosti a zároveň radosti se řeší, když se zrovna rozvádíte.

Schovala jsem zprávy zpátky do svého šuflete a vyhnala Káje zpátky do obýváku. Místo tabletu jsem mu dala dětský notebook a pádila zpátky do kuchyně zahustit rajskou. 

Jen jsem ji dodělala a už vidím Káje jak stepuje u sporáku a zvědavě zkoumá obsah hrnce. Očička se mu rozzářila a už si to šine ke stolu i s dětským notebookem.

„Kájo, zatím si vezmeš polívku“sděluji mu a podávám mu lžíci. Netváří se moc nadšeně.

Nenápadně vmíchám léky na podporu rozvoje mozku do polévky. Chutná to sice odporně, ale Kájovi to nevadí. Asi už si zvykl. Bere mi lžíci z ruky a snaží se baštit. Je šikovný.

Kde kdo by mohl říct, že je to taková základní věc, ale pro mě jako pro matku autisty je to neuvěřitelný zážitek, když jí moje dítě lžící, protože se to stává velice zřídka a to jen tehdy, když mu jídlo chutná a má dobrou náladu. Ještě ve dvou letech chtěl jíst pouze kaše formou pití z lahve a to mu vydrželo alespoň 2měsíce. Až jsme přestali chodit po doktorech, tak se to postupně upravilo zase na krmení mnou lžičkou.

K mému údivu sní prcek i druhé jídlo. Protože nesnáší umývání obličeje tak mu otírám pusu vlhčenými ubrousky. To se mu sice taky moc nezamlouvá, ale snáší to lépe.

„Tak Kájo, co budeme dělat? Budeš si hrát s autíčkem?“ptám se jej. Potřebuji ho zaměstnat, abych mohla umýt nádobí a nachystat mu věci k Ludvíkovi.

 Překvapil mě. Vzal si trochu nabitý tablet a šel do svého pokoje. Koukám na něj a on během pěti minut usíná, se svým milovaným tabletem v náručí, zachumlaný do dečky. Když spí, vypadá hrozně roztomile a nevině.

 Oddychla jsem si. Když to moje zlato usne tak sbírám sílu na další překážky, co mohou nastat. Blíží se jedna hodina a měla bych spláchnout tu kopu nádobí a nachystat a vyžehlit věci Kájovi k němu.

Je zvláštní jak si člověk zvykne na „půjčování“ dítěte tatínkovi. Vždycky je to pro mě hrozně ponižující, protože Ludvík si na mě vybíjí všechnu zlost a není schopen se na ničem domluvit. Tak jen tiše trpím a doufám, že třeba příště to bude lepší, bohužel není. Kdybych neměla Pavla, asi bych se z toho složila. Za chvíli by tady měl být.

Jdu zkontrolovat Káje a zjišťuji, že ještě chrní. Vezmu si v pokoji jeho baťůžek a naskládám do něj jeho věci. Dřív to bylo tak, že sem mu nemohla dát ani věci na dítě, protože mi je nevracel a musela jsem se doprošovat, aby mi to oblečení vrátil. Učitelky v mateřské škole se nestačili divit, v čem mi vrací Káje. Oblékal mu oblečení, které mu bylo malé a poměrně často se stávalo, že ho vracel až do školky, protože mi ho odmítl vracet v neděli.

Zrovna když umývám poslední kousek nádobí tak slyším v předsíni odemykat dveře Pavla. Tuhle chvíli mám ráda. Odkládám talíř a jdu ho přivítat.

„Ahoj miláčku! Dostanu pusu?“ přitulím se k němu a pevně ho obejmu. Tak mi chyběl. Jsme spolu už přes rok a on mě stále dokáže mile překvapovat a vykouzlit úsměv na rtech, když mi není zrovna nejlíp.

„Ahoj lásko! Ty voníš…Kdepak je Kája?“ptá se zvědavě a dává mi mlaskavou pusu. V jeho hnědých očích mu jiskří hvězdičky.

„Pšš… Kája spinká. Jak ses měl v práci?“ptám se a mířím do kuchyně. Pavel si vyzouvá sandály a jde za mnou.

„Je to tam čím dál horší…teď přes prázdniny strašně málo práce a tys mi tak chyběla…“ lišácky se na mě usměje a přitáhne si mě k sobě. Copak asi chce?

„Nechceš jít do ložnice?“usměje se a už si mě odvádí. Tohle se mi na něm líbí nejvíc. Navzdory všem jeho chybám mě vždycky dokáže potěšit. Jak se to říká? Láska je mocná čarodějka…