Zpověď matky (25.část): Psychika je prevít

Pořád jsme doufali, že ji na vánoce pustí domů a že už budeme všichni spolu. Nestalo se tak. Těsně před vánocemi jsme měli umožněnou návštěvu. Přivezli jsme jí maličký skládací vánoční stromeček s miniaturními ozdobičkami a trochu vánočního pečiva, protože už měla nárok na přijetí balíčku a dostala k balíčku povolení ho přijmout. Dcera si tam ten maličký stromeček ani nechtěla nechat, měla strach, že když by si vánoce připomínala, že by jí bylo ještě hůř. 

Nakonec si ho nechala a myslím, že byla docela ráda. Překvapivě totiž na vánoce nebyla v cele sama,

dostala spolubydlící a tak vánoce „oslavily“ ve dvou.

My jsme měli vánoce smutnější, protože nám chyběla.

Fajn bylo, že se je s námi rozhodla  strávit naše starší dcera, a tak jsme se necítili tak naprosto opuštění.

Po vánocích zase několik týdnů nevyšla návštěva, ale když jsme se konečně setkali, tak nám dcera o vánocích vyprávěla a dala najevo, že byla ráda, že tam stromeček má. Já vím, že je děsivé, trávit takovéhle svátky bez rodiny a o samotě, ale člověk se tomu nesmí podat a musí najít sílu si udělat hezké chvilky třeba i v nevábných a děsivých podmínkách. Dokáže tím, že je pořád člověkem, že má nějaké zvyky, které mu stojí za to udržovat, ať se děje, co se děje. Pomůže mu to udržet psychiku a pořád věřit v naději, že to špatné brzy skončí.

Psychika je prevít a nejvíc útočí, když je člověk sám. Brzy po vánocích byla dcera v cele zase sama a psychicky šla hodně dolů. Přestala cvičit, někdy to opravdu vypadalo, jako že všechno vzdává. Budíček byl pořád brzy ráno (myslím, že to bylo v 5:30), takže musela vstát, ale potom si zase lehla a prospala téměř celý den. Zvláště v době, kdy nám nebyla umožněna pravidelná návštěva a ona už neměla vůbec co číst, neměla televizi, neměla společnost, dopisy ani naději na blízkou návštěvu, ztratila vůli, cokoliv jiného než spaní dělat. Kde jsou ty časy, kdy udělala třeba 70 sklapovaček nebo kliků. Při návštěvě jsme se docela zhrozili. Byla bledá, kůži měla až prošedivělou, vlasy hodně prořídlé a slabé, říkala, že už nechodí ani na vycházku na vězeňský dvůr, aby byla chvíli na vzduchu, během celé návštěvy se chvěla a třásla. Tatínek si vylezl na stůl, který nás od ní dělil a celou návštěvu ji držel v náručí a zahříval. Když jsme odcházeli, bolelo nás u srdce a měli jsme o ní zase větší strach.

Policisté tvrdili, že budou do vánoc vyslechnuti všichni svědci a že by už nemusela buď být ve vazbě nebo by alespoň nemusela mít koluzní vazbu a aspoň dopisy by konečně mohla dostávat bez prodlevy. Jenže nic nenasvědčovalo tomu, že by k tomu mělo dojít. Pomocí právníka jsme napsali dopis soudu, že jsme jí sehnali práci a že za ni převezmeme záruku. Konečně byl známý datum soudu a soud proběhl. S úlevou jsem slyšela, jak soudce říká, že důvody vazby pominuly a že jí propouští na svobodu. Spadl mi kámen ze srdce. Myslela jsem, že je to nejhorší za námi. Právník tvrdil, že bude volná v momentě, kdy ji soudce propustí. Na vlastní uši jsem slyšela, že ji soudce propustil, ale překvapivě jí nesundali pouta a nepustili jí s námi domů. Právník nám to vysvětlil tak, že státní zástupkyně má právo odvolat se do 3 dnů proti rozhodnutí soudce. Pokud to do 3 dnů neudělá, bude dcera okamžitě propuštěná. To bylo ve středu. Pro nás to tedy znamenalo, že musíme 3 dny čekat. Nikdo ale neřekl, jestli to mají být 3 normální dny nebo 3 dny pracovní. Každopádně to ale znamenalo, že ji zase ve čtvrtek odeskortovali do Litoměřic, kam už myslela, že se nevrátí. Tohle zklamání jí připravilo o zbytek sil a ona se zhroutila. Pak už neměla zájem o nic a neměla chuť se prát. O jejím stavu beznaděje jsme se samozřejmě dozvěděli až při návštěvě. Já jsem to ale prožívala úplně stejně. Taky jsem se zhroutila.