Pokusím se o příměr či bajku. Mám velkou barvitou rodinu. Krom pěti zástupců homo sapiens do ní patří pes- retrívr, kočka, kocour, morče a had-korálovka (pruhovaný škrtič, žijící v teráriu a krmený jednou laboratorní myší týdně). Všichni žijeme, jak pevně doufám, ve vzájemné shodě a je tomu především proto, že všichni máme ukojeny své potřeby a vymezený prostor.
Zatímco kočky ani morče nepouštíme do terária hada, psa nenecháváme si hrát s morčetem (už se nám to jednou vymstilo, ačkoliv on si nehrál, spíše morče usměrňoval zpět do jeho zahradního výběhu) a nespíme s žádným z nich, my je všechny pravidelně krmíme, chodíme se psem na procházky, kočky pouštíme mezi venkem a domovem. Navíc vychováváme děti, aby zvířátkům neubližovaly, staraly se o ně a respektovaly je.
Když naše zvířata ochoří, ponocujeme s nimi a navštěvujeme veterináře, aby se jim ulevilo. Naposledy náš kocourek dostal –prý neobvykle- boreliózu z prvního jarního (rozumějte únorového) klíštěte. Ani se neptejte, kolik léčba stála. Vlastně to jsme zapomněli, když nám vrněním poděkoval.
Oproti tomu ale, protože jsme naznali, že počet zvířat je zcela adekvátní našim potřebám a možnostem, jsou pes, had i morče „single“, kočky kastrován a sterilizovaná a pes držen na řetězu v době hárání. Protože jsme si psa pořizovali, když byly starší děti poměrně malé a nyní máme miminko, pořídili jsme si psa rodinného a nikoliv bojové či služební plemeno, které by strádalo a před kterým bychom se museli mít podstatně více (nežli jsme s retrívrem) a neustále na pozoru.
Ne nadarmo se říká „kdo chce s vlky býti…“. Naše zvířata se naučila respektovat naše nepsaná pravidla a my respektujeme jejich potřeby, NEJSOU-LI V PŘÍMÉM KONTRASTU S TĚMI NAŠIMI!
Hada pravidelně krmíme, svítíme mu a doplňujeme vodu. Do postele ho nebereme, ačkoliv by mu tam asi bylo milo a teplo. Až doroste, mohl by se pokusit nás ve spánku uškrtit a spolknout. Je to totiž jeho přirozenost, někdo by mohl říci přirozené právo. Soudím, že my máme stejné právo takové situaci předejít a nastala-li by, bránit se.
Psa vnímám jako společníka. Konečně jsme snad vychytali stravování, které nás finančně neruinuje a jemu prospívá. (Dřív žral drahé granule, které mu škodily a léčba stála majlant). Když cestujeme, cestuje s námi, když stůně, platíme, staráme se o něj, vstáváme k němu. Pes respektuje, že nedostane od stolu, že nesmí na gauč ani do postele (ač by obojí moc rád) a že čeká doma, když jsme mimo domov. My respektujeme a naplňujeme jeho potřeby, ať jsou to ty fyzické, psychické (za trochu lásky a drbání šel by světa kraj) i sociologické (teď mírníme jeho „sourozeneckou rivalitu“ po příchodu miminka).
Kočky taktéž respektujeme, ač jsou to kočky. Přijdou se pohladit, kdy ony chtějí, žerou tehdy a to, co ony chtějí, ale zato vzorně používají WC a chytají (nejen) myši. My jim čistíme WC, krmíme je, pomazlíme (chtějí-li). Jen je nenecháme se množit, natož přemnožit.
Naše republika je NÁŠ DŮM. My bychom si měli STANOVIT PRAVIDLA, kdo, kde a jak tu s námi smí žít A TRVAT NA JEJICH DODRŽOVÁNÍ. Měli bychom KONTROLOVAT DODRŽOVÁNÍ TĚCHTO PRAVIDEL, mít MOŽNOST TRESTAT JEJICH PŘESTOUPENÍ a stále bychom měli být těmi, kteří ta pravidla smí kdykoliv POOPRAVIT k –pokud možno- vzájemné spokojenosti.
Vím, že by mě had uškrtil, kdybych mu tu možnost poskytla a pes se ohnal, kdybych se cítil ohrožený, kočky by mne podrápaly v případě ohrožení či nepohodlí a zavalily by mne svými potomky, kdybych to dovolila. Stejně tak chci PŘEDEJÍT SITUACI, že by hosté, které v nejlepší víře přijmeme a kterým poskytneme domov, jednou nabyly dojmu, že smějí převzít vládu nad naším domem, stanovovat pravidla, kdy a co máme jíst, do čeho se oblékat, kdy a k čemu se modlit, koho smíme milovat, co se smí naše děti učit a kdy a za co bojovat. A nedej Bože, aby nabyly dojmu, že jsou NAŠE PRAVIDLA v disharmonii s učením JEJICH OTCŮ V JEJICH ZEMI.
V žádném případě jsem nechtěla případné přistěhovalce přirovnat ke zvířátkům ani snižovat jejich lidskou hodnotu. Chtěla jsem jen apelovat na nutnost pravidel, jejich respektování, dodržování práv lidských a především práva veta pro nás, domácí.
Kdyby situace byla naopak (a opravte mne prosím, ráda se poučím o opaku), v muslimské zemi bych nesměla vyjít nezahalená, mé děti by nesměly chodit do školy s ostatními, nesměla bych chodit do mešity ani si postavit svůj kostel, nejspíš by na mne zahlíželi, kdybych nosila křížek a asi těžko bych směla dodržovat naše svátky a vařit vše, na co jsme zvyklí tehdy, kdy jsme na to zvyklí. A přemýšlím, zda by byla v muslimské zemi akceptována a respektována evropská či česká komunita a zda by byl podporován její růst a rozvoj.
Pravda, být to v mé bajce (=dostat se mezi samé- v jejich přirozeném prostředí žijící- hady, morčata, kočky či psy), budu uškrcena a dokonale strávena či sežrána, ohlodána na kost a ty zahrabány na zlé časy.
