Miluju jarní květy, a když dcera navrhla, že bychom mohli zajet na tulipánové pole na jihu Anglie, nadšeně jsem souhlasila. Už léta toužím navštívit Holandsko a procházet se tam mezi nekonečnými lány
barevných jarních kalichů, takže tohle znělo skoro jak (polo)zhmotněný sen.
Auto nevlastníme a řídím jen na kontinentu, a tak jsem se nejprve ujistila, že ten víkend jezdí vlaky. Něco takového se v Anglii nemůže brát jako samozřejmost, protože dny klidu jsou často zasvěceny pracím na železnici, a tak je třeba si vždy předem zjistit, zda se v daný den mohu dopravit tam, kam chci. Ostatně díky vysoké frekvenci železničních stávek v posledních dvou letech je záhodno si to zkontrolovat i v pracovní den!
Iluzi Holandska bez větrného mlýna prostě nevytvoříš. Foto autorka
Dále mě zajímalo, jaké má být onen den počasí. Dcerka to prokonzultovala s aplikací BBC a sdělila mi, že hlásí 15°C, zataženo a asi 30% šanci deště. Když viděla můj nepotěšený výraz, tak rychle optimisticky dodala, že se to ještě může změnit. Nakonec jsem jí musela dát za pravdu – předpověď počasí se opravdu změnila. Teplota klesla na 10 °C a šance srážek vzrostla na 80 %. Za normálních okolnostích bych zůstala doma a možná znovu zapla topení, ale už jsme měly (ne zrovna levné) vstupenky, a tak jsme se vybavily deštníky a vyrazily. Já, od školních dětí čerstvě obdařena hnusnou rýmou, jsem se ještě navíc vyzbrojila i tlustým svetrem a bundou, šálou, rukavicemi a čepicí, kterou už jsem „zazimovala“. Mylně jsem totiž před týdnem usoudila, že když jsme v půlce dubna běhali v šortkách, nebudu už čapku až do listopadu potřebovat.
Sytě žíhanou odrůdu zvěčnila autorka
O dvě hodiny, dva vlaky a jeden autobus později už jsme vstupovaly na území malého Holandska v sezonně vyzdobené Tulleys Farm v hrabství West Sussex. Už u vchodu nás vítaly tulipány v obrovských květináčích, a jakmile nás milé pracovnice u vstupu v improvizované stodole poučily, že nemáme trhat kytky, překračovat řady a dávat pozor, protože je všude blátivo, vyšly jsme na „náměstíčko“, vytvořené nejrůznějšími stánky s holandským jídlem a zastřešeným posezením. Sýry, klobásy a zmrzlina (obzvlášť ne zmrzlina!) nás ale nelákaly, a tak jsme zamířily přímo k obrovskému větrnému mlýnu, který se tyčil před námi. Vedle něj se táhly dlouhé řady pestrobarevných kvetoucích cibulovin s více než půl milionem květin a stovkou odrůd. Čiště pro zajímavost – na celém světě je dohromady registrováno přes tři tisíce odrůd!
Jarní počasí jedna báseň. Foto zmrzlá autorka.
Hned jak jsme přišly k poli, pochopila jsem, že drtivá většina návštěvníků tu není na rozdíl ode mě kvůli nádherným květinám, ale především kvůli nádherným fotografiím, jež se dají v nádherném poli s nádhernými kytičkami pořídit. Kam oko pohlédlo, tam se lidé, zejména tedy mladé dívky focené mladými muži, zubili do kamery. Na modelling navíc přišly připravené, oděny do lehkých romantických šatů, a mezi stonky a kalichy pózovaly pod mračící se oblohou, jež každou sekundu hrozila protrhnutím. Ve své zimní bundě a arktických doplňcích jsem tam působila jak pěst na oko a hádám, že většina snímkařů, jimž jsem ten den zkazila fotku, si mě buď vyeditovala, nebo naopak ponechala jako veselého blázna v pozadí.
Pole naneštěstí nebylo tak velké, jak jsem doufala a čekala, a tak jsem je měla prošlé raz dva; zpomalovala mě akorát chůze blátem, protože bylo třeba koukat, kam šlapu. Dost na tom, že program na večer zajistí čištění bot – není třeba k tomu ještě kvůli trapnému uklouznutí přidat praní bundy, džínů, šály, čepice a rukavic. Starší dcera se s nadšením impresionisticky vyhlížejících dívčin zabrala do samofocení pomocí stativu, kdežto mladší se tvářila lehce otráveně a podezřele často se optávala, kdy už půjdeme domů. Nebudu lhát, že mě netočilo, že jsem dala těžké prachy za její vstupenku (a jízdenku na vlak a na autobus!), a teď si místo hezké rodinné atmosféry užívám jen její protažený obličej. Ale nic jsem neříkala, protože poslední, co jsem potřebovala, bylo zprudit ji ještě víc svými zbytečnými komentáři a postřehy.
„Holandští“ muzikanti jak vystřižení z Divokého západu. Foto autorka
Místo toho jsem nasadila masku milující a trpělivé maminky a navrhla procházku mezi jednotlivými řadami, kdy jsme si povídaly o tom, které odstíny tulipánů se nám líbí nejvíc a co nám jejich barva připomíná. Nakonec ji zaujala myšlenka, že bych mohla fotografovat já ji, a poté, co moje snímky kriticky zhodnotila, je několikrát sveřepě zavrhla a nařídila přefotit. Cvakat jednu a totéž pózu stokrát za sebou za mdlého denního světla mě pochopitelně šíleně bavilo, ale dceři se tím zvedla nálada a to bylo hlavní. Společně jsme tak obešly celé pole, zaposlouchaly se do písní na kytary hrajících „potulných“ muzikantů a posléze šly vyhledat starší dceru, jež stále ještě mačkala spoušť v dolních řadách záhonů.
Přesvědčily jsme ji, že nahoře to víc kvete, a na závěr jsme si tam pak nechaly od kolemjdoucích žen udělat společnou fotku. Dcery, oblečené do sukní, si na to po vzoru ostatních účastnic tulipánového festivalu odložily bundy, ale mě byla příliš velká zima a navíc se rozpršelo. Snímek, kde se křením s deštníkem v ruce uprostřed jarních barevných květin, vystrojená jak na výpravu za polární kruh a obklopena svými letně oblečenými pubertálními dcerami, bude dalším hřebem našeho rodinného alba, a díky předražené vstupence se z něj doslova stane fotka za všechny prachy!
