Ze všech médií se na nás valí idylicky dokonalé obrázky šťastných lidí v přepychovém bydlení, na luxusních dovolených a s usměvavými a poslušnými dětmi. Já ale dnes udělám něco odvážného: Budu děsivě upřímná.
Člověk topící se doma v binci a hrající koulovanou s kuličkami prachu, co se válí pod postelí, by si totiž z těch dokonalých snímků dokonalých věcí a lidí skoro mohl uhnat depku. Přinejmenším se aspoň cítit odouzený, nedostatečný a méněcenný, zvlášť když při listování Instagramem poslouchá vztekání se dítěte, požádaného jít se umýt. Řev brzy přeroste v sourozeneckou hádku o to, kdo dnes půjde do vany první. Mnou nedávno navržený – podle mého názoru geniální – systém pravidelného střídání se nebyl uznán hodným následování, takže ať si to děti vyřeší po svém, když jsou tak chytré. Snad mi z toho do té doby nepraskne hlava.
Ale zpět k úchvaným fotkám moderního prostorného interieru s dechberoucím výhledem. Náš výhled tedy bechderoucí a ojedinělý rozhodně je – z kuchyně našeho miniaturního londýnského bytu koukáme přes ulici na sousedovic popelnice a rezavá vrata od garáže. Já se ráda dívám do zeleně, a protože je v Londýně relativně teplo i v zimě, není neobvyklé spatřit vedle málo používané garáže i teď v lednu nějaký ten plevel. Musím říct, že je to pro oko velmi občerstvující.
Jinak naše kuchyň je malá a vhodná maximálně pro dvě osoby, které stojí na každé straně linky, nepohybují se a nechtějí používat kohoutek, konvici, lednici či sporák, čili ideálně je jen pro jednoho neobézního jedinece. O kuchyňském stole nemůže být ani řeč. Linka je na pár místech poškrábaná, linoleum by potřebovalo vyměnit, dvě kachličky pořádně přilepit a u digestoře se loupe barva. Digestoř sama je pokryta vrstvou prachu, na kterou se dají psát vzkazy či nákupní seznam; většina lidí na to má ledničku, ale tam my máme sbírku magnetek z cest, které jsou spolu s kávovarem (sleva na Amazonu, placeno darovanou poukázkou) mou chloubou.
Spousta lidí mě mylně použije za akční matku, protože občas někam vyjedem, koupíme tam magnetku (proto tam jedeme) a když nezapomenu a mám dobrou náladu, naláduju fotky na Facebook. Uznávám, že to akčním dojmem může trochu působit, protože v Londýně je spousta památek, muzeí, akcí, možností a taky hodinu vlakem k moři, takže výběr aktivit je poměrně pestrý. Ale jedna vlaštovka jaro nedělá, že. O víkendu se totiž většinou válíme doma, jen v neděli jedeme do kostela (sockou, auto nemáme). Snídáme v pyžamu (z Lidlu) a v posteli. Já s knihou, mladší dítě s iPadem (služební), starší s telefonem (dárek k Vánocům).
Správní rodiče tráví s dětmi kvalitní čas a celé hodiny hrají společenské hry. Moje nejoblíbenější hra je na schovávanou podle pravidel z filmu S tebou mě baví svět, čili vyhrává ten, koho nejdéle nevidím. Místo abych děti v sobotu jako dokonalá matka rozvíjela, ospravedlňuji si to, že půl dne čučí do obrazovek tím, že přes týden na to prakticky nemají čas. Domů se totiž vracíme po šesté a nejdéle v sedm už volá vana. Do té doby se ještě musí stihnout najíst a připravit věci na zítra. Teplé večeře nedělám, protože v poledne děti chodí (za stálého remcání) do jídelny. K večeři proto mohou mít toust se sýrem, což je dobrá večeře, a navíc vlastně teplá.
Technologiemi u dětí bychom ale neměli jen opovrhovat, mají i své výhody. Když jsem hodně unavená (= líná) a chci zahnat starší dítě do sprchy nebo jí něco důležitého sdělit, pošlu jí z ložnice do dětského pokojíčku zprávu na Instagram. Esemeskou nebo zprávou na WhatsApp se už nezatěžuji, to je prý zastaralé (mně přijde WhatsApp jako vrchol moderní komunikace, ale tak jsem jiná generace, že...).
Jinak v průběhu času jsem zjistila, že nejdřív trvá sto let dítě dostat do vany, a pak dalších sto dítě z koupelny dostat. Nedávno se ukázalo, že čas v koupelně se značně zkrátí, když trvám na tom, aby mi před odchodem do komnaty na odšpinění telefon odevzdalo. Ale to už se moc chlubím svými rodičovskými úspěchy, takže zase zvolním a místo toho na sebe napráskám, jak jsem dnes při psaní domácích úkolů seřvala mladší dítě, které si při násobení 7x12 neumělo rozložit 12 na 10+2 a vynásobit to postupně. Rozbrečela se. Poučila jsem ji, jak nejdřív vynásobit sedmičku desítkou a poté dvojkou, a než se do toho pustila, kontrolně jsem se přeptala na další krok. Prohlásila, že sečte deset a dvě. Viděla jsem rudě a dala to najevo. Následoval další řev.
Nejhorší bylo, že jsem nemohla ani nadávat její učitelce, protože loni, když to ve škole brali, jsem byla její učitelkou já. Takže nejen, že bych mohla z fleku kandidovat na Dokonalou matku roku, já se můžu směle přihlásit i do soutěže Nejlepší učitelka!
