Skočíme si na Marušku, nebo Věrušku? U nás v dědině je možné všecko. Nad „dědinú“ se pyšní krásná rozhledna Maruška. Je to výletní místo turistů aj domorodců.
Vidíte na ty naše valašské kotáry ze všech stran. Nedá se zmínit legendární strom na rozcestí Bludný. On má svoje kouzlo.
Ale já chci dneska psát příběh o jiné rozhledně, méně známé. Je totiž trošku netradiční.
To mi volala sestra, že by ráda na výlet.
„Tak Oli, byla jsi už na naší rozhledně“?
„Na které myslíš“? Ptá se sestra do telefonu“.
„No na Věrušce“!
Hulákám do mobilu, jak kdybych chtěla, překonat vzduchem ten kilometr co nás od sebe dělí.
„Tož to Dano, vůbec nevím, o čem mluvíš idu to víš, že jo.“
Domluvily jsme se se sestrou, kdy se pro mě, staví a vyrazíme na výlet.
Byla zvědavá, překvapená, že neví o žádné rozhledně v okolí kromě Marušky.
Pobídla jsem ji, aby si vzala pevnou obuv, dostatek pití včetně RUM, aby nám cesta hezky ubíhala.
A také, že by mohla řízečky usmažit, abychom po cestě nepadly hladem.
Já nemůžu nic chystat musím připravit trasu. Po případný bivak, kdyby došly síly.
V den D sestra došla v přesný čas. Výbavu na cestu měla lepší než já, včetně svačiny. Já to lehce podcenila věděla jsem do čeho jdu.
Šmarovaly, jsme si to po chodníku v dědině. Po půl kilometru jsme odbočily na vedlejší cestu. Po patnácti metrech jsme byly u cíle.
No trochu jsem ustoupila dál z dosahu sestřiných rukou.
Dobře si pamatuji, její výchovné lekce, přece jenom je malinko starší. Dost se podílela na mojí výchově. Když jsem ji oznámila, že jsme na místě.
Ano to je ona Věruška.
První valašská údolní rozhledna Věruška 351,15 m n.m.
Přímo v naší krásné obci.
Přesto, že to byl výlet krátký sestra byla nadšená. Stačilo překonat schůdky přes plot do zahrady. Vypadají stejně jako do nadzemního bazénu, jenom dřevěné.
A vyšlapat dvě patra. Celkem devatenáct schodů. To se dalo. Na vršku jsme si daly „kalíšek“ na zdolání vrcholu. Posvačily výborné řízečky.
Jako z rozhledny vidíte prd. Ani mě to nepřekvapilo. Tak su docela chytrá robka.
Cesta dolů byla veselá, těch RUM. Bylo více. Přece nepotáhne sestra Olga, plnou krosnu domů. Vždyť to bylo dva a půl kilometru. Po rovině.
Ráda jsem ji s tou zátěží pomohla.
Cestou jsme potkaly mistra toho to díla, dozvěděly se, že původně to měl být domeček pro vnoučata. Jenže materiál dorazil trošku v delší variantě. Bylo škoda ho řezat. A tak paní domu rozhodla, že to bude rozhledna.
Já tu cestu absolvovala znovu, abych ji zdokumentovala foty. Nebo v den D to nějak drhlo.
Tak mi došlo, že život je krásný, když máte s kým jít na výlet. Je jedno jestli na krátký nebo dlouhý. Hlavně že, máte parťáka. Sestra je dar. Nejkrásnější osoba, kamarádka, kterou nemusíte hledat. Už ji darovali rodiče.
A já mám velké štěstí nebo mám sestry dvě. Maminko, tatínku děkuji vám, posílám pozdrav, tam na horu. Do té nejvyšší rozhledny.
Všechny uvedené fotografie, jsou pořízené mnou.
