Zpověď matky (27.část): Propuštěná

Začínalo jaro a pořád se nic nedělo. Dcera už ani nechtěla, abychom jí na návštěvu vozili nové a nové prádlo. Většinu toho, co jsme přivezli, vracela ihned zpátky. V cele si nechávala jen minimum. Vysvětlila nám, že všechno, co tam má, si musí při každé eskortě vézt sebou a nikdo jí s tím nepomůže. Tak své věci omezovala, aby se jí lépe cestovalo sem a tam. 

Mezitím bylo stanoveno jednání dalšího soudu, který měl projednat, jestli jí už bude zrušena koluzní vazba. Jednání vypadalo úplně stejně. My jsme dali záruku, soudce mě i manžela vyslechl a pak jsme slyšeli, že ji propouští na svobodu. Eskortní stráž jí sundala pouta a ohlásila do vysílačky, že se vrací bez obviněné. V tom vstala státní zástupkyně a řekla, že se proti rozhodnutí soudce zase odvolává. Bylo to jako rána z čistého nebe. Soudce se nevěřícně optal, jestli jí opravdu dobře rozuměl, jestli to myslí vážně, protože už není co projednávat a na věci další vazba nic nezmění. Trvala na tom. Udělalo se mi zle. Eskortní služba, která měla vždycky tvář bez výrazu, se najednou tvářila překvapeně a skoro omluvně dceři znovu nasadila pouta. Odvedli ji sebou a ona šla jako tělo bez duše. Další den nebyla schopna převozu, protože zkolabovala. Psychiatr jí dal injekci a prášky a při další eskortě jí znovu odvezli do Litoměřic. V té době jsme zase přišli o již schválenou návštěvu a nikdo z nás nevěděl, kdy a jestli se uskuteční nějaká další.

A zase se nic viditelného nedělo. Ani jsme nevěděli, že mezitím konečně proběhl ten první odvolací soud a odvolání paní státní zástupkyně seznal bezpředmětným.

Zhruba měsíc po druhém soudu mi během dopoledne zazvonil telefon. Číslo bylo neznámé. V telefonu se ozval slabý hlas dcery: „Maminko, už jsem venku.“ A telefon se odmlčel. Nevěděla jsem, co dělat. Za chvilku mi telefon zazvonil zase. Byla to zase ona. Stačila jen říct, že volá z budky a že na nás bude čekat, abychom si pro ni co nejdříve přijeli. Stačila jsem jen odpovědět, aby trpělivě čekala, že nám to bude trvat alespoň dvě hodiny, než se tam dostaneme. Zařídila jsem si obratem volno v práci, zavolala manželovi, nasedli jsme i s naším psem do auta a jeli si pro ni. Tolik jsme se na ni těšili. Bylo docela chladno, a tak se jí určitě nečekalo příjemně, ale stála u silnice a mávala nám vstříc. Konečně. Konečně jsem jí držela v náručí a už jsem jí nehodlala pustit. Teď už nenechám nic náhodě.

Pátrali jsme po tom, na jakém základě byla tentokrát „opravdu“ propuštěná. Zjistili jsme, že odvolání z druhého soudu už nikdo neposuzoval a bylo zrušeno, protože sice po dlouhé době ale konečně došlo k zamítnutí odvolání z prvního soudu. Ach ty jejich termíny, ty obstrukce. To je sakra pracovní tempo. Ještě že tak nepracujeme všichni.

Dcera nám řekla, že se chvíli před obědem objevila dozorkyně a řekla jí, že když se do pěti minut sbalí, tak jí ihned propustí. Jinak si bude muset počkat až do večera. Umíte si představit, že byla sbalená natotata a než se nadála, stála na ulici. Zavolat jí na můj mobil nenechali. Do ruky jí dali pár korun a vyšoupli jí do světa, ve kterém osm měsíců nebyla a ve kterém se už skoro neuměla pohybovat. Rozhodně to bylo poprvé, co byla nucená použít k zavolání telefonní budku a tak ani nevěděla, jak na to. Ale zvládla to. Jo když se chce, tak jde všechno.

Domů jsme si jí vezli celí šťastní.