Kam se poděla ohleduplnost aneb v roušce exotem

Kovidová epidemie zaplať Bůh zažehnána, restrikce pominuly, život se navrací do starých kolejí. Bohužel do těch starých. Tatam se poděla ohleduplnost, na to, co životy chránilo, je považováno za omezení, jejich nositelé za exoty.

Tak jsme ochořeli. Syn laryngitida, já hnisavá angína. Školství. A nejen tam. Těchto a jiných patogenů je plno, kam se podíváš. Alespoň tam, kde jsme se poslední dva dny vyskytovali (čekárna a ordinace pediatra, ORL specialisty, lékárny a obchody, kam jsme si museli dojít pro jídlo), se to kašlajícími, posmrkávajícími a nemocně vyhlížejícími lidmi jen hemžilo.

Přesto jsme na všech zmiňovaných místech byli jediní v respirátorech. Dokonce na žádost 8letého synka.

To, že jsme byli jediní, tedy že roušku, natož respirátor, měli za málo nasadit jak marodi, tak jejich doprovod, to bych snad lidem nezazlívala.

Já je snad i chápu. Vytěsnit špatné vzpomínky je lidské, sytý hladovému nevěří a je to tak nepohodlné a limitující…

Co mě spíš několikrát zaskočilo, byly pohledy a poznámky těchto lidí. Namísto, aby se zastyděli, že oni se chovají bezohledně, mnozí nám dávali najevo, že si na něco hrajeme, že jsme hloupí, že děláme z komára velblouda, že těmi outsidery jsme my.

Syn sice dával nevyžádané rady typu „přeci nechcete kašlat jako já“ nebo „mně to nevadí, aspoň nemusím myslet na to, že si musím dávat ruku před pusu“, ale na nich bylo vidět, že je tyto řeči vytěsňují.

Přijde mi to smutné. Učíme děti různým dovednostem a ctnostem, ale tu základní, být ohleduplný neroznášet nemoci, které, jak jsme se v předcházejících letech mohli přesvědčit, mohou být i smrtelné a společnost ochromující, ignorujeme, ba dokonce ostrakizujeme.

Jsem jediná, komu přijde, že je cosi shnilého mezi lidem českým?