Ne, maminko, tyhle boty mi nekupuj

slyším přes regál prodejny s obuví. A nechtěně slyším i přemlouvání maminky. Argumenty jako kvalitní podrážka, nepromokavé, užiješ je. A současně i téměř plačtivé odmlouvání čerstvě vyčáplého náctiletého syna. A zažívám deja vu

S dětmi jsme postavili dům v nové zástavbě. K novostavbě nejprve vedla vyježděná polnička, potom postupně štěrkem a makadamem obsypaná. Bydlíme téměř na dně údolí, a tak, když prší, voda se řine po cestě, tehdy rigoly vyježděnými stavebními auty, kde se následně držela. A touto cestou moje děti každé ráno chodily na autobus do školy.

Zažili jsme hubené časy, ale na botách pro děti jsem se snažila nešetřit. Nejprve z ortopedického hlediska, potom, aby je jednou nebolela záda a nakonec, aby do školy nedocházely v mokrých botách a pak tak neseděly celý den ve škole.

A tak jsme 2x do roka dorazili do prodejny s obuví a vybírali. Dlouho fungovalo, že boty, ze kterých syn vyrostl, po něm podědila dcerka (na lítačku, ne do školy), později já (na výlety po okolí či práci na zahradě).

Jenže jednoho dne syn vyrostl, s ním I jeho nohy. A tehdy mezi námi proběhl hovor podobný tomu nedávného mezi cizí maminkou a cizím synkem:

“Ne, maminko, tyhle boty mi nekupuj”

“Ale proč? Dokonale ti sedí, jsou voděodolné, mají odpruženou podrážku, líbí se ti barva…”

“ne, mamko, pojď, koukneme na ty druhé”

“Ale mně zajímá, proč nechceš tyhle? Jsou dokonalé, chci ti je koupit”

“……”

“no tak proč?”

Synek skoro popotahuje a pak téměř vykřikne: “protože jsou drahé a já už mám tak velkou nohu, že je po mně nikdo doma nezdědíte”.

Jak to vidím já, dokud máme takhle hodné děti, je svět ještě v pořádku.