Všichni tvrdí, jak byl tento rok úděsný, a spousta lidí říká, že ho ani nebude „počítat“ a odepíše jej jako ztrátový. Jestli mě však rok 2020 něco naučil, tak je to především pravdivost tvrzení, že když nejde o život, jde o bobek.
Upřímně soucítím s lidmi, kteří v uplynulém roce ztratili někoho blízkého, ať už s Covidem nebo bez, a i já letos bohužel zažila takových smutných oznámení víc než dost. A pak jsou tu i další ztráty, i když v porovnání s těmi fatálními nejsou tak veliké, jako třeba nemožnost setkat se s našimi nejbližšími. Já letos viděla svou rodinu jen jednou, a to v létě; je skoro až komické, že jsem zrušené velikonoční letenky z Anglie do Čech nejprve přerezervovala na Vánoce, a po adventní druhé vlně následně opět na Velikonoce. Doufám, že o Zeleném čtvrku 2021 se koloběh rušení a rezervací uzavře!
Samozřejmě i já měla pro letošek velké plány, které padly jak příslovečný domeček z karet; sotva na začátku roku odezněla anglická obdoba potopy světa a školou se přehnala bouře v podobě státní inspekce, usoudila jsem, že to nejhorší máme za sebou a začala se těšit na letní poznávací zájezd do Itálie. Zprávy o jakémsi novém viru z Číny mě nijak neznervózňovaly, protože něco takového by se v naší vyspělé západní Evropě rozhodně stát nemohlo. V jarní karanténě jsem pak měla čas své názory a postoje přehodnotit, a coby zatvrzelý optimista najít v nastalé situaci i nějaké to pozitivum:
- Zachraňujeme svět z pohodlného gauče, ne ze zákopů.
- Vděčnost za základní spotřební zboží – toaleťák, mýdlo a vejce v Londýně kvůli březnovým panickým nákupům dlouho nebyly, a pak se poměrně dlouho prodávaly pouze na příděly. Z regálů též zmizela mouka a droždí a objevily se zase až v červnu. (Ještě že jsem si suché droždí pohotově objednala hned v březnu přes Amazon z Hong Kongu, a tak jsme už si už koncem května mohli pochutnávat na lívancích!)
- Naučila jsem se upéct chleba (bez vajec a droždí!) a vařit s minimem potravin.
- Méně mlsání, více zdravé stravy (kdo by stál půl hodinovou frontu na vstup do obchodu, jen aby si koupil čokoládovou tyčinku? To je rychlejší a jednodušší dát si doma jablko.)
- Ušetřili jsme – žádné výlety, žádné párty a oslavy, žádné restaurace; z oblečení letos stačilo víceméně pyžamo a tepláky.
- Oživení dávných zálib a přečtení tlustých knih.
- Vymalován celý byt.
- Vycíděná kuchyňská linka a všechny poličky (proč jen jsme měli 53 krabiček na jídlo?!)
- Velká radost z malých věcí (rozkvetlá kytička, úsměv, pohled od kamarádky).
- Více času na děti a rodinu (ale v rámci upřímnosti ještě že je choť tak zvaný „klíčový pracovník“ a chodil celý rok do práce!)
Dávný sen mít prázdniny delší než pobyt ve škole se ukázal jako pěkná hovadina, a najednou začali skoro všichni chodit do vzdělávacích ústavů rádi a/nebo závidět těm, co tam mohou. Ani práce z pohodlí domova též není taková výhra, jak to z počátku vypadalo, zvlášť, když je třeba ještě zastat práci učitelky, kuchařky, školníka, ajťáka a uklízečky. Pracovní schůzky online jsou taky opruz, ale zase se nezabije hodina cestováním a další půl hodina kafrání o ničem, protože každý jde rovnou k věci a snaží se co nejdřív odpojit. Covid se také stal „dobrým“ důvodem proč doma i v práci zrušit akce či aktivity, které už člověka léta štvaly, ale nemohl s tím nic moc dělat, protože byly zažité a každý je očekával.
Mohla bych také napsat i dloooooooooouhý seznam toho, čím vším mě koronavirus letos zklamal a vytočil, ale neudělám to, protože si v rámci zachování duševního zdraví snažím udržovat pohled na bělostné vrcholky hor, a ne únavnou chůzi zdecimovanými údolími. Navíc radostná mysl, půl zdraví. A pokud mě točí jen to, že nemohu nikam chodit a fyzicky vidět své nejbližší, jsem v porovnání s lidmi, co přišli o práci, peníze a nebo bojují o život, vlastně šťastný člověk. (I když samozřejmě doufám, že už všechna ta omezení brzy skončí, protože mi někdy fakt rozčilují!)
Tak zdravý a veselý nový rok, a ať jsme obklopeni samými pozitivně smýšlejícími negativními lidmi!
