O negativismu

Tak je to tu. To se tak jednou probudíte a z Vašeho roztomiloučkého batolátka, které Vám celičkou bytostí dávalo najevo, že jste jeho vesmírem, se stala ztělesněná negace. Kdo jste zažil, víte, o čem mluvím. Negativismus, první puberta, či odborně „jáství“.

Batole se zkrátka jednoho (ani ne moc) krásného dne probudí a spolu s jeho sluníčkovým úsměvem ze sebe poprvé vyloudí NE. Vlastně ani nevíte (ono nejspíše také ne), kde k němu přišlo. Vždyť do včera umělo jen zvuky zvířátek, motoru, táta a gól, … A najednou i  Vaše oznamovací věty typu „A teď si oblečeme tepláčky“ odpálkuje svým „neee“.

Totéž se opakuje při jídle, oblékání, procházkách, hře, uspávání. Vystřílíte veškerou svou invenci, um i trpělivost, ale na každý z Vašich nápadů je jediná odpověď. Dokonale procítěné a -většinou- naprosto vážně míněné “neee“.

Negativismus se ovšem odehrává i na hladině non-verbální

Například při krmení je řeč těla poměrně výmluvná až decimující. Takové rtíky těsně před lžičkou pevně semknuté spolu se zákonem setrvačnosti učiní své. Dalším takovým pohybem umocňujícím záporku je intenzívní vrcení hlavičkou ze strany na stranu. Zákonitým důsledkem je, že je efekt síly setrvačné zesílen působením síly odstředivé. No a přidají-li se ručičky, je pohroma jasná. Nedojde pouze k vyprázdnění lžičky k ústům nesené, ale i talířku či misky.

Následné převlékání dítěte a umývání sedačky a jejího okolí je zapeklité. Je to taková hlava 22. Nemůžete uklízet, dokud omyté a čistě oblečené dítě bezpečně nezpacifikujete do sedačky a nemůžete dítě posadit, dokud takovou sedačku neuklidíte.

Neméně zábavné jsou i procházky s Jájáčkem. Negativismem potrefené dítko zásadně nepůjde tam, tudy ani takovým tempem, natož s takovou opatrností, jak chcete vy. Takže se doporučuje buď pacifikace kočárkem (občas kombinovaná se špunty do uší) anebo předvídat…

Hra je podobná. Dítko si chce sice hrát s hračkou A, ale protože to ve stejný okamžik napadlo i rodiče (anebo příliš rychle souhlasil), negativista si záměr rozmyslel a sahá po hračce B. Tu sice nechtěl a nikdy ho nebavila, ani teď ho nebaví, ale je jiná než ta odsouhlasená.

A uspávání je taky legrace. Celým tělíčkem dává najevo nesouhlas. Aby okamžitě po zalehnutí usnulo jako do vody hozené.

Pokud se, jako rodič znalý zákonitosti výchovy, vpravíte nad věc a dokážete potlačit zhrzené pocity, vztek či frustraci, můžete si užít i legraci.

Například úžas, když protest  dítka, prostě a jednoduše, respektujete. Odnesete dítěti jídlo, které sice odmítlo, ale vlastně o ně velice stálo. Totéž je s uklizením hračky, oblečením, zrušením procházky, odložením vztekajícího se dítěte na zem následované Vaším přesvědčivě hraným nezájmem… Například moje kamarádka řešila synkovo válení se po zemi tím, že si, coby podruhé těhotná, nosila židličku. Jakmile synek ulehl a jal se vztekati, ona ho odnesla ho zprostředka silnice do bezpečí, usedla vedle něj a otevřela časopis. Nepochybně si tuto chvíli neužívala, ale zabralo to.

Ještě lépe se pobavíte, když využijete sílu útočnou ve hru. Anebo v sílu pracovní.  Například taková židle, kterou dospělák zapomněl zasunout. Donedávna sloužila jako žebřík k cestě na stůl. A dnes je zasunuta, než byste řekli švec. Odhozenou věc zaměníte za papírovou kouli či míček, přinesete cokoliv, co připomíná koš a mládě si místo protestování hraje.

Zkrátka všechno jde, když se chce. Útěchou nám všem budiž, že tuto etapu si s námi užívali naši rodiče, s nimi nepochybně jejich rodiče a budou si užívat naše děti s jejich potomky. Je to jen prostředek matky Přírody, jak poznávat svět, sebe a reakce nejbližších. A naším úkolem je jen hlídat vymezené mantinely.

Tak mi napadá, jak by byl svět jednodušší, kdybychom si tu schopnost udrželi. Kdybychom, i jako dospěláci, každý uměli říci razantní a přesvědčivé „ne“. Ale také kdybychom dokázali dospěle si nést důsledky svých rozhodnutí. Třeba by spoustě násilníků ubyly cíle i prostředky. Třeba by nebylo ani tolik násilníků, protože by předtím nikdo nepáchal násilí na nich… A třeba by se, ve spoustě případů, ten kolotoč zastavil. Anebo ne? …