Zpověď matky (24.část): Zábava za mřížemi

Dcera žádala, aby mohla ve vazbě nosit vlastním oblečení. To ale znamenalo, že dostane z venku každý týden něco čistého, alespoň jedny spodní kalhotky, nebo ponožky, či tričko v obálce, aby si dozorci udělali u "civilu" příslušnou čárku. Pozor ale, nesmí se k tomu napsat ani krátký pozdrav nebo podpis. Pokud by v obálce přece jen existoval nějaký pozdrav, obálka bude jako ostatní dopisy předána policii k cenzuře a čistého oblečení by se nedočkala. 

Hrozili sice, že pokud něco čistého každý týden nedojde, nebude moci civil používat. V praxi to ale tak striktně nedodržovali, protože my jsme jí nosili čisté oblečení při každé návštěvě. Použité oblečení jsme zase odnášeli domů na vyprání. Horší situace ale byla, když se naše návštěva nemohla dlouhou dobu uskutečnit. Dcera nám líčila, jak to vypadalo, když jí oblékli erární prádlo. Do toho, co nazývali spodní kalhotky, by se vešla několikrát a ostatní hadry na ní taky jen visely. Dokud byla v Ruzyni, tak se taky stalo, že dívku (nebo ženu), která neměla nikoho, kdo by jí prádlo nosil a byla tudíž v erárním, ostatní šikanovaly a ubližovaly jí. Dcera si byla vědoma toho, že nesmí před ostatními ukázat jakoukoliv slabost.

Líbilo se mi, že alespoň v počátku se udržovala v kondici, a mezích možností v cele tvrdě cvičila. V televizi se sice mluví o tom, že ve vězeních jsou tělocvičny a společenské místnosti, ale to neznamená, že do nich věznění můžou se vší samozřejmostí chodit. Zase si musí dávat žádost za žádostí a někdy se na ně usměje štěstí a na chvíli se tam dostanou.

Z počátku, než nám začaly chodit dopisy od dcery, jsme dostávali jen malé zprávy přes právníka. Žádala nás například jeho prostřednictvím, abychom jí poslali něco na zabavení, protože čas tam pomalu utíká a není co dělat. Ona totiž ani televize tam není samozřejmostí. Někde jí na celu půjčí jen na pár dní, někomu povolí, aby měl vlastní a jinak není celý den co dělat.

My venku si říkáme, na co by měli mít ve vězení takový luxus jako je televize. Fakt je ale ten, že jsme nikdy nebyli 24 hodin zavření v jedné malé cimře a nemuseli jsme celý den jen koukat do zdi.

Sehnala jsem jí několik obrazů (na vymalovávání, na vyškrabávání), kanavu na vyšívání, bavlnky, háčkování, vzorníky, karty, hry. Stálo mě to spoustu peněz, ale například obrazy nikdy nedodělala, a ač byly nejdražší, vyhodila jsem za ně peníze zbytečně. Vyšívání a háčkování bylo taky zbytečné, protože jí to nedali. Slíbili, že se těmto pracem může věnovat na společenské místnosti, ale nikdy jí tam nevzali. Takže zbyly jen knihy, křížovky a časopisy.

Když byla v Litoměřicích sama na cele a neměla ani televizi, tak požádala o povolení mít tam vlastní. Volala jsem do věznice a zjišťovala, jaké ta televize musí mít parametry, abychom jí mohli koupit. První televizi jí tam vezl právník, aby ji dostala co nejdřív. Zbytečná cesta. Za jeho čas, který cestou strávil, jsme zaplatili asi 4 tisíce, za televizi také tolik a nakonec ji přivezl zpátky, že ji od něho nepřevzali, protože je velká. Koupili jsme tedy novou a ještě menší – cestovní. Pak ale bylo dlouhé období, kdy jsme se kvůli eskortám s dcerou neviděli, a když se nám konečně podařilo uskutečnit návštěvu a předat televizi, tak ji nejdříve odeslali na kontrolu k technikovi, což trvá několik týdnů. To už se ale blížily vánoce a dcera měla obavu, jak je psychicky zvládne, když bude sama a ani tu televizi pořád nemá. Na poslední chvíli jí televizi přinesli. Problém byl ale v tom, že na ni nic nešlo chytit. I když jsem všechno dopředu konzultovala s věznicí, nikdo mi neřekl, že v patře, kde jsou ubytované ženy, žádná televize s vnitřní anténou nefunguje. Naše několikaměsíční snažení a dvakrát vydané peníze na televizi tedy byly zbytečné.

A vánoce byly za dveřmi.