Už měsíc mě pobolívá u srdce, ale když už se chystám skočit si k doktoru, tak to přejde a já to nechám být, protože objednat se v Londýně k obvoďákovi je tak lehké jako zdolat v žabkách Mt Everest. A pak přišla bolest permantní.
V poledne volám svému doktorovi (kterého jsem navštívila během posledních tří let jen jednou, protože dokud člověk nepotřebuje antibiotika nebo odreferování ke specialistovi, nemá cenu tam chodit, stejně byste odešli jen s doporučením odpočívat a brát paralen), ale už nemá na dnešek ani na následujících několik dnů žádné termíny. Prý se ale můžu zkusit zítra v sedm ráno telefonicky porvat s ostatními pacienty o volná místa na příští týden, nebo o ně hrát ruletu od osmi na internetu.
Když se večer doplazím z práce domů, je mi navíc ještě na zvracení a přemáhá mě šílená únava. Nemusíte být lékař, abyste věděli, že to můžou být příznaky infarktu, i když pochopitelně ne každá bolest na hrudi je nutně problémem srdce. Doktor Google však v těchto případech doporučuje kontaktovat lékaře. Volám proto na 111, což je služba, kterou anglická státní zdravotní služba NHS zřídila pro potřeby kvalifikované rady v nenaléhavých případech. Paní na horké lince doporučila vyšetření a dokonce mě objednala na jedenáctou večerní do nedalekého střediska. Tam si mě poslechli a poslali do hlavní nemocnice na EKG a odběr krve.
23.54
Vstupuji s doporučujícím dopisem do narvané čekárny pohotovosti.
00.12
Volají mě. To to šlo ale rychle! Však s bolestí u srdce není radno si zahrávat. Jsem ráda, že se to bere vážně, a zatlačuji zpět do paměti všechny ty trudnomyslné vzpomínky na svá předchozí hodinová čekání na pohotovosti či pověsti o poloumírajících lidech v přeplněných anglických čekárnách.
00.20
Tak nic, byla to jen sestřička, co mi změřila teplotu, tlak a natočila EKG. Doktor se pak prý na graf podívá a dá mi vědět co a jak. Odhaduju, že nejpozději ve dvě nebo v půl třetí jsem venku. V klidu se vracím do čekárny a otvírám nový thriller, který jsem si prozíravě sbalila s sebou.
02.30
Sláva, volá mě doktor!
02.32
Nebyl to doktor, ale upír, co mi chce vzít krev. Jinými slovy zdravotní bratr. Pochválil mi žílu („taková žíla je snem každé sestry!“) a lehce znervózněl, když jsem mu řekla, že se mi při odběrech dělá špatně. Jako správný Ital však se mnou začal koketovat, vyptávat se na Českou republiku a znovu pochválil „pěkné žíly pěkné holky.“ V půl třetí, kdy se cítíte a vypadáte jako čtyřicetiletá zombie, ale potěší každý kompliment.
03.15
Jsem v půlce thrilleru a myslím, že vím, kdo je sériovým vrahem. Všechno ukazuje na Alexe, bývalého FBI partnera hlavní hrdinky Kelly, který se do ní navíc nedávno zamiloval. Nebo to jen hrál? Jsem hrdá na své vybroušené detektivní schopnosti a těším se, jak ho teď odhalí a dopadnou, bídáka jednoho!
04.05
Paní naproti mě hlasitě povzdychla, a když jsem na ní s chápavým úsměvem pohlédla, řekla, že je tu šílená kláda. Má pravdu. I mně je děsná zima, padla na mě krizová únava a jen s velkým vypětím držím oči otevřené. Čekání je dlouhé, ale chápu, že krevní rozbory nějakou chvíli trvají. Zima je sice nepříjemná, ba až vražedná, ale zase díky ní neusínám.
04.23
Do čekárny se vpotácí jakýsi podivný člověk, který má buď velkou horečku nebo velkou opici. Okamžitě se rozvalí přes tři židle a chrápe. Zajímalo by mě, jestli je to pacient, nebo bezdomovec, který zde uniká vlezlé zimě zvenku. Sestřička z recepce ho familierně oslovuje jako Stevena, takže asi spíš to druhé.
04.30
Jdu se opatrně zeptat na recepci, jestli mají představu, jak dlouho to tak ještě bude trvat.
04.31
Nemají.
04.40
Paní naproti mě toho má evidentně plné kecky a zabalena v zimním kabátu si s třesením opět stěžuje na zimu. „Vem si deku,“ odtuší Steven, a chrápe dál.
04.50
Bodlo by kafe. Je možné, že v čekárně hlavní londýnské nemocnice nemají automat na kafe????
05.15
Pacient v druhém rohu čekárny prohrává svůj boj se spánkem, natahuje se přes druhou židli, pokládá si batoh pod hlavu a usíná se slovy „snad nám za tohle ještě nenaúčtují nájemné.“
05.45
Někde jsem četla, že průměrná čekací doba na anlické pohotovosti je šest hodin. Teď už by to opravdu nemělo dlouho trvat, i když už víc než hodinu nikoho nevolali dovnitř.
06.10
Alex tím sériovým vrahem není. Je jím Kellyn nejlepší přítel Richard (jak mi to mohlo uniknout?), a zrovna ji nadrogoval a unesl. Najde ji FBI včas? (Tak jistě že najde, ale je to napínavé a drží mě to při vědomí.)
06.30
V tuto dobu normálně vstávám do práce. Pokud tam dneska chci být včas, potřebuju odsud do půl hodiny vypadnout. Na recepci se mezitím vyměnily směny a čerstvě vyspaná paní hlásí, že přede mnou jsou ještě dva lidi, a že potom už na mě přijde řada. Časově to ovšem určit nedokáže.
07.00
Textuju ředitelce, že jsem v nemocnici a dorazím později. Jako správná zástupkyně jsem ale aspoň vymyslela, kdo zatím může učit místo mě (ostatně měla jsem na přemýšlení celou noc, že).
07.24
„Alína?“ vejde do čekárny doktor s papírem v ruce. Už dávno jsem pochopila, že „Alena“ nedokáže tady na ostrovech vyslovit snad nikdo, a naučila se proto reagovat na všechny možné zkomoleniny svého jména. Sympaťák, co není upír, ale opravdový doktor, se omlouvá za čekání, projede papír s EKG (srdce jako zvon) i výsledky krve (čistá jak horský potok) a po poslechu usoudí, že to bude namožený sval, možná trošku zanícený. Doporučí mi lehké cviky, ibuprofen a paralen.
07.32
Přátelský lékař mě vyprovází a ještě jednou se omlouvá za dlouhé čekání. Není to jeho chyba, jako úča dobře vím, jak moc škrty v posledních letech zasáhly nejen školství, ale i zdravonictví – proto taky tolik lidí reagovalo v referendu o výstupu z EU na populistické (a nereálné) sliby kampaně Leave (Odejít), prohlašující, že miliardy z našich daní půjdou místo do EU do NHS. Zlatý oči!
09.10
Doma jsem v klidu posnídala, zcivilizovala se, dala si kafe a teď mířím do školy. Protože jsem stále ještě plná adrenalinu, cítím se dobře. Bylo by fajn si v narvaném vlaku sednout, ale zase jsou i horší věci na světě. Například infarkt.
19.40
Vytvořila jsem si nový osobní rekord v nespaní (37,5 hod), bez problémů zvládla školní den a teď ráda zalézám do postele. Usínám s radostí a vděčností, že jsem živá, zdravá a na rozdíl od Stevena v teplé suché posteli. V neposlední řadě mě blaží i vědomí, že se mohu v případě nouze kdykoli sbalit a nechat se pořádně vyšetřit v Česku. Leccos tam totiž funguje lépe než tady na západě, a kdo nadává a nevěří, ať si zkusí mít zdravotní problémy třeba v největším městě Evropy!
