Zpověď matky (9.část): Všude mezi námi

Tohle nezůstane bez povšimnutí, zavřou ji. Není tady žádná otázka „jestli“, jen „kdy“. Napětí tedy nepovoluje, spíš naopak. Přinesla mi větrovku a bundu. Obě moc pěkné, úplně nové. Já takového nic nemám a hodily by se mi. Jak se k tomu ale mám postavit? Mám od ní ten dárek přijmout? Vždyť vím, že za poctivé peníze to není. Já nechci nic z nějaké kriminální činnosti. Když to přijmu, nebude to jen němý souhlas s tím, co dělá?

Řekla mi, že se na to něco nadřela, aby je pro mě měla. Měla radost, když mi mohla dát něco, co si sama odmítám koupit, protože je to drahé. Vzala jsem si je. Vzala jsem si je proto, že je to moje dcera a proto, jakým způsobem mi je dala. Pálilo mi to, ale věděla jsem, že když jsem se rozhodla ji nevyloučit ze svého života, budu muset občas udělat i něco s čím vnitřně nesouhlasím. Já nejsem majetnická a nelpím na věcech. Jediné, na čem mi záleží, jsou vztahy a city. Přijala jsem tedy dárek z lásky. V té době jsem se taky dozvěděla, jak narkomani mezi sebou vyměňují věci. Jak jsou ochotni za trochu drogy přinést něco daleko dražšího a hodnotnějšího a nepřepočítávají si tu hodnotu. Jen když mají svoji dávku. Kradou, aby měli na svoji drogu. To vědomí je hrozné.

Narkomanů je mezi námi strašná spousta. Já jsem je znala jen z televize. Bývali tam prezentovaní jako úplné trosky, bezcílně se pohybující a pohupující, špinaví, neupravení s nepřítomným pohledem, nebo někde se povalující. To byla moje představa o uživateli drog. Byl to velký omyl. Uživatelů drog jsou miliony, je jich spousta mezi námi a není to na nich ve většině případů vůbec vidět.

To je tak hrůzné.

Já zatím vím jen něco o pervitinu a jeho účincích na člověka a hlavně na jeho mozek. Pervitin mozek úplně přenastaví. Všechno, co jsem si o tom přečetla, jsem viděla na dceři. Z veselé a sportovně založené holky se stal postupem času nesportující a málo se pohybující pecivál, kam mohla, tam se vezla taxíkem, přestala mít potřebu chodit do přírody, přestala se stýkat se širokou rodinou, přecházela bez povšimnutí významné rodinné události, přestala přát ostatním k svátku a narozeninám, přestala dávat najevo emoce, na ničem jí nezáleželo, ani na ní samotné.

To poslední je zvláštní. Nezáleželo jí na ní, hlavně na zdraví, ale pečovala o svoji čistotu a vzhled, což si trochu protiřečí. Čekala jsem, že klesne někam na dno, ale nestalo se. Pořád si držela svoji úroveň. Na ostatních to také nemusí být vidět. Potkáváme je všude kolem sebe, jsou upravení, hezcí, když jsou pod vlivem, tak můžou být i milí a zdvořilí. Jenže mozek se přenastavuje dál a dál a jak ztrácí emoce a jsou víc a víc lhostejní, tak vám klidně ublíží a necítí vinu. Je jim jedno, jestli vás okradou, zbijou, zabijou….. Žádné emoce. To je na tom to hrůzné a strašné. Toho se bojím. Nevěděla jsem, že na narkomanech není ihned poznat, že jsou narkomani. Nevěděla jsem, že jsou nám tak nebezpeční.

Teď už to vím. Dívám se pořád kolem sebe a říkám si: „Ty bys mohl být narkoman, ty bys mi mohl být nebezpečný“, bojím se lidí. Když by si mě vyhlédl narkoman, nemám žádnou naději na obranu nebo na jeho slitování. Strašná představa.