Proč jsem pro uznání statutu manželství i pro homosexuály

Ano, uznávám, že v Bibli se o něm nepíše. Ale v Bibli se nepíše o spoustě následků pokroku, které dnes bereme jako normu, ať je považujeme za správné nebo jsme se s nimi smířili. V Bibli však není nic o upírání práv jedné skupině.

Přečíst věty z Bible bez uvedení historického kontextu a znalosti sousledností je jednoduché. Bible byla psána před spoustou let pro lidi žijící v historicky jiných dobách a událostech, diametrálně odlišných podmínkách s razantně nižšími znalostmi a rozhledem. A vyzobat si jen to, co se mi hodí a opomenout to ostatní je přinejmenším krátkozraké, ne-li účelové.

Spousta lidí volá po nutnosti uznávat jen to man-že-lství (=spojení muže a ženy).

Přiznávám, nejsem bez chyby. Jsem sice věřící a znám Bibli o něco více než běžný občan, který se dovolává těch našich národních hodnot (namnoze aniž by je znal ergo aniž by se podle nich sám choval), ale ne vždy se chovám správně a jsem si vědoma spousty chyb, kterých jsem za svůj, téměř 50letý život, dopustila.

Ve svátost manželství jsem vždy věřila i přes to (nebo možná právě proto), že to mým rodičům nevyšlo. V prvním manželství jsem se snažila o jeho uchování tak moc, že jsem se málem připravila o zdraví a víru a společné děti o kus dětství a pokřivila jsem jim normy o tom, co je správné a co nikoliv.

Kolem sebe vidím spoustu nepravostí, co se vztahů v rodinách týká. Těch příkladných, kde jsou oba účastníci spokojení i po letech, je tak málo!

Přesto dál věřím, a tak jsem se mnoho let po rozpadu manželství prvního vdala podruhé a věřím, že tentokrát je to na celý zbytek našich životů.

Manželství je dřina, v tom se shodneme. Kromě chemie (můj kamarád říkával, že si lidé musí vonět) je zde potřebná vzájemné tolerance a neutuchající touha činit druhého šťastným. Neméně důležité je pro to neustále něco dělat. Manželství je i hromada odpovědnosti za toho druhého i společně (nejen zplozené, ale především) vychovávané děti. Dohromady se tomu všemu říká LÁSKA. Láska, stejně jako její biblická definice, je nadčasová na rozdíl od spousty vět, které vytrhneme z kontextu bez znalosti souvislostí.

To, co se o lásce v Bibli doopravdy píše, je:

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

(List Korintským 1Kor 13, 1–8)

Homosexuálové jsou produkty lásky jako my. Lásky heterosexuální a většinou té manželské. Jsou to lidští tvorové a Boží stvoření jako my a většina z nich je schopna lásky přinejmenším tak, jako my. Té lásky, o které se píše a o které hovoříme. Té lásky spojené s odpovědností a vzájemností. Té lásky spojené s ochotou, ale i možnostmi pečovat o děti, společně vychovávané, ať je jeden z partnerů biologickým rodičem anebo nikoliv. A že dětí s potřebou být vychovávány v lásce a vzájemnosti je.

A o to tu přeci jde. Proč všem nepopřát tu možnost a odpovědnost? Na světě je tolik skutečných problémů k řešení a my se zabýváme tím, zda popřát status/institut spojený s láskou a odpovědností za milované někomu odlišnému jen proto, že nám je to cizí?

Xenofobie je název pro chování, které spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Jsou ti, kteří odmítají uznat něco, co je jim cizí namnoze jen ze znalosti a neochoty posuzované skutečně poznat, povoláni rozhodovat o věch spojených právě s láskou?