Zpověď matky (22.část): Odpustit !

Je zvláštní nad tímhle vším přemýšlet, dávat si všechno na misku vah a dívat se, co převáží. Dopředu to člověk nikdy neví. Musí se ocitnout v té situaci, kterou právě řeší a pak je zajímavé pozorovat výsledek. Uvědomila jsem si, že mi kdysi hlavou při zprávách v televizi proběhla myšlenka, jak se asi cítí rodiče někoho, kdo je odsouzený.

Myslela jsem tím rodiče, které žijí jinak bezproblémovým životem a ne lidi, kteří mají sami pletky se zákonem a tak tyhle problémy s dětmi pak snad ani neřeší. Jak se třeba cítí máma kluka, který někoho zavraždil? Odsoudí ho máma za to? Přestane se s ním stýkat, odvrhne ho? Tenkrát jsem to ve své mysli nevyřešila a pomyslela jsem si, že je fajn, že to ani řešit nemusím, protože mě se to netýká a určitě nikdy týkat nebude. Najednou jsem se ale ocitla v situaci, kdy něco špatného udělala moje dcera a jak se k tomu postavím, jsem najednou řešit musela. Je to oříšek a kdo není ve stejné situaci, ten to nemůže úplně pochopit a neměl by to ani posuzovat. Můj konečný verdikt v tomhle případě byl, že s tím, co udělala, zásadně nesouhlasím, ale je to moje dcera. Přivedla jsem ji na tenhle svět, nedokázala jsem ji od toho, co udělala, uchránit a zabránit tomu, takže se od ní nebudu distancovat. Bude to těžké, ale já jsem před problémy nikdy neutíkala a umím přijmout odpovědnost. Najdou se lidi, kteří se mnou i s ní budou opovrhovat a s tím musím počítat. Nemůžu jim to vyčítat, musím se s tím smířit. Musím se smířit i s ponížením, které to jí i mě přinese a musím ho unést.

Bolí to. Neskutečně to bolí.

Ale už se to stalo a vyhýbání se tomu nebo zavírání očí, ani bránění se nic nepřinese. Pokud chci žít (a já žiju ráda), tak se s tím musím smířit. To ale neznamená, že jí musím odpustit. Ne. Jsou věci, které se prostě nedělají a které se neodpouštějí.

Nevěděla jsem, v jakém duchu jí mám psát dopisy, nevěděla jsem, jak začít. Věděla jsem, že je v těžké situaci. Že o tom už určitě nemá pochyb a že už jí to dali dostatečně najevo. Co ode mě potřebuje? Teď potřebuje mámu a oporu. Tohle je taky hrozně těžká situace. Když jsem vlastně byla plná vzteku na ní a jediné, co se mi opravdu chtělo, bylo trestat ji. Musela jsem si ale rozumem říct, že teď ji bude trestat stát a moje role bude jiná. Já teď musím být v první řadě máma, protože chci, aby tuhle hroznou situaci a prostředí přežila. Aby se z toho mohla poučit a aby mohla začít znovu.

A tak jsem si to pomalu začala rovnat v hlavě, a protože jsem člověk pozitivní, začala jsem si hledat v těhlech „sračkách“ ty relativně dobré věci.

Fajn přece je, že někdo jejímu konání konečně zabránil, fajn je, že už nemá (aspoň můžu doufat) přístup k drogám a tedy musí začít abstinovat, což je krok správným směrem. To jsem si vlastně moc přála. Když pak trávila hodně času na samotce, tak jsem zase jako pozitivní vnímala, že má spoustu času přemýšlet sama o sobě a o tom, jak žila a co dělala, co měla a čeho si nevážila a komu všemu tím ublížila. Za celý život nepřečetla téměř žádnou knížku a najednou jich přečetla mraky. To je taky dobrá věc. V dopisech jsem se rozhodla, že se nebudu přetvařovat, že v nich nebudu kalkulovat s tím, co píšu. Jestli se to hodí nebo ne, co si o nich pomyslí ten, kdo je cenzuruje, jestli jí rozlítostní nebo naštvou. Prostě jsem začala psát tak, jak jsem to cítila. Zpočátku byly dopisy plné vzteku. Vynadala jsem jí alespoň na dálku. Konečně jsem si byla jistá, že jí vynadat můžu, protože určitě neodmítne přečíst si dopis z domova, když už ho bude mít v ruce. Dokud byla na svobodě, tak mi příležitost k vynadání nedala a já jsem to ze sebe potřebovala dostat. Teď se tomu nemohla bránit.