Jednu věc pořádně

Nedávno jsme se ve škole absolvovali školení na téma wellbeing se zaměřením na rovnováhu práce a odpočinku. Anglický učitel totiž pracuje v průměru 50 - 60 hodin týdně, přičemž před katedrou stojí denně od 9 do 15.30.

Podle posledních studií více učitelů z profese odchází než se do ní kvalifikuje, a tak se rozumné vedení škol snaží filtrovat nesmysly z vlády a podporovat učitele, kde může. Když se člověk totiž cítí oceněný, tak ho práce baví a jde mu od ruky lépe, než kdyby na něj celý den někdo řval, že musí dělat více a rychleji. Také proto jsme se v pracovní době zúčastnili série školení na téma rovnováha práce a odpočinku.

Nebudu zapírat, že se mně na ní nejvíc líbilo občerstvení; se spřátelenou školou jsme se střídali v hostování, a tak jsme se vzájemně předháněli v tom, kdo připraví lepší svačinky, což je zdravá soutěživost, která doslova nese ovoce. Naopak bych se obešla bez populární mindfulness a meditace, které byly součástí kurzu – coby křesťanka radši chodím s problémy a stresem rovnou k Šéfovi, než abych se v duchu brodila šustivým listím, navíc jak na mě někdo začne mluvit „uklidňujícím“ hlasem, vypínám a usínám. (Soudě dle lehkého chrápání vedle sedícího kolegy nejsem sama.)

Nesmírně mě ale v množství myšlenek a postřehů zaujala rada „každý den se soustřeďte vždy jen na jednu věc a tu dotáhněte až do konce.“ Nejdřív mi to přišlo naprosto triviální, ale potom jednoduše geniální – to když jsem si v duchu projela svůj běžný den a zjistila, že jsem velice dobrá v tom něco začít, ale už ne tak v tom dovést to do zdárného konce.

Například vyrábění nástěnky po vyučování: V 15.30 vypouštím děti domů, a ty, co mi tam zůstanou v 15.40, odvedu buď do družiny, nebo na zájmové kroužky, které se konají ve škole. Zhluboka vydechnu a jdu si uvařit čaj. Ve sborovně zapnu konvici a vzpomenu si, že jsem ráno poslala do tiskárny pracovní listy na zítra, a tak je jdu vytisknout. Přitom potkám kolegyni, která se chce na něco zeptat, a tak to probereme rovnou na chodbě. Díky tomu sice zapomenu na pracovní listy, ale ne na čaj, a tak se vracím do sborovny, jen si ještě skočím na záchod. Tam zjistím, že jsem dobrala poslední toaleták, což je šikovné, protože šedá rolička se vždy hodí na třídní vyrábění. Dodám nový papír, umyju si ruce a hned odnáším roličku do třídy, než ji spatří a vyhodí uklízečka. V kreativním koutku si všimnu neuklizených tužek, a tak je sbírám a dávám je tam, kam patří. Některé jsou už pěkně tupé, a tak jdu pro elektrické řezátko a připravím je na zítra pro mladou studentku, která ke mně chodí jednou za týden pomáhat. Vzpomenu si na ten čaj, ale předtím ještě mrknu na mobil a odpovím na pár zpráv.

Dojdu do sborovny a zjistím, že mi mezitím někdo vyfoukl uvařenou vodu, a tak znovu doplním konvici a jdu (opět) do tiskárny. Pracovní listy si odnesu do třídy, dojdu pro čajíček a usednu k počítači. Na nástěnku (která měla být hotová už před týdnem) potřebuju vytisknout písmenka a pár souvisejících obrázků. Nejprve však otevřu email, kdyby tam bylo něco důležitého. To je ovšem chyba, protože u mailu se zaseknu minimálně na dvacet minut. 

Konečně tevřu stránku s barevnými písmenky a dlouho se rozhoduji mezi barvou, tématy a vzorky. Toto plýtvání časem si odůvodním tím, že na zdi třídy budu muset koukat pár týdnů, a tak se vyplatí investovat čas do nalezení něčeho, co ladí mémmu modrému oku. Kopírováním písmenek do Wordu vytvářím název, a už jsem asi v polovině nápisu, když v tom přijde kolegyně – kamarádka, aby se zeptala, jak jsem se dnes měla. Jak si tak hezky povídáme, všimnu si pracovních listů vedle ní a dojde mi, že k nim musím ještě připravit lepidla a nůžky. V Anglii totiž děti dostávají všechno ze školy, rodiče pořizují jen uniformy. Zatímco se kolegyně loučí, já dávám věci na stolky a hledám nová lepidla. Mezitím přijde jiná kolegyně, připomínající mi, že se blíží vánoční představení, a že musíme naplánovat zkoušky zpěvu. Obě si proto vezmeme své diáře a jdeme do kanceláře, kde sídlí velký celoškolní diář. 

Cestou zpět do třídy mě napadne, že by bylo pěkné dát na nástěnku i pár fotek dětiček, a tak procházím stovky fotek a nadávám si, že jsem neudělala složku pro každé dítě, do které bych ty fotografie ukládala. Už jedenáct srpnů po sobě si slibuji, že letos budu opravdu konzistentní a snímky začnu třídit hned prvního září, a ne až v květnu při psaní slovních hodnocení. Jak tak ty fotky probírám, rovnou pár složek vytvořím, když už jsem tak v tom. Vybrané fotečky pošlu do tiskárny a na chodbě posléze potkávám školníka, který rádoby nenápadně zvoní klíči, a není to připomínka Sametové revoluce.

Je půl šesté a odcházím ze školy s frustrujícím pocitem, že jsem sice byla celý den na nohou, ale prakticky za sebou nemohu nic vykázat – a už vůbec ne tu nástěnku – a ještě si nesu práci domů. Jistě, práce je vždycky víc než dost a přerušení a vyrušení zákonitě přichází, ale kdybych se jasně soustředila na misi „nástěnka“, nezabila bych spoustu zbytečného času tříděním spousty zbytečných dopisů, papírů, fotek a tupých tužek. I doma bych nezačínala dělat třicet tisíc věc zatímco vybaluju nákup, ale prostě bych vyndala věci z tašek, a pak až dělala něco dalšího. Tohle totiž není multitasking, ale (ne)organizovaný chaos; hlavně že však dětem neustále opakuju, že si nejdřív mají uklidit jednu hračku, než si vezmou další!