Návštěva u neurologa

Tak vážení pokračujeme v páté kapitole. Jak to asi bude dál?? Jestli to chcete vědět, tak pokračujte ve čtení! Přeji příjemnou zábavu.

Pamatuji si ten den, kdy jsem na Mariino doporučení objednala Káje na neurologii k panu doktorovi Jeřábkovi. Objednal nás hned na druhý den ráno, protože mu zrovna někdo vypadl.

Byla jsem příšerně nervózní a šla jsem tam úplně sama se synem. Čekali jsme v malé čekárně a zavolala nás milá a hodná sestřička.

„Ahoj“ snažila se o kontakt s mým synem. Kája začal příšerně plakat a tiskl se ke mně, aby na něho náhodou ta osoba nešáhla.

Koukla se na mě a zeptala se mě: „Proč jste sem přišli?“

„Víte, já si myslím, že má syn autismus“odpovídala jsem a usilovně jsem přemýšlela, co budou mému chlapečkovi dělat, byly mu teprve dva roky!

Sestřička se usmála a ujistila mě, že si myslí, že je zdravý a že je kontaktní. Chtěla jsem jí věřit. Poté mě vyzpovídala a už se tvářila vážně. Odpovídala jsem jí na běžné otázky typu, jestli chlapec mluví, jestli chodí na nočník a s čím si nejraději hraje.

Poté nasadila na jeho hlavičku zvláštní čepičku. Spustil se řev.

„Neboj se to je jen čepička…“uklidňovala jej. Kája se zklidnil až poté, co mu nabídla dětské hrací piáno.

Asi po půl hodině mi řekla, že výsledky jsou v pořádku a ať si jdeme k panu doktorovi.

Jen, co jsme vlezli do ordinace, Kája začal nepříčetně řvát. Doktor se snažil syna uklidnit, ale vše bylo marné.

Zklidnil se, až když spatřil dvířka od skříněk. I on mě vyzpovídal a Kája mezi tím vytahal nějaké doktorské věci ze skříněk.

Doktor Jeřábek se mi podíval do očí.

Vyřkl ortel:„ Paní Klusáčková, váš syn je s největší pravděpodobností postižený…myslím si, že je autista podle jeho chování…“

Zatmělo se mi před očima. To není možné! Vždyť se narodil jako úplně zdravé miminko.

Bylo to hrozné…v tu chvíli jsem si říkala, že se třeba spletl a doufala, že někdo jiný mi řekne, že to není pravda. Ta bolest v srdci byla nepopsatelná. Nechtěla jsem tomu věřit.

Soucitně se na mě podíval. Už se nadechoval, že mi vysvětlí diagnózu.

Podívala jsem se na něj a řekla: „ Pane doktore, já vím co to je…nemusíte mi nic vysvětlovat…“ o tomhle postižení jsem věděla a napadlo mě to potom, co jsme zjistili, že prcek slyší úplně normálně.

Cesta domů byla nekonečná…nemohla jsem uvěřit tomu, co mi ten doktor řekl. Spíše jsem tomu věřit nechtěla. Po tom oznámení nás objednal do nemocnice na pozorování, kde mělo být provedeno celkové vyšetření, ale to mělo být až za dva měsíce.

Cestou domů jsme se stavili v obchodě a já koupila alespoň grilované kuře na oběd, nebyl čas na vaření, protože jsem nepočítala s tím, že tam budeme tak dlouho.  Doma nikdo nebyl a já byla vyplašená jak kuře. Ani jsem nemohla zavolat Ludvíkovi, protože byl v cizině a nechtěla jsem ho rušit při jízdě v kamionu. Napsala jsem mu sms zprávu, ale jeho zvykem bylo odpovídat nejdřív za dva dny.

Po obědě jsem měla domluvenou schůzku s Marií a Romanem, chtěli jsme jít s dětmi na hřiště, i když bylo teplo, protože byli okolo stromy a tím pádem stín a klid. S Kájem jsem si netroufala chodit mezi větší společnost a na koupaliště už vůbec ne. Marie zase měla dvouročního Lukáška a malou dvouměsíční Petrušku a být na koupališti v takovém vedru s miminkem nepřipadalo v úvahu.

Nachystala jsem Kájovi hračky na písek, sebou hodně pití, klobouček na hlavu, sandálky a šlo se. Jako vždy jsem sebou nesla kabelu přes rameno a v ní plínky, ubrousky, věci na převlečení prcka, bonbonky pro případ nouze, telefon a klíče.

Hřiště bylo blízko od našeho paneláku a tak jsme tam byli během pěti minut. Marie s rodinou měla přijít za pár minut. Už z dálky jsem viděla jejich modrý kočár a zamávala jsem jim.

 Jak já jim záviděla, že jsou na všechno spolu a jsou opravdová rodina. Ludvík s námi nechodil nikdy ani na půl hodinky na procházku nebo na hřiště. Přišlo mi jako bychom ho obtěžovali a byli jsme pro něj obtížný hmyz.

„Leni, ahoj! Ahoj Kájo!“vždycky se nás hezky smála a byla nabitá pozitivní energií. Byla prostě šťastná. Taky bych na jejím místě byla. Vezla si pyšně kočárek s Petruškou a vedle ní šel její manžel Roman a za ruku vedl Lukáška.

„Ahoj, všechny Vás zdravím…můžu mrknout na ten Váš další poklad?“ zvědavě jsem se naklonila nad kočárek a prohlížela si jejich krásnou zdravou holčičku. Byla nádherná. Vypadala jako živá panenka a sladce spinkala. Skoro mi ukápla slza. Moc jsem si přála další děťátko, ale Ludvík o tom nechtěl ani slyšet, a když Marie přišla s tím, že je těhotná bylo to pro mě o to horší.

„Ta se Vám teda povedla! Doufám, že vám dělá samou radost.“rozplývala jsem se nad spící Petruškou. Viděla jsem je po čtyřech měsících, protože Marie měla zdravotní problémy a tak musela být doma a v kontaktu jsme byly pouze přes telefon.

„To víš, že dělá. Jsme hlavně moc rádi, že se nenarodila dřív, jak nás strašili doktoři. Dokonce se v noci už i trochu vyspíme, protože malá je spáč.“nadšeně mi přitakává Roman. Oba dva se na sebe podívali a usmáli se na sebe.

„Tak dáme Petrušku do stínu a děti půjdou na písek a my půjdeme klábosit k lavičkám…co vy na to?“ tázala jsem se jich. Oba přikývli a tak jsme se přesunuli o kousek dál.

Dětem jsme ani nemuseli říkat, že si mají jít hrát. Malý Lukášek si vzal z kočárku hračky na písek a šel je ukázat Kájovi. Oba dva se vzájemně doplňovali. Lukášek taky ještě moc nemluvil a dřív spolu hráli honěnou, házeli spolu kamínky do keře a klouzali se na klouzačce. Lukášek byl tiché dítě a Kájova společnost mu vyhovovala asi proto, že nemluvil.

„Lenko a co Ludvík? Co říkal na tu manželskou poradnu?“byla zvědavá Marie. Ludvíkovi jsem nabízela manželskou poradnu, protože jsem měla jisté pochybnosti, že je náš vztah normální. Téměř vůbec se mnou o ničem nemluvil a nezajímalo ho ani vlastní dítě.

„Víš, on řekl, že neví, proč by tam lezl a prý je mezi námi vše v naprostém pořádku. Marie já nevím, co mám dělat! Celý týden jsem sama doma, a když přijede domů tak se akorát nají a celý víkend prospí.“odpovídala jsem tiše a klopila oči.

„Lenko to je mi líto…třeba se to časem spraví, uvidíš…nemá nějaké problémy v práci?“snažila se mě ukonejšit. Chtělo se mi brečet, bylo toho na jeden týden až moc.

„Pokud vím tak nemá…co se týče peněz tak těch nedostatek nemáme spíš naopak. Přijde mi, že nás doma ani nechce. Tohle bych od něj nikdy nečekala.“odvrátila jsem hlavu a utřela jsem si stékající slzu.

„Romane, jdi za dětma…musím si s Lenkou o samotě promluvit“zaúkolovala manžela a koukla se na mě.

„Tak povídej co se děje…“ ptala se ustaraně a stírala mi slzy.

„Marie…dnes mi řekl neurolog, že Kája je postižený…že má autismus“ vysypala jsem ze sebe. Částečně se mi ulevilo, že jsem se mohla konečně někomu svěřit.

„Co? Leni, neboj, to bude dobrý…my ti se vším pomůžeme. A je to jisté?“koukala na mě a hladila mě po zádech. Byla tak hodná.

„Víš, když mi to říkal ten neurolog tak to byl strašný šok i když jsem si připouštěla, že to může být ono. Říkal, že nás pošle pro jistotu ještě na pozorování do nemocnice“ konečně jsem se mohla někomu vypovídat a hned mi bylo líp. Dalo by se říct, že mi spadl obrovský kus kamene ze srdce. Teď už jsem věděla, že na to nebudu sama.

„Už je ti líp viď? Budeme chodit hodně ven, co říkáš. Na druhou stranu je určitě dobré, že to víš tak brzy a že s ním můžeš pracovat! Dám ti kontakt na jednu paní co má taky klučinu už dospělého s autismem. Určitě ti se vším poradí!“snažila se mě podpořit a koukat se dál do budoucnosti.

„Jo už je to dobré…budu to muset zvládnout. Jsem přece jeho máma! Tak mi večer napiš zprávu s kontaktem na tu paní. Moc ti děkuju.“objala sem ji a konečně jsem se usmála.

„To víš, že to zvládneš. Tak co, jdeme za dětma?“ptala se mě a hladila mě po tváři. V tu chvíli mi došlo, že ona bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat a určitě bych to bez ní nezvládla, tak dobře jako kdybych byla sama. Tímto bych ji chtěla poděkovat za to, že je a i když to možná neví, že mi neskutečně pomohla. Velký dík!