Asi stárnu. Tedy stárnu určitě, ale zároveň se tím vyvíjí i můj vztah k Vánocům. Jako malá jsem se samozřejmě nejvíc těšila na dárky, pak na tekutou kolekci zdobící stromek, potom na dárky, no a v neposlední řadě taky na dárky.
Bylo fajn, když nasněžilo, protože jsme mohli jít sáňkovat, a tím pádem ten Štědrý den rychleji utekl, a konečně tu byl onen vytoužený večer (a s ním ty dárky).
Kdysi dávno jsem četla ve vzpomínkách Josefa Lady, že on jako kluk nemiloval Vánoce pro to, co dostal, protože v těch časech stejně nebyly nadílky běžné, ale pro jejich krásnou atmosféru. Tehdy jsem tomu rozuměla hlavou, ale ne srdcem, a říkala si, že to je sice hezké, ale bez těch zabalených krabic pod stromečkem tedy nic moc.
Jak mi na dveře pomalu klepe čtyřicítka a množí se zkušenosti se ztráty a nálezy – ne rukavic, ale lidí a vztahů, tak se začínám s malířem Ladou čím dál víc ztotožňovat. A na co se letos tedy nejvíc těším? Třeba na to, jak ráno 24. prosince vstanu, ukrojím si čerstvě upečenou vánočku (nikdo neumí takovou, jako moje mamka), a sednu si s ní k pohádce.
Pak se děti vyhrabou z postele a začneme společně zdobit stromeček. Vybaluji ozdobičky, které používáme už od mého raného dětství, a každá vyvolá nějakou vzpomínku. Je mi ukradené, že stromek není nijak barevně zkoordinovaný a sladěný, protože ten pravý stromeček, jak ho znám já, má na sobě šiškovou veverku, totalitní stříbrné panenky s šátkem na hlavě, přerostlou muchomůrku (rovněž totalitní) a pár ptáčků s ocasem, který nápadně připomíná tlustý svazek rybářských vlasců. Nakonec přijdou stříbrné post-revoluční řetězy, neb ty před-sametové už vypelichaly, ale zato se i ty svobodné řetězy stále skladují v originální krabici z roku 1987.
Po ozdobení stromečku se těším na oběd, který v naší rodině představují v paprice a kmínu obalené křížky z kapra. Zakusujeme chlebem, namáčeným do olejového výpeku. Po obědě shlédneme další pohádku, případně jen tak relaxujem u kafe a čteme vánoční časopisy. Přitom plánujeme, že letos začneme připravovat večeři zavčasu, abychom aspoň jednou v životě viděli premiérovou večerní pohádku hned od začátku, a ne jako vždycky od poloviny.
A pak začíná ta nejakčnější část dne – rodiče i já se zavřeme v kuchyni, pustíme si koledy a přitom se dohadujem, kdo bude pracovat na jakém stole, s jakým prkýnkem a nožem, a vzájemně si překážíme. I to patří k vánoční romantice, stejně jako ta bezkonkurenční vůně smažených kapřích řízků, jež tiše a ochotně vane od kamen, a bez které si Vánoce neumím ani trochu představit.
Mně tradičně připadne za úkol ozdobit tradiční bramborový salát tradičním „panem vajíčkem“. Téměř každý rok přicházíme s novými nápady, jak salát esteticky naservírovat a „pana vajíčka“ vytůnit, ale protože to tradičně necháváme na poslední chvíli, tak na ty nové vychytávky chybí suroviny, a tudíž opět končíme s hřebíčkovýma očima, vykrojenou pusou s kečupovým úsměvem a bobkovým listem jako čepicí.
Po večeři – která už pro mně drahně let není jen mrzké plýtvání časem, zdržující nás od hřebu večera, dárků – zaženeme děti do zhasnuté kuchyně „vyhlížet Ježíška“, to jest sledovat, kde už mají rozsvícený stromeček (a kde tudíž uvidí premiérovou pohádku od začátku). Mezitím nanosíme dárky pod stromeček.
Miluji tu chvílu, kdy zazvoní zvonek, do pokoje vlítnou natěšené děti a v setmělém obýváku hrají koledy a prskají prskavky. Každý rok se přitom na chvíli zastavím, podivím se, jak rychle ten rok zase utekl, a poděkuju Pánu Bohu za to, že jsme zase všichni spolu. Protože to je pro mě dnes už daleko vzácnější než ty krásně zabalené balíčky pod stromečkem, i když i za ty jsem pochopitelně vděčná.
A když vše vybalíme, tak je mi vlastně až trochu líto, že už je to celé za námi, protože to těšení se, vybírání dárků a prožívání adventu se všemi jeho světýlky a vůněmi mi přijde skoro krásnější a romantičtější než samotný Štědrý den. Takže letos si nenechám Vánoce otrávit žádnými chemikáliemi z grutování a udělám jenom základní běžný úklid, protože stejně nikdo kromě mě neocení, že jsem srovnala všechny police a naleštila držátka u skříní. Okna taky nemeju, protože ráno odcházím za tmy a vracím se za tmy, navíc ta špína na sklech způsobuje kvalitnější zatemnění, a tudíž napomáhá lepší spánkové hygieně. Jediné, čeho bych extrémním pořádkem docílila, by stejně bylo jen to, že uštvu sebe, naštvu rodinu pruděním uklízet a poštvu je proti adventu. Zato mi ten vycíděný byt nestojí, takže se raději budu místo leštěnkování koukat s dětmi na vánoční filmy, zobat dobrůtky a užívat si to nádherné těšení se na nejkrásnější den v roce.
