Zpověď matky (17.část): Pocity před první návštěvou

Připadalo nám jako věčnost, než jsme se dočkali první pozvánky k návštěvě ve Vazební věznici v Praze v Ruzyni. Tu věznici máme blízko – nějakých 10 minut cesty autem a Ruzyň je čtvrť tak blízká, že jsem měla aspoň pocit, že když už musí být moje holčička zavřená, tak ji mám aspoň skoro na dohled a dýchá stejný vzduch. Cítila jsem hrůzu z neznáma a zároveň uspokojení z toho, že nemá přístup k drogám a že tedy všechno zlé může být k něčemu dobré. Byly to prostě naprosto protichůdné pocity.

Většinou převažovaly pocity mateřské nad vším ostatním a toužila jsem po tom sevřít ji do náručí, chtěla jsem ji co nejdřív ujistit o tom, že jsme ji neopustili, že ji máme rádi a že na ni čekáme. Chtěla jsem se přesvědčit o tom, v jakém prostředí je, chtěla jsem slyšet, v jaké společnosti je a jestli je za tím ostnatým drátem v bezpečí. Věděli jsme, že se naše návštěvy a rozhovory budou odbývat v přítomnosti policie a neuměli jsme si představit, jak a o čem se budeme před někým cizím bavit. Já jsem si od první schůzky ale slibovala jen to, že ji vezmu do náruče a budu jí držet a držet a hladit a hladit.

K ruzyňské věznici jsme přijeli na čas, který byl uvedený na navštívence, kterou nám poslala státní zástupkyně. Prvně jsem se otřásla ve chvíli, kdy jsme vystoupili z auta a podívala jsem se po celé šířce vězení – na ta zamřížovaná okna, na tu šeď a zašlost, dýchl na mě děs. Zazvonili jsme na zvonek u malé branky určené jako vchod pro návštěvy. Nepříjemný hlas na nás zahulákal, abychom zůstali tam, kde jsme, a čekali. Čekali jsme docela dlouho, než zabzučel bzučák a dveře se daly otevřít. Pak jsme se nestačili divit. Měli jsme pocit, že jsme ti největší hajzlové, s kterými se setkali, že si zasloužíme to nejhorší chování. Místo pozdravu na nás jakási mladá službu konající vrátná nebo dozorkyně houkla, že jdeme pozdě a že nás tam nepustí. Oponovali jsme tím, že jdeme přesně podle toho, co stojí na oficiální pozvánce ze státního zastupitelství. Odpovědí nám bylo jen to, že k nim se chodí o půl hodiny dřív, než co stojí na navštívence, což jsme jako prvně vstupující do těchto nevábných prostor vůbec netušili. Nakonec se uvolila, že nás na návštěvu pustí, ale musíme si vykrámovat kapsy a probrat obsah kabelky a všechno nežádoucí zamknout do uzamykatelného boxu. To jsme provedli. Potom chtěla, aby bezpečnostním rámem prošel jen jeden z nás (i když před vchodem visí cedule, že mohou vstoupit najednou nanejvýš 4 osoby) a abychom tašku pro dceru nechali projet scannerem.

Prošla jsem jako první a taška se vozila scannerem sem a tam a pořád se jim něco nelíbilo, ale neřekli co. Navrhovala jsem, aby ji otevřeli a sami se podívali, že jsme do ní nic závadného nedávali. Ukřičená a nevrlá slečna ale neměla chuť se tašky byť jen dotknout. Nakonec jsem ji celou vyskládala sama na pás a znovu jí důkladně prohlédla všechny kapsy. Co čert nechtěl – v poslední postranní kapse byl malý kapesní nožík. Byla jsem překvapená, protože jsem ho tam nedávala, ale jak jsme se pak s manželem shodli, v tašce zůstal po návratu z dovolené a nikdo o něm nevěděl. Když jsme se doma rozhodovali, v čem dceři věci odneseme, vzali jsme tašku, kterou jsme měli právě vybalenou po ruce a o které jsme mysleli, že je prázdná. To bylo opravdu nepříjemné překvapení. Taška byla nakonec odschválena a tak rámem mohl projít i manžel. Jeho průchod se jim také nelíbil a nutili ho projít mnohokrát. Já už jsem stála za mřížemi a mohla jsem tu šaškárnu jen pozorovat. Potom jsme oba čekali v ohavné, vybydlené místnosti a vlastně jsme ani nevěděli, na co čekáme. Viděli jsme, že čas návštěvy už dávno běží a my jsme pořád jen u brány. Nervy pracovaly. Potřebovala jsem na záchod. Byl tam, jenže neměl zavírací dveře a toaletní papír tam také nebyl. Ještě, že jsem si mohla sebou vzít kabelku, mohla jsem aspoň použít papírové kapesníčky. Po dlouhé době pro nás přišel dozorce a vedl nás přes dvůr do další budovy. Při přecházení dvoru jsem zvedla hlavu a uviděla tu hnusnou šedivou zašlou a špinavou budovu se šňůrou pomalu nikde nekončících zamřížovaných oken a polil mě studený pot. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, ale zastavit jsem nemohla, protože nás hnali hodně rychle. Vstoupili jsme do jiné budovy a zase na nás byli nepříjemní a dali nám najevo, že jdeme pozdě. Doprčic, my jsme tam přece byli včas, tak proč nás nechali tak dlouho hnít v té malé smrduté místnosti za prvními mřížemi? Zase jsme stáli před malým posuvným okénkem a před dalšími mřížemi a čekali. Po dost dlouhé době si pro nás přišel další dozorce. Poodmykal a zase za námi pozamykal několikery mříže, až nás dovedl do malé těsné místnůstky tak 3x2 metry se stolem a několika židlemi, zamřížovaným oknem u stropu a velkým dusným horkem. Tam seděl jeden z policistů a vedle něho naše dcera.

Děsila jsem se toho, co uvidím.