Přiškrcený doktor

Jako každý občas ráda vzpomínám na časy, kdy byly dcery malé. Hrozně rychle toto krásné období uteklo.

Miminkovské období. Kdy se na sušáku houpalo, plno plen, bílých košilek a dupaček. Dneska je všechno jiné. Každá doba má svoje kouzlo.

I porod zaznamenal něco k lepšímu. Já bych třeba tehdy přítomnost manžela na porodním sále uvítala.

No každopádně si tu svoji chvilku musíme každá prožít. To se moc nemění.

Když jsem čekala druhou dceru už jsem věděla, co mě čeká.

Do porodu zbývaly skoro čtyři týdny. Ten den bylo krásně, ale s občasnou bouřkou. Povídá se, že při bouřkách je nejvíce porodů.

Já si jela nakoupit všechno v klidu. Doma jsem měla malíře, natíral nám okna.

Během dopoledne přivezl tatínek jejich malou fenku Bessy. Jel za maminkou, která pomáhala s přípravami na svatbu mého bratrance.

Ale když mě uviděl zarazil se.

„Dančo, mě se na tobě něco nezdá, já raději Besinu odvezu Olince“

Taťku jsem přesvědčila, že jsem v pohodě.

Jenže za půl hodinu jsem vypadala jak vodníkova žena. Mokro kde se podíváš.

Tchán šel poprosit souseda, aby mě dovezl do porodnice. Bylo to domluvené nebo bylo období žní a mobily nebyly. Těžko bychom manžela, hledali na poli.

Se sousedem to bylo trochu závod svoji starou škodovečku doslova trápil, jak dupal na pedál plynu. Nedovolil mi, ani jít po schodech. I když jsem ho přesvědčovala, je čas a pohyb mi neuškodí.

Myslím, že si oddychl, když mě předal do péče sestřičky. Všechno probíhalo tak jak mělo. Sestra mě volá k telefonu prý manžel.

„No ahoj prosím tě co, tam blbneš?“ vyvalil na mě.

„Coby čtu si tady Vlastu, neboj všechno je v pořádku, jenom miminko chce už ven“

Když přišel první tlak, bylo na čase poznat to malé stvoření osobně. Celý tým se připravil včetně pana doktora. Jenže moje tělo si asi chtělo udělat relax či co a všechny příznaky porodu ustaly. Trochu jsem bojovala sama se sebou a přepadl mě strach.

Najednou se objevil anděl. Lidský anděl sestřička, kterou jsem znala. Chytla mě za ruce a říká.

„Miminko zůstalo v blbém místě. Musíš se hodně snažit, musí rychle ven.“

Je neskutečné, jak dokážou slova povzbudit, pomoct.

Porodní sestra řekla doktorovi, že jde pro kleště.

„Ne, to půjde, nebudeme všechno řešit císařem, nebo kleštěmi, jdeme na to“ vyhrkl doktor.

Tak jsem se do toho pustila a nečekala, že mi doktor vyloženě skočí na břicho.

V tom okamžiku tělo zaplavené hormony a strachem o prcka se soustředilo na jediné. Musí ven. Drapla jsem nakloněného doktora nad sebou, oběma rukama za plášť. A zabrala. Čím více jsem tlačila tím více ho chudáka táhla k sobě.

Jako v dáli slyším hlas.

„Pusť te doktora, nebo ho uškrtíte!“

Vůbec mi nedošlo, že to patří mně.

„Ne ne nechte, tlačí moc dobře je to výborné“ odpovídá statečný doktor

Dílo se podařilo. Ruce v křeči jenom pomalu uvolňují pana doktora.

První, co vidím plášť jak harmonika, knoflíky rozsypané po zemi.

A potom to svoje dílo, maličké, tak božské.

„Jé u Adámků je druhá holčička, zvědavá, jak se hned rozhlíží, ani ji nevadí ostré světlo.“ rozplývá se sestřička.

Už tehdy jsem věděla, že bude ředitelka zeměkoule.

Když jsem srovnala dech omlouvala se panu doktorovi za škrcení.

Bylo mi trochu trapně nebo normálně, by mě nic takového nenapadlo.

On se smál, že o nic nejde a knoflíky mu můžu přišít až bude štupovat on mě.

Pro mě to byly nejkrásnější chvíle, když jsem po porodu svírala svoje holky v náručí. Tak pyšná, spokojená, šťastná.

A ty knoflíky nakonec přišil asi někdo jiný.

A moji rodiče ronili slzy na svatbě celý den, byly to slzy štěstí a radosti se čtvrtého vnoučete.

Jsem autor fotografie.