Jako spousta náctiletých, i já měla v šestnácti pocit, že jsem prakticky expert na vztahy mezi mužem a ženou. Jednak jsem přečetla všechny "Rudolfovky", a pak jsem taky měla sešit s citáty moudrých filozofů, autorů a umělců.
V hormonech rozdováděném mozku i mysli jsem tudíž měla naprosté jasno v tom, že láska je, když tě kluk vezme za ruku, natrhá kytku kopretin, k narozeninám ti koupí roztomilého plyšáka a a se zaujetím a pochopením ti vždy naslouchá. Na rozdíl od starých a nemoderních rodičů navíc téměř vždy souhlasí s mým viděním světa, zejména co se týče současné hudební produkce a stylem oblékání.
Děkuji Bohu, že jsem tyto pubertální názory mohla opustit (i když si někdy zasněně říkám, že by bylo hezké, kdyby to takhle fungovalo), k čemuž mi celkem rychle dopomohl i oddací list datovaný do podzimu roku 2004. „Láska je slepá, ale manželství otvírá oči,“ říká vtipné, ale velice výstižné anglické příšloví, a to, co byly před svatbou roztomilé zlozvyky, popisují po pár letech vztahu kriminalisté a právníci jako motivy vraždy. Nechápejte mě špatně, já jsem velkým zastáncem manželství, a to navzdory tomu, že mě má drahá polovička za víc než sedmnáct let svazku vytočila tolikrát, že se to snad nedá spočítat ani všemi vlasy na hlavě (mimochodem já jeho taky). Málokdo nás totiž dokáže naštvat tolik jako naši nejbližší, to jest děti a životní partner, ale je dobré si čas od času připomenout, že v každém vztahu je něco a nikde to není neustále zalité sluncem a přívaly kopretin, plyšáků a romantických vyznání lásky. A pokud má někdo pocit, že tráva je u sousedů zelenější, měl by začít zalévat vlastní trávník, a nebo se aspoň ujistit, že ten úžasný pažit u sousedů je prachsprostá umělotina (byť z dálky dobře vypadající).
Nedávno jsme měli s manželem covid. Já to přitáhla ze školy a manžel měl dvě čárky na testu o tři dny později. Zcela sobecky jsem měla zlost, že taky odpadnul, protože mi bylo blbě a těšila jsem se, že po víkendu konečně odkráčí do práce a já budu mít doma ticho a samotu na klidné stonání. Zlost jsem na něj měla proto, že zatímco já doma ležela v horečce s potvrzeným coviďákem a kašlala tak, že se otřásaly základy naší bytovky, manžel antibakteriálním ubrouskem dezinfikoval balíčky z Amazonu a nosil v prázdné ulici roušku. „Někdo tam mohl zakašlat a visí to ve vzduchu,“ tvrdil, zatímco mi dával pusu na přivítanou. Odstěhovat se do obýváku na gauč a nebo aspoň nosit tu roušku doma ho ale překvapivě taky nenapadlo.
Jak šly dny, bylo mu čím dál hůř, a protože u mě se o lehoučkém průběhu mluvit taky nedalo, neměla jsem chuť ani sílu s ním nějak soucítit. Spíš jsem na něj byla ještě víc naštvaná – kdyby se ode mě hned izoloval a nebo si nechal dát stejně jako já posilovací dávku, nemusel na tom třeba teď být tak zle, že. Když z něj pak vypadlo, že navzdory přetrvávajícím teplotám nebere ani ten blbý paracetamol („měl jsem jeden, ale vůbec mi nepomohl“), viděla jsem už rudě úplně. A ano, bez mučení se přiznám, že když pak potřeboval něco podat a já kvůli tomu musela sama vylézt z postele, barvitě jsem si představovala, jak ho pomaloučku, polehoučku rdousím polštářem (a pak to svedu na covid). A bylo mi při té představě velice, velice blaze! Samozřejmě jsem to ale neudělala, protože jednak nejsem sprostý vrah, a jednak mi taky bylo líto nových, drahých polštářů. (Zvlášť když jejich obal manžel tak pěkně vydezinfikoval.)
V té době jsem také nově pochopila, do jaké hloubky míří manželský slib „v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci.“ A to jsem ještě ani tehdy netušila, že pár dnů na to se choť zhorší natolik, že ho odveze sanitka do nemocnice, takže se o něj ještě budu muset bát. „Dokud nás smrt nerozdělí“ totiž najednou nebylo na rozdíl od nedávné představy dušení zánovním polštářem lákavé ani trochu. Naštvaná jsem ale zároveň byla pořád - kdyby se býval očkoval, kdyby se býval izoloval, kdyby býval bral ty léky, co jsem do něj cpala, tak by teď třeba nemusel ležet v nemocnici. Uprostřed té první noci se pak ve mně tak praly a prolínaly emoce strachu a vzteku, že jsem se v jednu chvíli přistihla u myšlenky, že jestli to nepřežije, vystrojím mu za trest hnusný pohřeb!
Teď už jsme ale oba zdraví a zpátky v pracovním procesu, a zase se můžeme smát, povídat si a vytáčet se jak blbostmi (zas nechal hrneček ve dřezu!), tak zásadním rozdílem názorů na některé klíčové otázky. Láska totiž není záplava květin, medvídků, srdíček a romantických vyznání, ať už o Valentýnu nebo kdykoli jindy v roce. K lásce ale patří silné emoce, zpravidla pozitivní, ale čas od času i ty negativní; kdybych ho totiž neměla ráda, tak necítím vůbec nic a je mi naprosto lhostejný. Čas od času se ta podivná chemie lásky může proto projevit například v touze vyjet si s milovanou polovičkou na romantickou plavbu po přehradě, a najednou mít po hádce o výchově dětí chuť ho v nejhlubším místě shodit do vody s těžkým kamenem u nohy – ale neudělat to. Láska totiž nejsou jen emoce, ale hlavně rozhodnutí dál toho druhého milovat v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v chudobě i bohatství, a hlavně v radosti i v naštvání!
